Váš tatínek, Vladimír Neff…
Rozhovor s Ondřejem Neffem o jeho otci, spisovateli, scenáristovi a překladateli Vladimíru Neffovi, od jehož narození 13. června uplynulo 107 let.
Vladimír Neff (1909–1983), potomek podnikatelské rodiny francouzského původu, která měla velký vliv na naše národní obrození (pro salon jeho dědečka Jana Neffa a na jeho objednávku napsal například Antonín Dvořák své Moravské dvojzpěvy), vystudoval obchod ve švýcarské Ženevě a pracoval v rakouské Vídni a německých Brémách. Po svém návratu do vlasti ale odešel z domova a stal se redaktorem nakladatelství Melantrich a kmenovým scenáristou Filmového studia Barrandov (např. filmy Minulost Jany Kosinové, 1940, Mladá léta, 1952, o Aloisi Jiráskovi, či Tajemství krve, 1953, o objeviteli krevních skupin Janu Janském). Podle jeho románu Třináctá komnata (1944), který v roce 1968 zfilmoval Otakar Vávra, vzniklo úsloví označující téma či životní událost, již v sobě člověk uzamkl před druhými i před sebou.
Jeho nejznámějším dílem je bezesporu rodová pentalogie Sňatky z rozumu (1957), Císařské fialky (1958), Zlá krev (1959), Veselá vdova (1961) a Královský vozataj (1963), podle jejíchž prvních čtyř dílů vznikly historické televizní seriály Františka Filipa Sňatky z rozumu (1968 – šlo o jeden z kulturních manifestů pražského jara) a Zlá krev (1986). Jeho populárně naučný Filosofický slovník pro samouky neboli Antigorgias (1947), který byl dokončen a vydán těsně před „vítězným únorem“, byl jedinou svobodnou filosofickou příručkou, jež byla po celou dobu minulého režimu dostupná čtenářům – i když se dala najít jen v antikvariátech.
Milý pane Neffe, musím upřímně říct, že – kromě toho, že jsem v dětství moc rád četl Julesa Verna a dodnes moc rád čtu Karla Čapka – o oblasti, jíž se v literatuře dlouhodobě věnujete vy, o sci-fi, nevím téměř nic. Rád bych vám ale položil pár otázek týkajících se mého oblíbeného autora z oblasti historické beletrie, vašeho tatínka Vladimíra Neffa. Mé následující otázky na vás proto budou vždy začínat stejně: Váš tatínek…
… ve svých pamětech vzpomínal, že když bylo po válce málo jídla, chtěl si občas vzít něco k snědku, vaše maminka mu to vzala se slovy: „To je pro Ondru!“ Když jsem tuhle pasáž četl poprvé, bylo mi ho až dětinsky líto, ale pak jsem si uvědomil, že právě takové situace utužují pouto otce se synem. Stýská se vám v některých situacích po vašem tatínkovi – a v jakých?
My měli výjimečně silné pouto. Profesor V. V. Štech nám dokonce říkal „bratři Neffové“. Stýská se mi po něm ohromně. Kdy? Pořád…
… dotáhl románovou pentalogii vycházející z osudů vaší rodiny od padesátých let devatenáctého století až do roku 1945 (úsek z ní zachycující období padesátých až devadesátých let devatenáctého století byl zpracován v legendárních televizních seriálech Sňatky z rozumu a Zlá krev). Zabýval jste se, stejně jako on, rodovou historií? A napadlo vás někdy v tomto zpracování rodové kroniky pokračovat – a třeba ji ve stylu žánru, kterému se věnujete vy, protáhnout i do budoucnosti?
Naprosto ne, i když trochu ano. Napsal jsem groteskní román A včely se vyrojily, který se odehrává na Žižkově, v domě na rohu dnešní Seifertovy ulice (Pozn. red.: Tento dům postavil a bydlel v něm Alois Stuchlík – i jeho románový obraz Martin Nedobyl – a jeho vnuk Vladimír Neff se v něm narodil.) Psal jsem to ještě za tátova života, jemu se rukopis moc líbil a shodli jsme se, že je to šestý díl pentalogie. Mimochodem, i tátu přiměly k historické próze okolnosti, začal se jí zabývat za protektorátu a pokračoval v novém režimu prostě proto, že si nedovedl představit, jak by mohl v nesvobodné společnosti psát současný společenský román.
… byl tak říkajíc plodem spojení dvou velkých rodů, které ovlivnily české národní obrození. Jeden z jeho dědečků (vašich pradědečků), mecenášský Jan Neff (v pentalogii se jmenuje Jan Born), založil v Praze první českou galanterii, druhý, podnikavý Alois Stuchlík (v pentalogii Martin Nedobyl), zase první české zasilatelství. Vy jste na tuto tradici očividně navázal, a založil jste první český internetový deník Neviditelný pes. V čem se cítíte být spíš Neff (Born) a v čem Stuchlík (Nedobyl)?
Jmenuju se Neff a to mě determinuje. Mimochodem, úředně vydává Neviditelného psa společnost O. Neff s. r. o. Když jsem ji zakládal, ptali se mě na úřadě, jak se má jmenovat. No, a protože obchod mého pradědečka se jmenoval J. Neff, zvolil jsem název O. Neff.
… napsal v roce 1967 román Trampoty pana Humbla (o třicet let později ho pro Českou televizi zfilmoval Viktor Polesný v hlavní roli s Miroslavem Donutilem), který obsahuje autobiografické prvky a reflektuje postoje mnoha obyvatel naší země během doby vlády hitlerovského a stalinského režimu. Otevřeností a intelektuální hloubkou se mu z tvorby po roce 1989 snad může rovnat jen alegorický román Ivana Kříže Pravda o zkáze Sodomy, reflektující celých 41 let minulého režimu. Kdybyste mohl jmenovat jednu národní vlastnost, která se prolíná celým dílem, jaká by to podle vás byla? Co je tím leitmotivem českého selhávání?
Trampoty pana Humbla jsou zcela nepochopený román. Je to reakce na prozření včerejších zuřivých komunistů, kteří se v toku několika let stali stejně vášnivými demokraty. Literární noviny, to byl aktivistický plátek komunistické propagandy socialistického realismu a najednou to byl opoziční list. Kritik napsal o prvním dílu pentalogie, že není dost socialisticky realistický a nad pátým dílem se ošklíbal, že je málo existenciální. O tom je ten román, o obracení kabátů.
… byl coby scenárista i coby spisovatel průkopníkem literárních forem. Vy jste se i v tomto „potatil“ a byl jste jedním ze scenáristů prvního českého situačně-komediálního seriálu Nováci. Jak hodnotíte dnešní českou tvorbu v tomto žánru a v oblasti seriálové tvorby vůbec?
To byla úžasná doba – my nikdy žádný sitkom neviděli a měli jsme psát scénáře! Ale jo, taky to bylo takové malé průkopnictví. Současné seriály nesleduju. Ulici, tu mám v osobě své ženy Ljuby Krbové doma. Myslím si, že je to zajímavý projekt se sociálním smyslem, ale psát bych to nemohl. Ne že bych se ošklíbal, to vůbec ne, ale už vím, že člověk nemá psát to, co neumí. Však bylo na čase, abych na to přišel!