Proč je důležité, co řekl prezident v Lidicích
O podobnosti českých totalitářů s mainstreamovými médii, a o jejich nepodobnosti s lidmi, kteří mají jen jiný názor na rozvíjení naší demokracie.
Prezident Zeman ve svém projevu při příležitosti výročí vyhlazení Lidic označil některé nebezpečné české nacionalisty. Mainstreamová média, jak je jejich dobrým zvykem, ovšem opomněla rozebrat, co vlastně prezident řekl. Je to pochopitelné; mainstream zaujímá pozici v jednotné frontě, která nad všechny ostatní úkoly českého tisku ctí posvátnou povinnost „být proti Zemanovi“ – a prezidentův projev se vůbec nehodí do mediálního obrazu hlavy státu jako hnědého ďábla, podporovatele toho nejhoršího společenského bahna.
Před časem jsem v jednom rozhovoru vyjádřil přání, aby prezident republiky v nějakém svém prohlášení pojmenoval ty, kdo tendují k extremismu – a odlišil je tak od těch, kdo pouze zastávají jiný legitimní názor: „Nechtějme rozdělenou společnost. Potom ale důsledně odmítejme selektivní hodnocení a selektivní hájení jakýchkoli hodnot, stejně jako se stavme proti všem projevům rasismu a omezování práv těch druhých. A vůbec se přitom nekoukejme, na koho to slovo padne…“ (1).
Prezident mi to přání splnil. Tím, že se postavil proti Tomáši Vandasovi a jeho přímé podpoře bánskobystrického župana Mariana Kotleby, ukázal i na vlajkařského novináře A. B. Bartoše (2). Bartoš a jeho Národní demokracie s Dělnickou stranou sociální spravedlnosti aktivně spolupracovali. Sice se v roce 2015 rozkmotřili a padala silná slova, kdo z nich dvou že je údajně zahraniční agent, ale nikdy nedošlo k rozluce ideové. Bartoš, jenž se dlouhou dobu zaštiťoval Václavem Klausem a jeho „thinktankem“, se od doby, kdy na pravici objevil muže s ještě nemilosrdnějšími koncepcemi, především v nacionálním směru, s Klausem rozkmotřil slovy: „Tahle země nepotřebuje dinosaury, jako je Klaus, tahle země potřebuje Kotlebu.“ (3)
Nevšiml jsem si, že by se český mediální mainstream věcně věnoval rozborům toho, v čem Národní demokracie a pan Bartoš překračují limity demokratického dialogu. Jediné, co v případě Bartoše mainstream učinil, je, že mu dal nálepku fašisty – spolu s dalšími včetně hlavy státu. Takováto „novinářská práce“ je škodlivá – neboť smazává hranice mezi odlišným stanoviskem v rámci demokratického smýšlení a mezi zhoubnou ideologií namířenou proti svobodě jednotlivce i skupiny obyvatelstva. Je paradoxní, že česká kamenná média Bartoše sice odsuzují, ale přesně jako on dělají seznamy, jejichž podstatou je paušalizace a házení do jednoho pytle. Je totiž úplně jedno, bavíme-li se o Bartošových „židovských seznamech“, nebo seznamech tak zvaných „agentů ruské propagandy“. V obou případech totiž dostane nálepku v podstatě kdokoli, s nímž se tvůrci seznamů názorově rozcházejí.
Cituji ze svého článku Jak nevypadá antisemitismus (4): „Když si ale uvědomíme historické souvislosti, v nichž již podobné seznamy sehrály velmi negativní roli, když podle nich gestapo chodilo pro své cíle najisto, možná nám bohorovný úsměv z tváří zmizí. V čem vlastně má být přínos takovýchto seznamů? Pokud Bartoš mluví o nějaké ‚židovské výlučnosti‘, vůči níž se chce vymezovat – tak tvorbou seznamu ‚Síně slávy‘ dělá pravý opak. Konstruuje ‚list výjimečných‘. Konstruuje seznam, který v určitém okamžiku může být zneužitelný, seznam, na jehož základě někdo vykřikne: ‚To jsou oni. Na ně.‘ Proč má Bartoš potřebu poukazovat zrovna na ‚židovskou slávu‘? Stejnou logikou bychom dospěli k seznamu ‚vědecké slávy‘, ‚dělnické slávy‘, ‚heterosexuální slávy‘, ‚homosexuální slávy‘, ‚blonďaté slávy‘, ‚zrzavé slávy‘, ‚modrooké slávy‘, ‚černooké slávy‘, ‚tetované slávy‘, ‚katolické slávy‘ a tak podobně. Měli bychom pak seznamů skoro tolik, jako máme různých blogů. Aneb už by neplatilo pořekadlo, co Čech, to muzikant (které bylo nahrazeno spíše realitou: Co Čech, to blog) – ale začalo by platit přísloví zcela nové: Co Čech, to seznam. Každý by si vedl nějaký ten sloupek jmen, která nenávidí – a aby ho nikdo nenařkl ze zášti, dodal by, že se jedná o způsob, jak dotyčným projevuje svou úctu a svůj obdiv.“
Oceňme tedy, že Miloš Zeman svým typickým lapidárním způsobem pojmenoval část rádoby alternativy, která je ve skutečnosti alternativou zaměřenou nikoli na to, aby se všem občanům vedlo lépe, ale aby se menšině a postupně i většině vedlo jen hůře. Toto poselství by nemělo zapadnout. Už pro ono odlišení totalitářů od lidí, kteří mají jen jiný názor na to, jak ochránit a rozvinout naši demokracii.