Separát taky rád
Začnu parafrází klasika: "Evropou obchází strašidlo taylorismu." A přidám vzpomínku: Bylo to koncem osmdesátých let na zabíjačce u příbuzných. Při politické debatě nad slivovicí převládl názor, že místo Jakeše a dalších tragikomických figur hroutící se normalizace by měl státu vládnout slušovický Čuba jako úspěšný manažer. Tedy přesně si to nevzpomínám, nejspíš nepadlo slovo "manažer" (tehdy bylo známé pouze jako označení anglického fotbalového trenéra), ale smysl byl zhruba takový. Nějak mi tehdy nebylo jasné, jak souvisí vedení státu s vedením firmy, bohatě subvencované coby výkladní skříň režimu. Naštěstí krátce poté čas oponou trhnul naprosto nepředvídaným způsobem a ze slušovické hry na marxleninské Monako zbylo jen město duchů. Nyní zažívám déjà vu: dospělí a docela rozvážní lidé jsou schopni brát vážně sliby Andreje Babiše, že současný český, jak on říká, "bordel" napraví právě on, který z tohoto bordelu dvacet let profitoval více než kdokoli jiný. Česká společnost je po více než dvou dekádách víceméně demokracie stejně dezorientovaná a dětinsky čekající na univerzálního spasitele jako na začátku.
Průzkumy naznačují, že politická strana, která nemá prakticky žádný program a její lídr se při každém vystoupení na veřejnosti dokonale zesměšní, může získat ve volbách tolik hlasů, že bez ní nebude možno sestavit vládu. Důvodů je několik. Tím prvním jsou prozaicky peníze. Národ sice často žehrá na předraženou a nevkusnou předvolební kampaň, ale v praxi to funguje tak, že kdo nepolepí svými plakáty všechny rohy, ten nemá šanci. Asi jsou voliči uražení, pokud politikům ani za tuhle investici nestojí. A Babiš do kampaně vložil tolik, že by už pro něj menší než desetiprocentní zisk byl debaklem. Druhým důvodem je, že protibabišovskou agitaci politických konkurentů nemůže při jejich příslovečné prolhanosti nikdo brát vážně. Výraz "populista" se už dávno z papalášského newspeaku do normální řeči překládá zhruba takto: "Jak je možné, že někdo slibuje lidem stejné nesmysly jako já a oni mu to na rozdíl ode mě věří?" No a třetím důvodem je skutečnost, že nic není tak úspěšné jako úspěch. Většina lidí nedokáže žít ve světě postaveném na hlavu. Pokud nefungují tradiční autority, hledají si za ně náhradu: kopálisty, hopsandy, zbohatlíky. Společnost, která si zakládá na tom, že ničemu nevěří, nejsnáze uvěří dokonalému nesmyslu. Například lidové moudrosti (jak kdysi napsal Ludvík Vaculík, v mnoha případech by byl daleko přiléhavější termín "lidová blbost"), že když se dostanou k moci bohatí, nebudou mít potřebu zabezpečit se ze společného majetku. Přitom by stačilo vzpomenout si na pohádku o Lotrandovi a Zubejdě, kde zazněl zdánlivě paradoxní, ale životní praxí prověřený postřeh, že "čím víc máme, tím víc krademe".
V českém obyvatelstvu stále přežívají, byť ve velmi pokleslé podobě, rezidua baťovské legendy. Z toho pramení přesvědčení, že ideální stát by měl být řízen pevnou rukou zhruba jako Verneovo Ocelové město a že technokratismus není příčinou současné krize, ale jejím jediným řešením. Že uvažují o volbě Babiše živnostníci, znechucení břídilstvím pravicových stran, je docela pochopitelné. ANO však boduje také u lidí, kteří jsou podle sociologických parametrů typickými voliči levice. Zřejmě si na kuřecí separáty a další laciné náhražky zvykli jako na normální součást svého života.
Je zajímavé, že řadoví dělníci mají Babiše převážně rádi, protože jim dává šanci si vydělat. Lidé na vyšších postech jeho holdingu jsou skeptičtější, protože trochu vidí do zákulisí a chápou, že bez kombinace konexí na správce penězovodů, nenápadné kartelizace po dobrém i po zlém a levné pracovní síly by se celý ten hospodářský zázrak sesypal jak pískovna. Stát se stejným způsobem jako Agrofert řídit nedá, pokud tedy nepřijmeme tezi, že stát má sloužit majiteli a nikoli občanům. Ostatně manažerské blbství vyjádřené poučkou, že všechny firmy jsou vlastně stejné, takže není třeba rozumět jejich provozu, stačí pár správných fíglů a prašule se pohrnou, už stálo u nás i ve světě víc miliard než všichni zkorumpovaní politici dohromady. Přesto pořád funguje, neboť veřejná rozprava je uhranuta představou efektivity jako jediného měřítka lidského počínání.
Už jsem před časem psal o tom, že podceňovat humanitní vzdělání je neekonomické, protože kupecké počty fachidiotů vedou bez protiváhy vždy ke katastrofě. Taky jsem už psal o tom, že naivním kultem z nebe spadlého aristokrata jako všeléku na postkomunismus se čeští voliči opozdili o deset let za Bulhary s jejich carem. Představa, že pokud někdo dokáže vydělat pro sebe ranec, jistě rád zařídí bohatství i všem okolo, prozrazuje zase dvacetileté zpoždění za Itálií - s tím rozdílem, že Berlusconi měl na rozdíl od Babiše i jakési charisma. Zdá se, že stav škol a médií v naší zemi se začíná viditelně projevovat na soudnosti občanů. Ale když si zákazníci Agrofertu zvykli na salámy bez masa, sýry bez mléka a kečupy bez rajčat, jistě si zvyknou i na politiku bez jakékoli názorové konzistence.
