Dcera národa?
Zdeňka Havlíčková (1848-1872), jediná dcera Karla Havlíčka Borovského, prožila krátký a nepříliš šťastný život. Podobně jako se kolem samotného Havlíčka, za živa potížisty, od něhož se po brixenské internaci skoro všichni odvrátili, vytvořil po smrti sentimentální kult mučedníka s trnovou korunou, tak i do jeho dcery si vlastenecká společnost projektovala svoje ideály a upřela jí právo na soukromý život. Jenže z bezmocného sirotka, se kterým dobročinné dámy manipulovaly jako s hračkou, nakonec vyrostla mladá žena, která zdědila pořádný kus otcovy svéhlavosti (autorka životopisu Zdeňky Havlíčkové Milena Lenderová opakovaně upozorňuje, že ve své domácnosti nebyl Havlíček zdaleka takový demokrat jako v novinových článcích) a aureola "dcery národa" Zdeňce dodala až příliš sebevědomí. Poté, co se zcela nevhodně zamilovala do Quida Battaglii, lajtnanta rakouské armády, stala se terčem výčitek a urážek, které zřejmě výrazně přispěly k jejímu předčasnému úmrtí.
Pardubická historička Milena Lenderová, autorka úspěšné monografie o Zdence Braunerové nebo studie Z dějin každodennosti, podává výklad o životě Zdeňky Havlíčkové čtivě, ale hutně a věcně, bez žoviálního plkání, do něhož historikové často ve snaze o popularizaci upadají. Lenderová čtenáře zahrnuje výmluvnými fakty, která zároveň dokáže zasadit do dobového kontextu, když připomíná postavení ženy ve společnosti 19. století nebo mentalitu národních buditelů, kteří dokázali velmi obratně pracovat se symboly a vytvářet mýty, přičemž účel až příliš často světil prostředky.
Připomeňme, že osud Zdeňky Havlíčkové byl v minulosti zpracován i umělecky: Růžena Jesenská o ní napsala román Legenda ze smutné země (kde ve shodě s náladami fin de siécle jednoznačně staví osobní city nad "veřejný zájem"), v televizi se kdysi vysílala hra Dcera národa, kterou podle předlohy Viléma Skocha natočil Jindřich Fairaizl, ostatně také složitá osobnost s tragickým osudem.
Milena Lenderová: Dcera národa? Tři životy Zdeňky Havlíčkové. Paseka, Praha 2013. 328 stran.
