Istanbulské memento
Jak se poslední dobou seriózní nakladatelství naučila vydělávat na detektivkách, změnili se i autoři zaměření na tento žánr. Často se jich zmocňuje pocit, že musejí svoji příslušnost k vysokému umění něčím potvrdit. V případě tureckého autora Ahmeta Ümita nejspíš hraje roli i příklad Orhana Pamuka, který dokázal bestsellerově vytěžit genius loci Istanbulu.
Román Istanbulské memento popisuje pátrání trojice detektivů po sériovém vrahovi, který své činy důmyslně komponuje podle významných památek velkoměsta na Bosporu. Postupně se ukazuje, že všechny oběti měly něco do činění s všemocnými developery, lačnícími po lukrativních objektech ve starobylé části města.
Donkichotský boj památkářů proti velkému byznysu propojenému s politikou známe i od nás, ale ledacos z tureckých reálií českého čtenáře překvapí. Například: Vypravěč je kultivovaný a vzdělaný, sám se označuje za znalce istanbulské historie, přitom neví, že se jeho město původně jmenovalo Byzantion - je to projev neinformovanosti dnešních Turků o předislámské historii jejich země, nebo neobratný pokus uvést čtenáře do děje?
Mimochodem, sám název Istanbul není ani starobylý (byl zaveden teprve ve třicátých letech v rámci jedné z Atatürkových modernizačních kampaní; do té doby sídlili osmanští sultáni v Konstantinopoli a nikomu to nevadilo), ani turecký (vznikl zkomolením řeckého výrazu "eis tén polin" - "do města").
Děj je dost rozvláčný a upovídaný, autor neposkytuje čtenáři dostatek indicií k samostatnému pátrání ani se nedrží pravidel pátera Knoxe. Detektivní zápletka je spíše záminkou pro melancholické podobenství o relativitě pozemské spravedlnosti, o rozpadu tradičních hodnot, o "ubohé společnosti považující úspěch za štěstí". Autor je do svého města očividně zamilován (přesto, nebo právě proto, že pochází z východního Turecka a do Istanbulu přišel až jako vysokoškolský student) a vadí mu, jak jsou ničena útulná zákoutí nesoucí historickou paměť a na jejich místě rostou zpupné ošklivé novostavby (Istanbulské memento vyšlo v roce 2010, v květnu 2013 přerostly protesty proti plánu postavit nákupní centrum na místě parku Taksim Gezi v násilnosti, které vážně narušily fasádu Turecka jako spořádané a demokratické země).
Turecko patří k zemím, kde literatura plní i didaktické funkce; Ümit to dokazuje jak četnými odbočkami, v nichž čtenáře seznamuje s významnými osobnostmi turecké historie, tak pasážemi, kde uvádí na scénu skupinu mladých islámských fundamentalistů. Autor odsuzuje nesnášenlivost a násilnictví této ideologie, zároveň však nepopírá její přitažlivost pro naivní idealisty, frustrované mafiánským kapitalismem.
P. S. Nápad umístit na předsádku knihy mapu historického centra Istanbulu by zasloužil jedničku, kdyby nebyla realizace za čtyři mínus: popisky jsou v turečtině a navíc tak drobné, až skoro nečitelné. K orientaci na místech, kde se děj odehrává, tedy potřebujete jinou mapu, na internetu je jich naštěstí dost.
Ahmet Ümit: Istanbulské memento. Přeložil Tomáš Laně. Nakladatelství Host, Brno 2014. 576 stran.
