Kousky ticha
Pokud lze poezii Jany Koudelové nějak stručně charakterizovat, je především křehká a soucitná. Příroda je v ní často antropomorfizována a vyzývána k důvěrnému dialogu, jehož spontánnost může připomenout staré čínské mistry. Verše spojují konkrétní pozorování koloběhu ročních dob s úvahami o věčnosti - a jak se u tohoto typu poezie stává, velká slova se občas objevují až příliš samozřejmě. Ovšem sbírka Kousky ticha, kterou autorka ilustrovala vlastními černobílými fotografiemi s přírodními motivy, nemá zjevně větší ambice než potěšit přátele, jak svědčí i časté připomínky známých míst či jmen.
Je to poezie typicky ženská? Snad ani ne; spíš je to poezie, jakou se muži už dávno neodváží psát, aby toho na sebe příliš neprozradili. Místo posuzování a přeorávání světa jde o návrat k jistotám: "Mám svůj rodný statek / hluboko uvnitř uložený / Kdykoli se ztiším / mohu do něj nahlédnout". Nostalgické vzpomínky přicházejí "jako by velký tichý pták / se otřel o ořech". Básně jsou prosyceny upřímnou vírou, že vše, co se na světě děje, má svůj účel: i sporadický rým jako by byl happyendem, utvrzujícím, že věci jsou na svých místech. Autorčino vidění světa je křesťanské i panteistické zároveň a připomíná spíše Tomanovy Měsíce než intelektuálně skeptickou či na celý svět naštvanou poezii, jakou píše většina našich současníků: "Vůně jsou staré jako svět / je nelehké vrátit se zpět / do prastaré aleje / a splynout se světlým bodem / na konci tunelu".
Jana Koudelová: Kousky ticha. Nakladateství éterniké, Tišnov 2014, 68 stran.
Ukázku z této básnické sbírky si můžete přečíst v rubrice Poezie.
