Po strništi bos
Ve své knize Po strništi bos se herec, dramatik a scenárista Zdeněk Svěrák vrací do časů druhé světové války, kdy jeho otec, pracovník transformační stanice na pražském Bohdalci, dostal od nových vládců výpověď ze služebního bytu a odstěhoval se s rodinou do rodného Kopidlna. Kniha tedy popisuje osudy Svěrákova alter ega Edy Součka ještě předtím, než začal navštěvovat Obecnou školu se svérázným učitelem Igorem Hnízdem. Jak ale podotýká sám autor, autobiografičnost není na příběhu to nejdůležitější.
Hýčkané velkoměstské dítě ("náhradník" za tragicky zesnulého staršího bratra) poznává život venkovského městysu, kde je všechno jaksi zřetelnější: fungování přírody s koloběhem života a smrti (Edův dům sousedí s hřbitovní zdí, což nám může připomenout příslušné scény z filmu Vesničko má středisková) i mezilidské vztahy, od prvních lásek po zarputilé rodové nenávisti. Vše je zprostředkováno pohledem malého mudrlanta, který by chtěl, aby ho dospělí už konečně respektovali, ale fungování jejich světa stále moc nechápe. A válečná doba přináší řadu absurdit: dětští hrdinové sdílejí se svými rodiči nenávist k okupantům, ale stejně se pořád motají kolem německých vojáků, protože koně, zbraně a pochodování jsou prostě lákadla, kterým kluci těžko dokáží odolat.
Od Zdeňka Svěráka se asi dnes už nedají čekat velká překvapení, v dobrém ani ve zlém. Také zde potvrzuje vypravěčský talent, posílený dlouholetými zkušenostmi: dokáže vybudovat příběh, vytvořit životaschopné postavy i vyhnout se laciným efektům. Pokud však jde o literaturu zobrazující válku dětskýma očima, zůstává Ota Pavel stále nedostižným vzorem.
Najde se zde opět typický svěrákovský humor, jako je věta "Na kradení cukru musíte mít za prvé odvahu a za druhé pumpky" nebo to, jak se v klukovském prostředí hodnost plukovníka promění na "klukovníka". Převažuje však nostalgie za ztracenými časy, hořce ironické líčení dětských her na vojáky uprostřed nejstrašnější války lidských dějin (včetně smutného postřehu, že děti dokáží být stejně nemilosrdné jako dospělí, když mají pocit, že odhalily nepřítele ve vlastních řadách) i tragický příběh vyděděnce Vlka, jako vystřižený z klasického venkovského románu. Kniha končí příchodem osvoboditelů, které Svěrák nijak neidealizuje, ale ani nekarikuje, jak je dnes v módě zejména u nepamětníků.
Na knize je vidět, že autor při jejím psaní myslel na dospělé i dětské čtenáře. Je vtipná a čtivá, kapitoly jsou krátké a výrazně pointované. I tak si ale Svěrák najde čas i na propracované popisy, dokáže ve výmluvných detailech popsat atmosféru všeobecného válečného nedostatku, kdy se samozásobitelství stalo otázkou přežití, i ospalou náladu venkovského letního odpoledne, která se nemění za žádných historických okolností.
Zdeněk Svěrák: Po strništi bos. Fragment, Praha 2013, 92 stran.
