Příběh opravdického člověka

Obrázek nebo fotografie#12923

Satirická novela Pavla Vilikovského o tom, jak snadné je nechat se zkorumpovat a jak často zdravý duch páchne blbostí.

Kniha slovenského spisovatele Pavla Vilikovského popisuje období normalizace jinak, než jsme zvyklí: nikoli z hlediska toho, kdo tehdejší poměry vnímal jako omezující a nespravedlivé, ale pohledem pěšáka režimu, tvrdě pragmatického straníka a udavače. Signifikantní je už titul, parafrázující někdejší bestseller Borise Polevého. V sedmdesátých letech sice režimní propaganda ze setrvačnosti opakovala příhody opravdového člověka, který bojoval za vlast i poté, co přišel o nohy, ale každodennost naopak vyžadovala lidi "opravdické", tedy takové, jací byli: ustrašení, sobečtí a maloměšťáčtí. Autor ironicky konstatuje, že skutečnost je pojem relativní, a že co se tak rádo označuje za "realistický přístup k životu", bývá zpravidla jen snůška nebezpečných iluzí.

Zápisky anonymního čtyřicetiletého obyvatele Bratislavy, jakéhosi referenta z jakéhosi podniku, výstižně ukazují dobovou atmosféru věčného fízlování, podvádění, přetvářky, nevěr a defraudací. Vypravěč lže i sám sobě ve svém tajném deníku, odmítá si přiznat, že je jen zaměnitelným kolečkem ve stroji. Není ani tak lidsky zlý - je do značné míry produktem poměrů založených na všeobecném pohrdání morálkou a duchovním životem. Místy je až dojemný ve své sebestředné tuposti, kterou považuje za zdravý selský rozum. Není divu, že nakonec se svými velikášskými proklamacemi typu "ženy jsou potěšením bojovníka" naletí vypočítavé svůdkyni jako malý kluk.

Tento typ, který uctívá jen sílu, je tupě machistický v soukromí a servilní na veřejnosti, není samozřejmě jen slovenskou specialitou, přesto svoji dobu a místo v mnohém charakterizuje. Husákovská éra byla první, kdy se Slováci stali víceméně pány ve vlastní zemi a kdy i člověk z prostých poměrů mohl udělat kariéru - stačilo složit aspoň maturitu a být dostatečně poslušný. Antihrdina Vilikovského knihy má dokonce kádrový škraloup, jeho otec byl soukromý krejčí, který v padesátých letech přišel o živnost, ale to už za normalizace tolik nevadilo. Mentalita drobného živnostníka, který věří jen tomu, co si dokáže spočítat, se nakonec uplatní v každém režimu. I dnes je dost takových, kteří si všechno omluví nutností uživit rodinu - a ani si nevšimnou, že vlastní děti jejich přikrčenou přičinlivostí pohrdají.

Vnitřní prázdnotu vypravěče Vilikovský vyjadřuje použitým jazykem. Je to přesný obraz toho, když se hlupák snaží psát chytře: papouškuje odposlouchané fráze, aniž by jim rozuměl, komolí cizí slova a zabředává do nesrozumitelných větných konstrukcí. Škoda však občasných nepřesností v překladu: slovo "tučný" má ve slovenštině trochu jiný význam než v češtině, přesnější by bylo "tlustý", "zíde sa" neznamená "sejde se", ale "hodí se"...

Pavel Vilikovský: Příběh opravdického člověka. Přeložil Miroslav Zelinský. Větrné mlýny, Brno 2014, 240 stran.