Vypadáme, že máváme
Básnický debut Luboše Svobody je svéráznou zpovědí dítěte svého věku.
Luboš Svoboda (narozen 1986, absolvent Literární akademie Josefa Škvoreckého) ve své sbírce básní Vypadáme, že máváme nabízí tragikomické mikropříběhy ze současného velkoměstského života. Je to poezie strohá a věcná, bez květnatých epitet a lyrických výlevů: "tak tlustí lidé / v úzkých ulicích / tlustí jak úbytek / očního kontaktu / tlustí jak doba / jako součet / hubenějších / předků". Vyhýbá se patosu, který už nenalézá adresáta, a dává přednost chladnému minimalismu připomínajícímu Raymonda Carvera. Za stylizací suveréna, který se nerozpakuje sázet do básní sprostá slova ani antipoetickou kompjútrovou terminologii, se však dá rozeznat křehká melancholie ze života neustále proměňovaného na drobné, z toho, že se ona v reklamách slibovaná potěšení nedostavují ani po sebehektičtějším pachtění a že důležitější než to, jaké věci jsou, je pro nás to, jak vypadají.
Texty přinášejí obraz doby, která je posedlá komunikací, již usnadňuje fantastické množství ještě nedávno nepředstavitelných vychytávek, ale ve skutečnosti nikdo s nikým o ničem nekomunikuje, kontakty jsou jen povrchní a účelové: "ten pocit, že ses přesáhl / když ses dotkl rukou prodavačky / když začalo dávat smysl / že jíš - že si rád kupuješ jídlo // "zabalte mi to do fólie, / aby mi tohle všechno tady / nevyteklo," říkám jí / a ona jako pták // kartu, kartu, kartu". A když si na tento hypermoderní svět konečně zvykneme, zjistíme, že je přinejmenším stejně umolousaný jako ten starý a opovrhovaný. Svoboda ovšem nemoralizuje; je si dobře vědom toho, že i on je součástí tohoto světa a nese za něj svůj díl odpovědnosti, takže ze svého sarkasmu nevynechává ani sám sebe, jak sympaticky prozrazuje první osoba v názvu sbírky.
Luboš Svoboda: Vypadáme, že máváme. Fra, Praha 2014. 56 stran.
