Otázky bez odpovědi (15. část): Dvojí absurdita
V roce 1966, v době myšlenkového i tvůrčího kvasu v české společnosti, sepsal mladý student fyziky filosofické pojednání o devatenácti kapitolách, v němž si kladl mnohé – pro něj tehdy důležité – otázky. Ani po bezmála padesáti letech nemůžeme říci, že by zcela pozbyly své důležitosti či inspirativnosti. Přinášíme další část tohoto dříve nepublikovaného textu.
Kapitola 16. Dvojí absurdita
Motto:
Stačí jim být a to je nevýslovné.
(Holan)
V dětství se nám svět, který vnímáme, zdá totožný se skutečným světem. Milujeme jej a nevěříme, že by nás mohl klamat. I později ve chvílích, kdy svět pouze vnímáme, cítíme se být jeho částí a nepochybujeme o tom, že stromy jsou zelené a nebe modré. Teprve rozumové uvažování vede k rozpadu jistot. Rozpor mezi smyslovým poznáním, registrujícím jevy, a rozumem, který usiluje o dosažení bezčasové pravdy, je příčinou noetické absurdnosti lidské bytosti.
Smyslové poznání samo o sobě nevede k rozporům, nelze se však na ně omezit. Již rozhodnutí pouze vnímat a nemyslit je dílem rozumu a museli bychom se v něm stále rozumově utvrzovat. Empirik tvrdí, že není v rozumu, co by nebylo ve smyslech, ale je o tom přesvědčen na základě rozumové úvahy. Překročíme-li oblast běžné zkušenosti a odvozených úsudků, ptáme-li se po podstatě a po příčinách, vidíme, že se zaplétáme do slov.
Přiznání rozumové absurdity vede k agnosticismu. Agnostik chce překonat absurditu tvrzením, že zná jen počitky a může vypovídat pouze o jejich souvislostech, ostatní otázky si prostě zakazuje. Ale již tím, že zkoumá souvislosti, pašuje do svého zkoumání rozum. A i kdyby to nějak vyřešil, jsou tu ještě lidé, a i kdyby to byly jen komplexy požitků, přece s nimi musí jednat jako s lidmi.
„Stačí jim být a to je nevýslovné,“ říká básník o hvězdách, kamenech a ptácích. Člověk se od nich liší tím, že si nejen uvědomuje svou existenci, ale navíc může předvídat, k čemu jeho jednání povede. To je dáno rozumem, a tak absurdita etická, na niž tu narážíme, je v těsné souvislosti s absurditou noetickou. Člověk se musí rozhodovat, nemůže však najít žádné absolutní kritérium pro svá rozhodnutí. Když si nějaké kritérium vymyslí sám, vždy bude přiveden do rozporu se sebou samým nebo s jinými lidmi. Přiznání této absurdity vede k nihilismu, k popření všech hodnot a jistot, jejichž relativnost jsme poznali. Absurdní je však právě to, že nedovedeme být i důslednými agnostiky a nihilisty, přestože víme, že každý jiný postoj je rozporný.
Poznamenejme ještě, že etická absurdita způsobuje zvláštní vlastnost člověka, totiž schopnost cítit duševní bolest. Tuto bolest neznají jistě zvířata, která sice mohou být ve špatné náladě, ale ta je vyvolána fyziologickými příčinami. Naopak u člověka je fyziologická bolest často důsledkem duševního trápení, které je konec konců uvědoměním si etické absurdity. Je proto naivní tvrdit, že člověk by byl šťasten, kdyby byl zdráv, měl co jíst a mohl ukojit všechny své pudy.
Pokračování příště
1. část – Kapitola 1: Mluvení do prázdna, Kapitola 2: Hledání kocoura
2. část – Kapitola 3: Relativnost jistot
3. část – Kapitola 4: Člověk a lidé
4. část – Kapitola 5: O štěstí a neštěstí
5. část – Kapitola 6: Svoboda
6. část – Kapitola 7: Bytí a aktivita
7. část – Kapitola 8: Aktivita a informace
8. část – Kapitola 9: O ideálním státě
9. část – Kapitola 10: Svět ze dna studny
10. část – Kapitola 11: Odcizená minulost
11. část – Kapitola 12: Problémy kultury
12. část – Kapitola 13: Světla a stíny civilizace
13. část – Kapitola 14: Lidé a ekonomika
14. část – Kapitola 15: Problémy inteligence