Otázky bez odpovědi (16. část): Člověk, který se ptá

V roce 1966, v době myšlenkového i tvůrčího kvasu v české společnosti, sepsal mladý student fyziky filosofické pojednání o devatenácti kapitolách, v němž si kladl mnohé – pro něj tehdy důležité – otázky. Ani po bezmála padesáti letech nemůžeme říci, že by zcela pozbyly své důležitosti či inspirativnosti. Přinášíme další část tohoto dříve nepublikovaného textu.

Kapitola 17. Člověk, který se ptá

Motto:

Spatřil nápis, který byl sice velký a zřetelný, ale nedalo se z něho rozeznat, znamená-li Jsem sám, nebo Jsem s vámi.

(Camus)

Dostojevskij byl v mládí posluchačem důstojnické školy. Po jedné přednášce o taktice v borodinské bitvě vyzval učitel posluchače k dotazům. Měl Napoleon právo, zeptal se Dostojevskij, zabít tolik tisíc lidí pro svou osobní slávu?

Otázka zůstala bez odpovědi a vyvolala pouze nespokojenost přednášejícího. Člověk, který se tak hloupě ptá, mínil, nebude dobrým důstojníkem. Měl pravdu, důstojník se musí zajímat o způsob vedení bitvy, rozložení vojsk, použití zbraní, prostě o to, co bude jeho povoláním. Otázka Dostojevského je na jedné straně nesmyslná, zbytečná, marná, na druhé straně je však jedině rozumná, jestliže se již lidé zabíjejí, je zcela nepodstatné, jakým způsobem to činí, musíme se však ptát, proč to dělají, zda mají právo zabíjet a jak tomu zabránit. Mnozí pokládají takové otázky za schválnost, pomatenost, drzost nebo provokaci, vždy se však najdou lidé, pro něž jsou podstatné a kteří se mohou odhodlat vyslovit je veřejně.

O nich nyní budeme uvažovat. Abychom je odlišili od jiných, rozdělme si lidstvo na tři typy, pochopitelně v rámci modelu, konkrétní člověk je smíšeninou typů a nedá se zpravidla jednoznačně zařadit. Kritériem třídění je nám věc těžko definovatelná, ale přitom nejzávažnější – postoj k světu.

Nejprve je tu člověk praktický. Ten je ochoten uznat oprávněnost našich otázek, necítí se však povolán se jimi vážně zabývat. Je vždy schopen najít zlatou střední cestu, která mu zajistí spokojený a přitom užitečný život. Nečiní mu obtíže být svoboden, neboť má pouze splnitelná přání. Žije v souladu s lidmi a se světem.

Naopak člověk sebejistý se staví proti světu ve jménu některé ideje, které je vášnivě oddán. Nemusí být vždy politikem, také vědec, který je hluboce ponořen do svého bádání a nevidí nic jiného, je člověkem sebejistým.

Konečně je tu člověk, který se ptá. Ptá se, ale po čem? Řekli jsme, že svobodný je ten, kdo uskutečňuje svou touhu. Pro člověka praktického i sebejistého je svoboda předem dána, u prvního spočívá v mnoha konkrétních žádoucích věcech, u druhého v jediné absolutní ideji. Mohu se však také ptát: Po čem mám toužit? Pak se ptám po smyslu svobody.

Bylo by zajímavé sledovat jeho rodinnou i vlastní anamnézu. Nejčastěji přichází z uzavřeného rodinného prostředí, kde byl odkojen vlídným domáckým idealismem. Jeho obraz světa je tvořen rodinou, přírodou a knihami. V okamžiku, kdy se seznámí s ulicí a se školou, začíná pro něho série konfliktů. Otázka, zda krást, nebo nekrást švestky, zda dát spolužákovi opsat úlohu, je pro něho vážným etickým problémem.

Kdyby udal zloděje švestek a opisující spolužáky, byl by člověkem sebejistým. On však krade švestky a dává opisovat, má však přitom pocit, že dělá něco špatného. Aby si získal útěchu, přimyká se brzy k nějakému náboženství, třeba i politickému. V té době je ještě dosti naivní, aby věřil jeho mýtům a zkazkám. Není však jako člověk sebejistý, kterému nejde ani tak o víru samu, jako o to, aby ji halasně proklamoval, víra je pro něho vnitřní radostí, před spaním je ochoten oddaně myslet na Boha nebo na Stalina. Když se však pokusí uplatnit svou víru ve světě, sklidí jen výsměch. Nakonec pozná její neupřímnost a pitomost.

Pak se zpravidla obrátí ke světu vědy, která mu poskytne hluboký zážitek nalezené a zdůvodněné pravdy. Zdá se, že je zachráněn, tím spíše, že je rozumově vyspělý a nemá přílišný zájem o světské požitky. Potom však pozná, že jistota vědeckých pravd tkví v jejich lhostejnosti k člověku, musíme se jim obdivovat, ale nemohou nám stačit.

A tak nastane dekompenzace a proces pokračuje. Jeho zápas probíhá skrytě, je uzavřen do sebe, nevystavuje se na odiv. Kdyby stále konfrontoval své názory s lidmi, jistě by se otupily a korigovaly, on však nechá lidi mluvit a myslí si své. Tím se jim sice vzdaluje, přitom však mezi nimi zůstává a tak se štěpí. Je rozdělen na člověka, který chodí po zemi a ničím se zdánlivě neliší, a na hlas, který se vznáší nahoře a člověka soudí.

Na rozdíl od vnější vášně sebejistých je člověkem s vnitřní vášní. Touží po víře a je spalován skepsí. Nevěří ani své nevíře, pochybuje i o svém právu na pochybnosti. Jako prosťáček z Dykova Krysaře teprve dnes ví, co měl říkat včera. Je jako Rousseau, který napsal knihu o pedagogice a svých pět dětí dal do nalezince. Nevyhledává lidi sobě podobné, protože má sám k sobě odpor. Osciluje mezi lidmi sebejistými a praktickými, poněvadž chce získat jejich vyrovnanost. Nemůže však nosit žádnou uniformu, ani uniformu hereze.

Nemůže splynout s lidem, protože je jiný. Touží po důvěře a sdílnosti a přitom je uzavřený a ostražitý. Touží po přímosti a přitom zamlčuje a kličkuje. Touží po statečnosti a přitom se bojí.

Uznejme však, že je aspoň sám k sobě upřímný. Je jako Kafkův umělec v hladovění, nehladoví, aby se předváděl, ale proto, že nemůže najít pokrmu, který by mu chutnal. Už v mládí prodělal všechny choroby, které ostatní teprve čekají, a nyní stojí před otázkou: Co se světem, jemuž nerozumím? Kdybych s jistotou věděl, že svět je špatný, lživý, nesmyslný, že se nic nedá změnit k lepšímu, cítil bych dokonce jakousi úlevu, poněvadž bych jej mohl odmítnout. Jsou chvíle, kdy se nám svět takovým zdá, ale jsou také radostné nálady a pocity. To vše se mísí a dává šílenou směs, v níž černá neznatelně přechází v bílou.

Chce stát pod bílým praporem, ale nedovede jej najít, určit, rozeznat. V konkrétních otázkách lze ovšem často oddělit dobré a zlé, on se však vzdálil konkrétnosti, nechápe běžné lidské problémy, neumí je řešit, stejně jako si neumí koupit pěkné šaty. Přemýšlí o základních otázkách, nikoliv že by o nich rád diskutoval nebo se bavil, ale žije jimi.

Vezměme si třeba otázku svobodné vůle člověka. Z hlediska absolutního determinismu je čas stejně mrtvý rozměr jako prostor, věci jsou v něm pouze rozloženy, to jest jevy jsou vlastně věcmi. Je tedy i člověk jen v čase roztaženou věcí? Co potom s jeho odpovědností? Mnozí lidé o těchto problémech rádi hloubají, aby na ně okamžitě zapomněli, když mají jednat o něčem konkrétním. Naproti tomu náš člověk se právě v konkrétních problémech ptá: Mohu toho či onoho odsuzovat? Je odpovědný za své činy? Mohl jednat jinak? Jednal bych já sám na jeho místě jinak? … tedy jaké důsledky má problém svobodné vůle člověka pro mé jednání s lidmi. Vidíme tedy, že nehloubá pro samo hloubání, jde mu o etický aspekt problémů.

Tak zjišťuje, že i empirické jistoty jsou založeny na nejistotách, o nichž jsme pouze předtím nevěděli. Život se pro nás stává otázkou, vše, celý svět se nyní jeví jako otázka, jediná, čirá otázka, která je nejobecnější a zní tedy CO? Je tak čirá a obecná, že se z ní ztratila věc, po níž se ptáme, neboť taková věc by představovala aspoň částečnou znalost. Taková otázka však nutně zůstane bez odpovědi, neboť odpovídání je jen rozšiřování znalosti. Tak jsme dospěli k sokratovské moudrosti. Třebaže však vím, že nic nevím, chci přece něco vědět a ptám se dále. Musím tedy konkretizovat své otázky, i když je tím zároveň zatemňuji. Tolik práce jsem si dal, abych rozmetal všechny jistoty v sobě, a nakonec mi nezbývá, než abych je kámen po kameni znovu stavěl. Nyní však budu vědět, na jak chabých základech stojí.

I kdyby nám nic nezbylo; vždycky budeme po něčem toužit, a tak, když jsme zavrhli všechny modly, zůstáváme sami se svou narušenou touhou.

Pokračování příště

 

1. část – Kapitola 1: Mluvení do prázdna, Kapitola 2: Hledání kocoura

2. část – Kapitola 3: Relativnost jistot

3. část – Kapitola 4: Člověk a lidé

4. část – Kapitola 5: O štěstí a neštěstí

5. část – Kapitola 6: Svoboda

6. část – Kapitola 7: Bytí a aktivita

7. část – Kapitola 8: Aktivita a informace

8. část – Kapitola 9: O ideálním státě

9. část – Kapitola 10: Svět ze dna studny

10. část – Kapitola 11: Odcizená minulost

11. část – Kapitola 12: Problémy kultury

12. část – Kapitola 13: Světla a stíny civilizace

13. část  Kapitola 14: Lidé a ekonomika

14. část – Kapitola 15: Problémy inteligence

15. část – Kapitola 16: Dvojí absurdita