Brněnské ulice nabízejí kus mozku navíc
Pravda v umění? Umění jako partner vědy v poznání světa? Článek se ohlíží za sochami, které tyto otázky podněcují.
Umění je neustálé tápání a pochybnost. A to proto, že se jedná o tvoření nesamozřejmé, nevypočitatelné, závisející plně na rozhodnutí umělce, případně božské síly. Protože si nemůžeme správnost uměleckého výsledku logicky ani matematicky ověřit, zkoušíme to ekonomicky (nejlepší je nejdražší - jako Gerhard Richter), popularitou (nejlepší je nejnavštěvovanější - jako Epopej v Tokiu) nebo odbornou expertízou (nejlepší je opěvovaný nejlepším odborníkem). Snažíme se exaktně uchopit, co se exaktnosti vzpírá. Na nějaké vciťování se, prožívání a domýšlení nejednoznačných obsahů nemáme čas. Žijeme ve světě výsledků, naše chování je komercializované. "Za posledních dvě stě let se náš postoj k poznání vyvinul od kontemplativního k pragmatickému. Nejsme již motivováni touhou zjistit, jaký svět doopravdy je, ale zajímá nás spíše, jak s ním naložit," píše v kurátorském textu přehlídky Brno Art Open 2017 Tomáš Knoflíček a klade si otázku, jestli se umění dnes ještě může vrátit po bok vědy coby alternativní způsob poznávání a chápání světa.
Umění svět nepopisuje, nekopíruje, převádí ho do sugestivní svébytné zkratky, objevu. A jakkoli je tato sugesce nejednoznačná, tekutá či variabilní, stává se často subjektivně přiléhavější a schopnější oslovit nás při hledání vlastní pozice v univerzu, než objektivně formulované vědecké analýzy. To není výplod doby postfaktické, takové bylo umění vždycky. To je také princip mýtu, hlubokého tradovaného vyprávění, který v dnešním jazyce příznačně užíváme ve významu "výmysl, lež", aniž bychom si uvědomili, že to podstatné na mýtu není historický fakt. Není důležité, jestli se to skutečně stalo, ale co příběh říká, a naše spoluúčast na tomto sdělení. Sdělení nám uniká. Schopnost mýtického myšlení a kontemplace nad obrazy jsme nahradili fakty. Zároveň si fakta neověřujeme, protože nemáme čas tápat a pochybovat.
Brnem se valí kámen. Pořádnej balvan. Valí ho před sebou mladý člověk všedního vzezření, ale na dotazy odpovídá jen stručným: "je to moje práce". Performativní socha Oldřicha Moryse neodbytně připomíná známý mýtus o Sisyfovi. Evokace nekonečné, ale především zcela zbytečné práce může být metaforou umění. Ale můžeme jej také vnímat jako rebelii proti našemu pojetí komercializovaného času a společenskému tlaku na výsledek. Morysova socha ukazuje, že výstava Brno Art Open naplňuje svůj podtitul, Sochy v ulicích, již tradičně jen z poloviny - nečeká, až publikum přijde kontemplovat do galerie, partyzánsky okupuje ulici, atakuje chodce při cestě do práce či do kavárny, ale protože se vždy nejedná o klasické sochy, náhodný kolemjdoucí si jich často ani nevšimne. Naděje paradoxně spočívá právě v tom. Totiž že si kolemjdoucí nevšimne sochy, nevšimne si výtvarného díla, ale čehosi, co jej přiměje přemýšlet jinak, inspiruje jej, zkrátka vystaví uměleckému zážitku, aniž by musel pracně překonávat vlastní předsudek, že přeci současnému umění nerozumí. "Soch" je celkem třináct a až na výjimky vás strhnou, nadchnou nebo aspoň pobaví.
Coby výtvarné dílo jsou nakonec dešifrovány digitální hodiny na Malinovského náměstí, jejichž čas není řízen satelitem, ale právě kolemjdoucími, a tedy podle bezpočtu odlišně seřízených hodinek, defakto individuálních časů, přeskakují minuty, nebo se dokonce v čase vrací. Ochota chodců zapojit se čas zpřesňuje. Co je to čas? Coby dílo je odhalena i výstava minerálů mezi pestrým zbožím obchodů a stánků nákupního centra, odhlučněná místnost v centru města, hlasitě dýchající vstup do podzemního labyrintu chodeb civilní obrany i zpřítomnění legendy o brněnské fresce mexického muralisty Diega Rivery.
Jakkoli se zdá, že nenápadnost soch jde proti galerijní koncepci hory, která vykročila za Mohamedem, celkově je letošní situace divácky vstřícnější oproti dosud asi nejpůsobivějšímu třetímu ročníku přehlídky, kdy si kurátor Karel Císař vytkl výstavou upozornit na skrytá pozoruhodná místa Brna, kam běžně chodec nevstoupí či nepohlédne. Tehdy se například otevřelo zavřené kino, v parku se zjevovala socha jen na pár vteřin a to o půlnoci, nebo na dlouhodobě ohraničeném zpustlém pozemku s developerským záměrem vyrostla přístupná japonská zahrada.
Přestože kurátoři v textu naznačují, že se současné umění chytilo do pasti a přes bariéru, kterou si vytvořilo mezi insidery a těmi, kteří se nesmířili "s faktem, že se otázky po pravdě a dobru oddělily od otázek krásy," se již nebude schopno vrátit do společnosti jako důvěryhodný zdroj poznání, výstava z pozice insiderů naštěstí neslevuje nic. Jen přenáší celou tu zplanělou, neužitečnou, nesrozumitelnou zahradu do našeho pragmatického pohybu ulicemi. Říká se, že opakem hluboké pravdy je opět hluboká pravda. Pravdivost v umění se měří jinak, než pravdivost fyzikálních zákonů, takže příklonem pouze k jedné z polarit nám bude část pravdy stále unikat. Před lety se moji příbuzní, oba fyzikové, dozvěděli, že věnuje-li se člověk umění, naroste mu kus mozku navíc. Učinili tedy pragmatické rozhodnutí, kus mozku navíc nemůže být na škodu, a zajistili všem svým dětem umělecké vzdělání. Znám je, skutečně teď mají kus mozku navíc. Je to krásný pravdivý mýtus.
Sochy v ulicích - Brno Art Open 2017, Dichtung und Wahrheit, Dům umění města Brna, 7. června - 27. srpna 2017
Článek byl publikován v Salonu, literární a kulturní příloze deníku Právo, 3. srpna 2017