RADEK ŠTĚPÁNEK: POTOČNICE
Spočívám v úplavech za vývraty, mezi kostmi ledem ohlodaných větví.
Básně v próze či krátké lyrické prózy (hranice mezi nimi je neostrá a nejistá) Radka Štěpánka jdou proti proudu. Formálně prostý obdiv proměnlivosti a krásy přírodních dějů, jejich spojitost s člověkem, prolínání se vzpomínkami, prohloubené soustředění na detail, to vše nejsou běžné atributy současné české literatury. Jenže básník hledá k čemu se upnout, kde zakořenit a právě k tomu se lze často dobrat spíše proti proudu než po proudu. Níže publikované texty mi jsou blízké sdíleným pozorovatelstvím i čtenářskými vzpomínkami na texty, které jsem četl jako kluk či mladý muž a stále se k nim vracím: Demlovy básně a lyrické pasáže některých jeho delších próz, Váchalovy reflexe, Reynkovy básně z Rybích šupin a Hada na sněhu (abych nejdříve vyjmenoval ty nejznámější texty této linie české literatury) a texty Stanislava Vodičky, jehož Jepičí okamžiky jsem po jejich vydání v roce 1990 dlouho pročítal, a které svým prostým jazykem a celkovým přístupem jsou Štěpánkovým textům asi vůbec nejbližší.
Petr Čermáček
TÁNÍ
Jarní tání zvedlo řeku. A i ve mně voda valí kameny. Hladí z nich, vymílá, otlouká, dotýkáním se dobývá k jádru. Poddávám se směru proudu, mluvím, aniž bych pohnul rty. Na dno nedohlédnu a hladina je rtuť. Spočívám v úplavech za vývraty, mezi kostmi ledem ohlodaných větví. V trsech potočnice, která čeká, až se slunce jednoho dne konečně vysápe nad stěny údolí a rozklíží hořkost v pupenech. A jen co znovu naberu rychlost, očima hledám, k čemu se upnout, kde zakořenit. Tříštím se třeštěním v korytě vymletém loňskou povodní a skládám ve stopách volavek, opuštěných na mělčině v ústí slepého střeva z překonaných atlasů lidských těl. Mezi lasturami perlorodek, zbytky hliněných nádob a rzí rozežraných podkov tažných koní.
MIJO
Když pokládám kusy dřeva na hranici, vzpomínám na starého Mija, který mě s výhledem na Jadran učil, jak nejlépe posloužit ohni. Jeho plameny byly umírněné, sršely ve fíkovníkových větvích a letorostech olivovníků a polykaly celou historii zápasu kořenů s vápencem, bojů listí a větrů z pevniny i moře. Hořely a najednou všechno to, co předcházelo, nebyl zápas a boj, ale láska. Mijo pak rezavým drátem roztloukal řeřavé uhlíky a poltil žár. Oharky opouštělo slunce střádané desítky let, možná staletí, a každý, kdo to viděl, musel na chvíli oslepnout.
OČIŠTĚNÍ
Naslouchali jsme houslím, skřipcům a palečnicím, průtrži, která do tmy vyvěrala v lesích nad vsí. Zvuk stékal mezi domy, ale nikdo nevynášel pytle s pískem a nekopal strouhy. Bolest s sebou odnášela vše, na čem záleží, jen ulity šneků pevně zavíčkované dlouhým strádáním lpěly skálopevně na svých místech. Závrať přebíjela všechny jiné strachy. Stáli jsme uprostřed proudu až na kořeny obnaženi, konečky prstů spojeni se světem odplouvajícím prachem světla. Náhlost očištění nás zaskočila. Jediné slovo ohlodané na kost ztučnělo významy a obrostlo svaly očekávání. Byli jsme tak akorát daleko i blízko, stačilo nepohnout se.
PERSPEKTIVA
Nejdřív jsem viděl jen pár bodů v dálce, které se postupně rozlily po celém obzoru. Získaly tvar i barvu a lpěly na své cestě, i kdyby měla být skálopevným trváním na místě. Ale vyhnul jsem se jim a teď jsou to zase jen tečky, pořád menší a menší, které se znovu shlukují až s prodlužujícím se odstupem. Struktura se opakuje, vstupuji do míst, z nichž jsem vystoupil. Nic z minulosti nemůže být tak minulé, abych uvěřil, že jsem to minul.
PĚNKAVY
Pěnkava vlétla do dubna. Ne, hned pár pěnkavích samečků krouží své piruety aprílovým ránem. Že ještě nasněží, bělostí jiskří znaménka na křídlech. Pod nebem přidrží už opadané květy, které se po mrazech nestihly naplnit vůní. Vítr pak zvěstují červánky náprsenek, déšť šedé buřinky naražené do týlů. Bronzové jehlice slunečních paprsků nesou si v zobáčcích a pletou páté přes deváté. Zákruty zpěvu, výmyky letu zavěšené na bradlech prvních letošních pavoučích sítí i šplh po svislicích březových ratolestí.
POSLEDNÍ VÝSPA
Nebe opřené o hladinu vyzdvihuje hraniční vrcholky obzoru, přílivem tmy hladí zježené kočičí hřbety. Jeden po druhém mizí stěžně a trupy lodí, připoutané k strnulosti přístavu. Škraloupy na kamení ještě omývají šikmé vlny a skelná vata se leskne krví rozšklebených ran na křižovatkách vzdušné dálnice. Každý pták je nejdřív jen smítko popela ve větru, než shoří ve výšce zbývající slunci. Tady je okraj, konec země i dnešního dne. Zrnění opuštěné pláže je poslední výspou viditelného.
Radek Štěpánek se narodil v roce 1986. Je básníkem, rybářem a žurnalistou. Vystudoval mediální studia a žurnalistiku na MU v Brně, později magisterský obor Humanitní environmentalistika tamtéž. Vydal básnické sbírky Soudný potok (Srdeční výdej 2010), Přelet moře nad Bezdreví (bibliofilsky, Adolescent 2012), Krajky Pagu (Srdeční výdej 2013), Rám pro pavoučí síť (Dobrý důvod 2016).
