JOSEF STRAKA: CIZÍ ZEMĚ
Zapsat to všechno, ale ne, nakonec vynechat některá slova…
Fragmenty. Zápisy. Básně v próze či básnická próza? Neostrá, difúzní hranice mezi těmito pojmy mne vždy zajímala… A ještě více texty, které tento charakter mají. Strakovy texty jsou texty chodecké, tempem, myšlením, obrazností, větnou stavbou. Chodectví jako čehosi součást / nikam a přesto, napsal Straka v jedné své nedávné básni. Něco jakoby „vyškrábat“, vynést na světlo, jako kartu, která se chce i nechce vynést. A zároveň pochybovat, být v rozpacích, být rozezlen z toho, jak jsou významy slov v prostoru kolem nás znejišťovány, popírány, devalvovány, rozblemcávány novinovými titulky, žvatláním opilců, prodavačů čehokoliv, privatizátorů s kádrově skvělou minulostí i budoucností… Dobíhání. Cirkus vět. Ekvilibristika spodnosti a lehké, takové té přijatelné nízkosti.
Petr Čermáček
Zase psát. Zase, i když trochu nejistě. Vracet se. Něco jakoby „vyškrábat“, vynést na světlo, jako kartu, která se chce i nechce vynést. Ukázat druhým. Že být ve hře. Život, který je hrou jen do jisté míry. Nebo je všechno strašně těžké rozplést. Den po dni. Nebo po jistých úsecích. Něco vynechat. Objeví se to jinde. Jen se příliš netuší kde. Teď tichá procházka skoro nekonečnými stezkami. Proplétání a zamotávání. Tiché dny, které mají své určení.
Procházet se. Léta. Pro způsob objevování, vyjasňování. Neustálé chodectví, dlouhá asfaltová stezka mezi dvěma polabskými městy, nebo vesnicemi ve sněhu. Ledové plotny, chvíli nějak balancovat na několika metrech čtverečných. A dál. Někam se dojede vlakem, spěšným vlakem, až na okraj této země, jde se po hraniční čáře, nebo, jindy, ráno vyrazit v půl šesté a procházet se čtvrtemi, než se objeví první lidé. Třeba se vracet. V jakýchsi kruzích. A přesto někam. Neví se, zda kupředu, ale jde o objevování. Explorace. Stále důležitější. Pro detaily, jednotlivosti, zahlédnutí. Skoro nutné, ne jako úkol, ale pro záznam. Stálé balancování na hraně. Stálé propojování. Různých úseků. Dát tomu důraz. Skoro všemu. Na ledové plotně u cedule „Pod lesem“ se pak náhle rozjíždějí. Prsty se zachycují sněhové hradby. Uhýbá se projíždějícímu vozidlu. Do cíle toho dne se pak dojde relativně klidně.
Zachycené prázdno v novinových titulcích. Svéhlavost. Sebe-střednost, a také jakási sobě-střednost. Nic asi neobyčejného. Jen kolorit. Líté boje, lítost. Vcelku nenápadné divné dny a jejich předehry. Předscény. Účast forbín. Účastníci, a také, co nechtějí. Zachytit ono letmé, přesto ale znatelné líté prázdno. Neúčastná lítost a do sebe-zahleděnost, jakási „střednost“, která se ráda pyšní opakováním. A často, a kdovíjak často. Stejně pak nenápadné prázdné dny. Podivnost, která se směňuje v divném kursu. Směnné, výměnné hodnoty úsměvů a vygenerovaných vět. Milionté opakování soutěže „ ještě za ještě“. Kroutivé pohledy, když není stanoven denní kurz měny. Rádoby nahozené věty, nedávající ani po hodině žádnou souvislost. Nezkusí to někdo? Význam na chvíli popřen. V podpalubí, v jakémsi podpalubí, zápas o najití správného slova. Šumy a též vlnění vody. Další vlnění. Unavené hlasy, chtějí platit. Vyhovují. Další stanovená cena. Tentokrát za něco konkrétního. Sečtení položek, lístek s údaji ležící jen nedaleko malé loužičky na stole. Platí se, co je stanoveno. Dny v účtovacích kancelářích pokračují. Zápasy, líné lité únavné boje.
Dobíhání. Cirkus vět. Ekvilibristika spodnosti a lehké, takové té přijatelné nízkosti. S úsměvem, bez dramat. Žvanivé žvatlání opilce od vedlejšího stolu. Chce navázat kontakt, ale nedaří se. Obsluha jej po úvodním entrée přesouvá k zadnímu stolu uvnitř. Společnost ve svých dovolenkových podobách. Získává na chvíli ještě hrůznější obraz. Syrovější tvář. A úsměvy a úsměvy. Trpkost. Hrubiánská nabídka jídel. Grubiánské odpovědi. Pak zas hlasitý smích, a ticho. Několik hodin. Užívání si, prý. Hledání cosi ve smartphonech, sociálních sítích. Vše se kamsi ponořuje. Ještě pár nutných slov jak bylo na jakési dovolené. Pak už nic, nebo skoro nic. Jen člověk vycházející z domu s připravenou kartou, kterou za rohem zasouvá do drážky v bankomatu.
Ještě si nic nedomýšlet. Zbytky snů, jejich cupaniny, odeznělý tón. Nic se najednou nezdá, vše je přítomné. Hlasitý zvuk, který proniká i skrze okno. Zapsat to všechno, ale ne, nakonec vynechat některá slova, skoro až kusé záznamy bez spojek a návazností. Jiná slova pak zapsat ještě mimo, na souběžně vytažený papír. Zapomenutý hlas do telefonu pak něco říká, není ale slyšet co. Byt, který se pak náhle musí opustit. Už tě nic nesvazuje. Výtahy jezdí nahoru a dolů, čekáš. Metro plné jakýchsi pojízdných lidí, pojízdných ve svém životě, vše jim najednou vychází, dojedou. Na místo určení. Na několika stanicích skupinky lidí, oblečení jako z nějaké show, či prezentace různých stylů. Jsou domácí. Chovají se tak. Přidávají na hlase, prý aby je bylo lépe slyšet. Nejsou prý stoprocentně nazvučeni. Varovný prst, někdo něco říká směrem k nim. Celé město pak takto podjet. Betonové nástupiště na začátku polí. Hlasy lidí promíchané s těmi, co přijeli z menších měst. Je to všechno rychlé. Nastupuje se. Ještě se neví, jaký to bude den. Hodiny ukazují dvě minuty po odjezdu, nástupiště mizí, lidé také.
Chybí tomu postavy. Myslíš a také zapomínáš. Pochody tváří v celé nutnosti zahlédnutí, vstupů a výstupů, něco z toho spatřit, zařadit. Zaškatulkovat, vymyslet kód připomínání. Průjezdy autobusů, všechny ty nájezdní plochy, autostrády, bariéry podél. A znovu se nějak přiblížit lidským osudům. Rozmýšlet, krátce se zavřenými víčky, někteří vystupují, spolu s nimi časy, které se opomněly započíst. Zástupy, šum, dopovídávání vět. Slyšíš pak opakovaně někoho, kdo si chce na místních tzv. namastit kapsu, jak se tomu říká, on říká privatizovat, teď se o tom tak mluví. Jasně, poctivě, musí se v tom naučit chodit. A my také. Pak se vylíhli další. Vzpomínáš si ale na toho malého dopravce, dovozce potravin a cukrovinek v Žerotíně, přijel, využil, v tom nejlepším slova smyslu, že ve vesnici není hospoda ani krámek a zůstával se svým autobusem dlouho do noci a prodával skoro až do půlnoci. Květen 1989. Pak, těsně po revoluci, jich najednou začalo přibývat, živnostníci, drobní podnikatelé, ty, kterés takto potkal, sis zaznamenal, že v té a té vesnice jeden, dva noví, nový krámek, prodejna, a radoval ses, jak se vše mění. To rané romantické období, které možná vůbec nebylo romantické, ale přišlo ti to tak, prožili jsme tak dva, tři roky. Iluze jsou asi zbytečné. Postupné ubývání. A nekonečné přesvědčení, že se všichni převlečeme do manažerských šatů. Tenkrát tomu propadli mnozí. Extravertovaní prodavači všemožných barev. Hovory od zadních stolů trochu varovaly, a nabádaly k opatrnosti, ale neposlouchaly se. Do té doby než se vynořil nějaký divný pocit. Málo jak definovaný, prostě pocit. Ten nijaký, přesto stále silnější pocit konce první a začátku druhé půle devadesátých let. Pak cosi hledáš, vynořují se zas tváře. Zas jsi v nějakých polokavárnách pro místní teplákovou mafii. Rozhovory jsou nasamplované, použité smyčky z techno-acid věku konce devadesátých let. A zdá se ti, že tam vidíš ty stejné lidi, jenže utíká čas a jsme o patnáct let dál. Ale tady asi tak trochu ne. Toto město-mezistav. Najednou tomu chybí reálné postavy, vytlemené postavy ředitelů socialistických podniků, ÚNZů, vedoucích odštěpných závodů, kteří si zprivatizovali majetek, a též životy svých blízkých, klučíci v nablýskaných vozech pracující v takzvaných finančních službách. Majitelů dalších a dalších autoservisů a autoslev. Všelijakých byznysmenků, kteří obchodují s čím se jen dá.
Josef Straka se narodil roku 1972 v Jablonci nad Nisou. Je autorem básnických sbírek a…jiné časy (G Tisk, 1994), Proč (edice Tvary 4/1995) a čtyř knih básnicko-prozaických textů: Hotel Bristol(Cherm, Medard, 2004), Město Mons (Cherm, 2005), Kostel v mlze (Cherm, 2008) a Malé exily (Cherm, 2014). V letech 2000–2008 pracoval v redakci literárního časopisu Weles, od léta roku 2009 spolupracuje s literárně-kulturním časopisem H_aluze. Od roku 2008 organizuje a moderuje literární večery a diskuze v rámci mezinárodního festivalu Den poezie. Organizuje večery v Domě čtení Městské knihovny v Praze. Zde publikované fragmenty jsou vyňaty z rukopisu Cizí země.