„Na Honzovi se mi líbilo, že o svém umění, jako správný frajer, nikdy nemluvil. Nechtěně mě podporoval v kacířském názoru, že život je důležitější než umění samo, nebo opačně – že abychom ten svůj život prožili, potřebujeme nějakou zástěrku, něco jako umění…,“ říká Marian Palla o loni zesnulém Janu Steklíkovi (https://www.kulturni-noviny.cz/nezavisle-vydavatelske-a-medialni-druzstvo/archiv/prilohy/2018/off-001-2018/jan-steklik-in-memoriam). A povídka/vzpomínka, kterou zde publikujeme, je toho dokladem. Do osmnáctého listopadu můžete navštívit výstavu Steklík v brněnském Domě umění.

Musíme to či ono udělat ještě jednou a pak znova a znova, abychom nepošli hlady, měli co na sebe a mohli se dostat z práce domů, přičemž šetrnější a udržitelnější varianty jsou pro většinu z nás nedostupným luxusem. Bez chování, v němž jsou ústupky natolik časté, až se pro nás staly samozřejmostí, by jistě nebyla možná ani tato výstava. Komplexní důsledky našeho každodenního chování se ukáží až jeho mnohonásobným zmnožením. To je ale možné uvidět jen z odstupu. Teprve tehdy se mohou různě vzdálené jednotky spojit do čitelného útvaru – podobně jako se různě vzdálené hvězdy pro pohled spojují do souhvězdí a galaxií, říká o svých pohnutkách k výstavnímu projektu Václav Magid.

Rozjímání v nové posilovně pražského Centra současného umění DOX.

Reportáž z „ateliéru“ Jitky Chrištofové, o spojené hmotě prostoru, otevřených lidech a správně načasovaném zavření víček.

Cosi si neustále ze svého okolí půjčujeme a taktéž stále propůjčujeme sebe svému okolí. Aneb lomnická krajina v roli kurátorky současného umění.