PŘEČTENO
Poezie Slavomíra Kudláčka mi je dlouhodobě blízkou. Když jsme básně ze sbírky Ptáci a jiná znamení (Malvern, 2017) publikovali v poiésis 3/2016, glosoval jsem především přirozený, přímočarý a invenční způsob, jakým apelativní tón prostupuje osobním. Při opakovaném adventním a vánočním čtení vystupuje do popředí jiná charakteristická vlastnost: chlapský postoj ke světu i k sobě samému. Chlapský – tedy vyhraněný, silácký i citlivý, hořce skeptický a přesto vzývající naději, rozpoznávající, žalující, bojující… Jseš mladej, zdravej, silnej / se vzděláním a rozhledem / tak tady nepěstuj dítě po kuchyni / jsi málem univerzitní profesor / umění dějin, umíš listovat / tak se furt nelituj / abys nemusel rukovat // v této zbabělé zemi / budou žít tvoje děti / tak něco udělej, odjisti / kanape zázemí, postav se / uřvaným uživatelům / výhod a mezer v zákonech / které psaly děti právníků // kultura není v logice věcí / v povaze civilizace nebo národa / ale dávný stav sebevědomí… Ptáci a jiná znamení nejsou jednostrunným souborem, zejména v úvodním oddíle jsou přítomny také básně tiché, propojující vzpomínky a momentky parného léta s geologickými dějinami (opakovaně připomíná se mi tu Kenneth Rexroth). Divocí holubi letí nebem / tak blízko vedle sebe / horký večer se chvěje / představivostí dítěte / poslaného už do postele / usnout se nepovede / divocí holubi letí nebem. Zdeněk Rotrekl ve sbírce Stromy, ptáci, zvířata a podobní lidé nacházel u ptáků naději a pokoru, Kudláčkovi vydávají svědectví o svobodě, rozptýlené v atmosféře spolu se vzácnými plyny. Dívám se na dlasky sedící v mlžném svatoštěpánském odpoledni na břízách před mými okny s tichým souhlasem s oběma.
Povánoční čas je pro mne opakovaně spojen se splácením čtenářských dluhů. Básně Luise Glückové mne kdysi zaujaly v antologii poezie z Nové Anglie Vítr z Narragansettu. K přečtení sbírky Divoký kosatec (Opus, 2007) oceněné Pulitzerovou cenou jsem se však dostal až nyní. V důvěrném prostoru autorčiny zahrady se prolínají a doplňují tři hlasy: hlas autorčin, hlas rostlin a hlas Boha. V uzavřeném kruhu od jitřní hodinky (ranní modlitby) po večerní klekání, od jarního vypučení divokého kosatce po pozdně letní sázení cibule bílé lilie znějí monology uzavřené do sebe i tázající se. …Noah říká, / že lidé v depresi jaro nenávidí, tu nerovnováhu / mezi vnitřním a vnějším světem. Já představuji / jiný případ – v depresi, to ano, ale v jistém smyslu vášnivě / spjatá s tím živým stromem, mé tělo / schoulené v rozštěpeném kmeni, takřka pokojně, / za večerního deště / takřka schopné cítit / mízu, jak pění a kypí: Noah říká, že v tomhle se / lidé v depresi mýlí. Ztotožní se / se stromem, zatímco spokojená duše / bloumá zahradou jako padající list, figura pro / část, ne celek. Přestože jsou verše psány přímočarým, zdánlivě strohým jazykem, jsou velmi zpěvné, rytmické. Hlasy rostlin jsou zde zrcadlem, rezonanční deskou, díky nim napětí mezi hlasem Boha a hlasem autorky dostává podobu polyfonické liturgie. Konejšivý tón střídá se s rebelujícím, reptajícím, shovívavý s rozzlobeným, otázky se opakují ve variacích, odpovědi jsou sdělovány jiným hlasem než tázaným, zdánlivě mimoděk, nahodile, přesto se přirozeně doplňují. Mnohé není zodpovězeno, přeboleno, odezněno – kruh, ačkoliv je uzavřen, bude se vždy opakovat v dalších variacích. Tiše milovaná. Mně nezáleží, / kolik lét prožiji do návratu: / toto léto jsme vstoupily do věčnosti. / Cítili jsme tvé dvě ruce, jak mě / pohřbívají, aby vypustily její slávu.
O umění minimalistické působivosti přesvědčila Dagmar Urbánková jak svými dětskými knihami, tak básnickými sbírkami. V pásmu vzpomínkových záznamů Dům (Revolver Revue, 2017) se dětským pohledem vrací k důvěrnému prostoru domova. Spíše bych však měl říci dětskými pohledy, nikoliv pohledem – způsob nazírání milovaných předmětů, vůní, bytostí záznam od záznamu stárne, aby byl v závěru knihy konfrontován současnými záznamy dokumentujícími prodej domu. Přesnost, s kterou vystihuje autorka podstatné, je pro mne uhrančivou tím, jak mi připomíná mé vlastní vzpomínky na dny u babičky a dědy na venkově, mnohé mé klíčové atributy se shodují s autorčinými, a není to jistě jen shodným rokem narození. Takhle bych býval chtěl své vzpomínky zapsat, takto bych chtěl, aby na čtenáře působily, shodná či obdobná sdělení, chtěl bych čtenáři podat… Malujeme vápnem světnice; pořád ještě vidím ty mapy, štětka pouští chlupy, šustí po zdech. Maluju v teplákách s vytahanými koleny, všude čmuhy. Ale tátovi to nevadí, nic neříká. U nás říká máma. / Říká: máte tam čmuhy. / Já taky říkám. A moje děti budou taky říkat: u nás říkala máma. Zdráhám se k téhle výborné knize psát cokoliv dalšího, nechce se mi mudrovat, analyzovat. Raději opakovaně čtu: Sesbírávám na půdě sušené houby do papírového pytlíku. Suší se na Lidové demokracii. Na drátěnce postele. Voní, když jimi hýbu. / Suší se tu taky kopřivy. Asi babička. / Taky bezové květy. Babička. / Všechno je přesušené, drolí se to a škrábá do rukou jak motýlí nožky.
Některými knihami i pouhé listování přináší radost. Patří mezi ně Lovecký dekameron z příběhů ruských klasických spisovatelů vydaný nakladatelstvím Svoboda v roce 1979. Brilantní dřevoryty Zdeny Táborské (ukázka je v záhlaví) a drobné kresby-stínohry Ervína Urbana v zápatí téměř každé dvoustrany doprovázené „kratochvilným vyprávěním s poučnými vložkami o starých ruských lovech a lovcích“ od Ladislava Zdražila – právě to láká kromě běžného čtení listovat sem a tam. Ať jste lovům a lovcům nakloněni či ne, je v mnohých těch věcech s lovem spojených notný díl svérázné poezie. Kulatá, velmi pohyblivá šíje s mohutným záhřivkem dosahuje téměř délky hlavy... Z profilu klínovitá lebka s pozvolným přechodem k mordě, výrazným temenem a zaobleným hrbolem je při pohledu shora velice široká (popis ruské lajky). A co teprve ty lovecké a jiné historky! Za Alexandra II. ... se jeho myslivci nepodařilo „postavit“ jelena před carovu pušku, nakonec oběť dostihl až v rokli ve křoví, tlačil ji nahoru za zadní běhy a držel ji tam, dokud car nevystřelil. Jelen se však bránil. Odražená kulka zasáhla myslivce do ramene, leč nikdo z přihlížejících v tom neshledával nic zvláštního.