Přečteno
Když jsem kdysi v Přezimování pod širým nebem četl následující verše, cítil jsem spříznění srovnatelné se sdílením snů či dětských vzpomínek. V závějích spánku viděl jsem tě tam / pohřbenou po pás v sněhu na pláni. / Vztáhla jsi ke mně ruce: probral jsem se sám / jak z jara voda ve snu o tání. Každý další překlad básní Seamuse Heaneyho stal se pro mne událostí. Sbírka Lidský řetěz (Argo, 2018) je poslední Heanyho sbírkou. Jsou tu vzpomínky, odkazy a variace na Vergiliovu Aeneidu, ale zejména živý dialog s časem a prostorem – snivě tu prolínají časové roviny, reálná i smyšlená místa. Když je poezie zároveň nápaditě obrazivá, výrazově hutná a přitom i čtenářsky velmi otevřená, když je stesk dokonale vyvážen něhou a ironie vděčností, pak je výsledkem nádherná kniha přístupná širokému okruhu čtenářů. Nemá smysl vypisovat, k čemu a komu všemu se Heaney odkazuje, sbírka je silně aluzivní, její hlavní síla je pro mne ale jinde – v emocionálnosti, která vyzývá ke sdílení, ve smířené hořkosti s pomíjivostí bytí. Momentů, které si chcete zapsat, „vylepit“ nad stůl, abyste si je mohli opakovaně číst, bez hledání sbírky v knihovně, je v téhle knize opravdu hodně. Například čtvrtá část básně Album, kde Aeneas Heaney rekapituluje trojí obětí s otcem: Jestli jsem ho měl někdy obejmout, / tak na břehu řeky tenkrát v létě, / než jsem šel na střední, on v rozpuku sil, // já tehdy netušil, že ho to nutí / zas a zas ke mně, protože půjdu z domu. / Mělo to být prvně, ale nedošlo na to. // Podruhé ano, jednou večer v New Fery, / byl hrozně opilý a potřeboval pomoct / zapnout kalhoty. A potřetí to bylo // na schodišti, zbýval mu sotva týden, / pomohl jsem mu na záchod, pravou paží / podepřel ztěžklou spleť v jeho podpaží. Edice angloamerických básníků nakladatelství Argo si laťku nastavila velmi vysoko – dobré překlady (u Heaneyho je Daniel Soukup), strohá krásná úprava a typografie Pavla Růta a nápaditý výběr autorů a sbírek kombinující již prověřené tituly s novými překlady – to vše vzbuzuje očekávání příští knihy, škoda že v edici vychází jen jeden titul ročně.
Měl bych / o tom mluvit, / ovšem, / častěji, / ačkoliv / snad ne / tak mnoha lety (Sylvester Pollet). Dobrá antologie nutí k opakovanému čtení. Vyvolanému vzpomínkou, náladou, náhodou, chutí… Do básní z Nové Anglie jsem se začetl po delší době s potřebou neokázalé tiché soustředěné poezie, básnického slova založeného na schopnosti vidět, věrně zachytit, schopnosti vystačit si s pozorným popisem příznačných detailů, které se vlastní silou mění v symboly (jak trefně vystihl v recenzi před patnácti lety Viktor Šlajchrt). Vítr z Narragansettu vyšel ve Fra v roce 2002 a pokud ho nemáte v knihovně, neváhejte – KOSMAS ji ještě má, a to s velkou slevou. Mezi dvaceti autory jsou básníci a básnířky do češtiny dnes již uceleněji přeložení (např. Louise Glücková) i ti, kteří na ucelenější představení bohužel teprve čekají, jakkoliv se jedná o autory významné (např. Stanley Kunitz). Skvělé překlady Petra Mikeše, zasvěcený doslov Matthewa Sweneyho a minimalistický výtvarný doprovod Stanislava Kolíbala jsou dalšími důvody, proč mít tuto antologii v knihovně. Rozhodnout se, které z básní v tuto chvíli vybrat jako reprezentativní ukázky je obtížné, výborných je v knize opravdu hodně… Červenka Stanlyeho Kunitze je příliš dlouhá, vyberu tedy dvě básně krátké. I racci se zlobí (David Adams): Když tu nejsi, / všechno se zdá / jen takové, / jaké to je. Poleno (James Merrill): Když se vynořil plamen, / rozvětvený jako nečekaná odbočka, / prudce jsem se nadechnul a zarazil. / Tíha pulzující jemně vzhůru, opar popela, / drahé světlo podél cesty do nicoty, / co z tebe zbude jiného / než světlo a nic než světlo?
O tom, že Útvary Sylvy Ficové, jsou tím prvním, co vždy v Tvaru čtu, jsem už psal. Třikrát v poslední době (Tvary 1 až 3/2019) Ficová vybrala ze sbírek Carol Ann Duffyové vášnivé, vtipné, nápadité básně. Pouč se od stromů v zimě, jak / líbají a shazují listy, / pak své zkoprnělé tváře drží v dlaních / a mění se v led… Dám ti cibuli. / Je to měsíc zabalený do hnědého papíru. Za sbírku Rapture (2005), z jejíž básně Chladná je první z předchozích ukázek, získala Duffyová Cenu T. S. Eliota – hezky by se vyjímala právě v angloamerické edici Arga…
Vizuální poesie velkoformátových kreseb Dany Sahánkové, mne oslovila již před lety na start-up výstavě v Domě U Zlatého prstenu. Aktuální výstavu Ve své slupce nikdy nenajdeš stání si lze v Trafo Gallery v Praze prohlédnout do 21. dubna. Faustovsky tajemné černobílé velkoformátové kresby ožívají zvířaty stejně skutečnými jako mýtickými, alegorickými. Přesnost ve svárlivém dialogu s fragmentárností. Reflexivnost i racionalita. Pokud si chcete vytvořit rámcovou představu, podívejte se autorčin web www.sahankova.com (z kterého jsou převzaty kresby v záhlaví). Ve skutečných velikostech jsou samozřejmě mnohem přesvědčivější: běžte na výstavu!