Dům Isabely
Pozornost Oto Hudce poutají aktuální společenská témata, kterých se chápe s přímočarostí jemu vlastní. V létě nad Vltavu zavěsil obrazy ruin Prahy, varující zrcadla exportních úspěchů zbrojařského byznysu. Na nedávné výstavě věnované uprchlické vlně přehradil galerii solidní dřevěnou ohradou, za kterou kustod pouštěl jen někoho, nebylo však jisté na základě jakého klíče. Umělec ale není jen galerijním komentátorem a kritikem světa velké politiky a globálních krizí. Často navazuje dialog s konkrétními lidmi, intervenuje do života komunit, chce se přímo podílet na pozitivních změnách uvnitř těchto společenství anebo jim alespoň empaticky naslouchat. Jako když před pár lety s umělkyní Danielou Krajčovou zakoupili starý karavan a objížděli slovenské romské osady. Pořádali zde letní dílny pro děti, které je měly alespoň na pár dní vytrhnout ze zaběhaných vzorců a současně zprostředkovat jejich příběhy vzdálené majoritě.
Hudec dlouhodobě spolupracuje také s kapverdskými komunitami, s imigranty v Lisabonu i obyvateli samotných tropických ostrovů. Před třemi lety ve vsi Trás de Munti připravil cyklus aktivit pro děti z místní školy či rozvinul projekt, který se stal poctou práci žen, vyrábějících nádobí tradiční keramickou technikou. Autor, který sám při dlouhých pobytech v zahraničí zažil pocit vykořenění, tyto kontakty vnímal jako průzkum místa, jehož obyvatelé tak často odcházejí do emigrace.
Tehdy také poprvé navštívil dům Isabely, samotu Assomada Trás di Munti, ležící nedaleko vesnice na vyprahlém úpatí hor. „A nebol to len magický výhľad, čo ma oslovil, ale aj rodina Isabel, jej dcéra Mariazinha a dve adoptované vnučky: staršia Marcia a malá Luciana. V ten deň som bol pozvaný dovnútra a ponúkli mi čerstvo nazbieranú fazuľu nazývanú Baixinha, ktorú som si zobral domov. Ukázali mi tiež ich jedinú lampu, solárnu lampičku, ktorú používa Marcia na štúdium. Odfotil som ich s keramickými taniermi, ktoré vznikli v spolupráci medzi mnou a keramikárkami a potom som musel odísť. Ale už som tušil, že sa vrátim a vytvorím prácu s nimi a pre nich a taktiež pre mňa: pre moju zvedavosť a snahu porozumieť.“ Prostředkem tohoto dorozumění se stala práce na domě, který svou organickou rostlostí umělci připomínal monumentální sochu. Nechal ho omítnout a tři týdny ho pokrýval malbami; pozoroval život v něm a stával se jeho součástí.
Hudec rozvíjí sociálně a politicky aktivní projekty, které míří k jiným cílům než primárně estetickým. Nevzdává se však ani „krásy“. Ukazují to galerijní prezentace jeho konceptů, mýtopoetické instalace zabydlené levitujícími modely, alegorickými objekty, rezidui a dokumentacemi akcí. Ty představují příběhy, které přetékají konkrétní výchozí rámec a stávají se univerzálnějším sdělením, odkazujícím k obecněji sdíleným lidským situacím a zkušenostem. Tak je tomu i v galerii OFF/FORMAT, kde se jeden venkovský dům stává referenčním bodem vyprávění o naslouchání místu i lidem, eventualitách života či jeho prioritách. Jak poznamenává autor: „Čas strávený v Assomada Trás di Munti bol ako vystúpenie z paradigmy – a uvedomenie si, ze je to len paradigma”.
Oto Hudec, Dům Isabely, galerie OFF/FORMAT, Brno, 4. – 31. října 2017