Přečteno
Knihy svých generačních souputníků čtu velmi rád – sdílené dobové atributy, pocity a zkušenosti často vedou také k blízkým názorům, postojům a stejně jako asi většina čtenářů se rád s knihou identifikuji. Na knihách Gregora Sandera si kromě velmi věrného plastického vykreslení světa východního Německa sedmdesátých a osmdesátých let cením toho, co někteří považují za slabinu. Dilemata, pocity, pohnutí postav jsou vyjádřeny velmi spoře, nenajdete tu dlouhé vnitřní monology, psychologie postav je vykreslena dialogy, reakcemi postav a působivým popisem prostředí, v kterém se klíčové situace odehrávají. Na rozdíl od některých recenzentů nepociťuji tento minimalismus jako plochost, vnímám ho jako prostředek pro napsání silného příběhu na malém půdorysu, jako možnost klíčové momenty, zlomy, traumata vykreslit o to přesvědčivěji. A Sanderovi se toto vše mistrně daří – ve skvělých povídkách ze souborů Ale já se tu narodil (Větrné Mlýny, 2004) a Zimní ryby (Větrné mlýny, 2015) i v románu Co by bylo (Větrné mlýny, 2017). Atmosféra Sanderových příběhů vyrůstá z přesně a působivě popsaných drobných situací a událostí. V prostoru mezi těmito symptomatickými epizodami je místo pro čtenářskou představivost, identifikaci, paralelizaci se sebou samým. A to je, přinejmenším pro mne, snad právě díky generačnímu spříznění, čtenářský zážitek, který mne baví dopřávat si vícekrát. A to i přesto, že mne z některých scén také opakovaně mrazí. Scénu, kdy Astrid v románu Co by bylo projíždí zápodoberlínským metrem pod východní částí města, děsivými uzavřenými stanicemi, zónou evokující zónu Strugackých a Tarkovského považuji za jeden z nejpůsobivějších literárních záznamů marasmu a absurdity tehdejšího socialistického světa.
V minulém vydání poiésis jsem s jistou nadsázkou označil básně Marka Fencla za moravskou analogii haiku a přečtení celé sbírky Rosné kořeny (Weles, 2017) můj dojem ještě umocnilo. Klidný prostor malých dějů, prostor pro spočinutí, ohlédnutí se, pro nový pohled na všední děje, pro záblesk náhlého pochopení dříve skrytého – v takovém prostoru setrvám rád jak v reálném světě, tak ve světě knižním. Ano, hrozí tu přemíra lakoničnosti či artistní neopodstatněné povyšování banálního, ale Marek Fencl je autorem natolik poctivým a málomluvným, že se těmto rizikům zdatně vyhýbá. A jako Chan-šan pokorně znovu a znovu nacházel na své Ledové hoře místa, předměty a tvory, kteří ho inspirovali na jeho cestě, Marek Fencl pečlivě ohledává krajinu rodného Hodonínska, procítěně, přemýšlivě, invenčně. Památka na pouť / vypadla ze zbytků modlitební knížky / po dávno odešlé. // Brod přes bahnitou říčku, / místo plné vody a šumu rákosí, / na území nikoho / nečekané zjevení. Fenclovo prolínání vlastní a kolektivní paměti je mi blízké, před lety nazval jsem tento přístup sám pro sebe mentální archeologií – vytváří prostor pro imaginaci, oživuje polozapomenuté pocity, zážitky a dává jim přesah. V úhlu otevřených dveří kaple / vznášela se postava na bílé zdi. / Šla po neviditelné linii, / nohy přes sebe přibité, / ruce vzpažené tak, / jak ji sundali z kříže. / Tělo odrané / spolu s vrstvami starých barev. Barevné ilustrace si dnes z důvodu napjatého rozpočtu básnické sbírky málokdy dovolí, v Rosných kořenech žluto-zeleno-černé kresby Františka Hubatky zcela souzní s Fenclovými básněmi (viz záhlaví Přečteno).
Každý z nás má básnické sbírky, ke kterým se vrací opakovaně – dle nálady, životní situace, ale třeba též dle ročního období, či místa, kam ho zrovna vede cesta. Ladislava Dvořáka čtu nejraději na jaře a na podzim a to zejména na Vysočině, Srdeň je knížka přesně tak do kapsy. Ve výběrové řadě Klubu přátel poezie na konci šedesátých let vyšly skvělé sbírky – Zábranovy Stránky z deníku, Šiktancův Adam a Eva, Zahradníčkova Čtyři léta… Básně Ladislava Dvořáka vydané v roce 1969 se vedle nich asi většině čtenářů trochu ztratily a přitom jsou skvělou sbírkou. Záznamy, které jsou zcela či téměř prosty metafor, ornamentů, rýmů, vzpomínky na dětství, minimalistické portréty zemřelých, bolest z neodkladného plynutí času – to vše obdivuji, sdílím, spoluprožívám… mnohé jsem pochopil hned ve dvaceti, či kdy jsem sbírku četl prvně, jiné na mne doléhá až nyní. Slova se rozpadnou / Už dnes je cítit / sžíravou marnost / mezi hláskami // Zapadnou / mezi mrtvé věci / Nesrozumitelnost světa / s nimi vzroste // Nová budou / jako každoročně / hlína na našem poli / kostnatí hroudami // Noví se budou připoutávat / ke své roli / jako já jsem / přirostl. A stejně jako si rád čtu mikropříběhy-nekrology E. L. Mastersovy Spoonriverské antologie, čtu si z vysočinských pomníků Dvořákových: Schuh Franz Vídeňák kterého si babička / přivezla z vídeňského nalezince / Dělil se potom o konoušku / a o babiččino mléko se strýčkem Fanou / Schuh mu za to později poslal kožené kalhoty / Strýc Fana v nich chodí ještě dnes do kostela.
P.S. Kdybyste náhodou nevěděli: konouška je kolébka z plachty zavěšené na stropních trámech (od konoušit, tj. konejšit).