KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Rozhovor s arménským nezávislým novinářem a politologem Davidem Petrosjanem nejen o současné arménské „revoluci“, ale i o minulosti a budoucnosti „země v konfliktu“.

Po rozsáhlých demonstracích odstoupil premiér Serž Sarkisjan. Co bylo důvodem protestů a jeho odstoupení? A jaké jsou další požadavky Arménů?

Chci-li být stručný, důvody pro to, co se stalo v dubnu až květnu tohoto roku v Arménii jsou charakterizovány jedním jediným pojmem: nedostatkem legitimity. Situace „ani válka, ani mír“, čím myslím zhoršení sociálně-ekonomické situace, rozsáhlou korupci, vylidňování země a další negativní jevy jsou také důležité, ale klíčový je právě nedostatek legitimity moci a neschopnost ji měnit prostřednictvím voleb. Nedostatek legitimity expremiéra Serže Sarkisjana byl způsoben skutečností, že v Arménii – po téměř 20 posledních letech – došlo k přerušení instituce voleb. Změna moci prostřednictvím voleb byla nemožná. Poslední legitimní volby se dle mínění obyvatelstva konaly v květnu 1999. Veškeré pozdější pokusy o změnu obsazení moci v zemi prostřednictvím národních voleb skončily neúspěchem. Ústavní soud tvrdě, pod tlakem úřadujících prezidentů, bránil postavení vlády. Stejnou pozici přijali pozorovatelé z mezinárodních organizací, včetně OBSE a Rady Evropy, kteří jednali na principu podpory jakékoli aktivní vlády. Korupce je důležitá, ale není hlavním důvodem toho, co se stalo v Arménii. Tím byla nízká úroveň legitimity moci Serže Sarkisjana a moci u nás vůbec. Podle mého názoru je hlavním úkolem obnovit znovuzavedení legitimních voleb orgánů v Arménii.

Jak je na tom životní úroveň v zemi? Pohoršili, nebo polepšili si prostí Arméni?

Chudoba v Arménii je nepochybně mnohem horší než v době, kdy byla země součástí SSSR. V sovětských dobách existovaly vrstvy obyvatelstva s nízkými příjmy, ale ty si tehdy mohly dovolit žít mnohem důstojněji. Na rozdíl ode dneška neexistovalo, aby chudí žebrali nebo vybírali odpadkové koše a popelnice. V sovětské Arménii, alespoň podle mé paměti, nebyla taková situace od počátku 60. let.

My, kteří události v Arménii pozorujeme z České republiky, máme trochu obavy, aby arménská revoluce nezačala kopírovat ukrajinský Majdan, který přivedl Ukrajinu do ekonomického kolapsu a občanské války. Jsou tyto obavy reálné?

Nynější události v Arménii se od majdanského Kyjeva lišily v následujících věcech: Absence zahraniční politiky/geopolitické agendy. Neexistovala žádná vlajka cizího státu nebo skupiny států (EU, NATO atd.). Nebyl jediný slogan „proti“ nebo „pro“ jakoukoli geopolitickou volbu. Spíše se mluvilo řečeno o potřebě zachovat kontinuitu zahraniční politiky, pojem „demokracie“ se prakticky nepoužíval a nevyužíval. Spíše šlo o to takhle nadále nežít a odstavit současnou vládu. Vše, co se děje na ulicích, v parlamentu bylo přísně v rámci současné ústavy – vše, co se stalo, bylo zcela ve formátu nenásilí. Nedošlo k jedinému vážnému střetu s policií, který by vedl ke zraněním a obětem.

Občanská válka? Arménie a její lidé si nemohou dovolit takový luxus. Země je ze dvou stran zablokována nepřátelskými státy a v mnoha ohledech obdobně jako Izrael žije „život v konfliktu“. Myslíte si, že by v této situaci pomohla občanská válka? Já ne.

Arméni patří (vedle Židů, Irů, Ázerů, Mongolů a Afghánců) k těm unikátním národům, jejichž populace žije z větší části vně vlastního národního státu. Jaký mají zahraniční Arméni (kteří jsou většinou v hostitelských zemích velmi úspěšní) vliv na dění ve staré vlasti?

Ano, mimo Arménskou republiku, jejíž populace je asi 3 miliony lidí, žije daleko víc Arménů než v samotné Arménské republice. V Rusku žije skoro tolik Arménů, co v Arménii samé (asi 2,5 milionu), další v USA (přes 1,5 milionu), statisíce Arménů žijí ve Francii, na Ukrajině, v Gruzii, Íránu, Libanonu, a 137 tisíc Arménů žije v mezinárodně neuznané republice Arcach, kterou zná svět pod ruským názvem Náhorní Karabach. V dalších 70 zemích žije méně než 100 tisíc Arménů, o nichž máme zprávy, protože tam mají krajanské organizace, které zřizují školy, církevní, kulturní, tiskové a vzdělávací instituce, organizace žen či mládeže. Vliv diaspory na domácí a zahraniční politiku Arménské republiky je ale omezený. V případě rozsáhlých ekonomických projektů existují velcí investoři arménského původu především z Ruska, ale i z USA a Francie. Oficiálně ale Jerevan dokonale chápe, že zástupci každé z komunit obvykle lobbují za zájmy své země. Proto je absolutní většina politických rozhodnutí učiněna bez ohledu na diasporu. Bohatí zástupci diaspory to vědí, a tak ve staré vlasti neinvestují do politických projektů, ale sponzorují humanitární, vzdělávací a jiné projekty. Většinou ale darují velké částky Arménské apoštolské církvi (Pozn. red. Organizaci, která fakticky sjednocuje Armény rozeseté po světě).

Většina zahraničních Arménů nicméně pochází z někdejšího území Arménského království, které ve středověku leželo mezi Černým, Středozemním a Kaspickým mořem a bylo později z větší části zabráno osmanským Tureckem. Dnešní vnitrozemská Arménská republika je „potomkem“ východní části království zabrané Ruskem a představuje asi dvacetinu rozlohy bývalé Arménie. Nedávno jsme si připomínali 103. výročí genocidy Arménů v osmanském Turecku (první dokonané genocidy v dějinách). Jak tato genocida, kterou Turecko jako následovník Osmanské říše  dosud neuznalo, natož aby se za ni omluvilo, ovlivňuje dnešní mezinárodní vztahy Arménie? A jak je ovlivňuje otázka Náhorního Karabachu, o který se Arménie pře se sousedním Ázerbájdžánem?

Den památky obětí genocidy v osmanském Turecku během první světové války každoročně slaví Arméni po celém světě dne 24. dubna. V tento den v roce 1915 bylo zatčeno a následně zlikvidováno 600 zástupců turecké intelektuální elity arménského původu (mezi nimi i členové tureckého parlamentu). Následovaly masové pogromy a deportace. Podle nejkonzervativnějších odhadů bylo zabito asi 1,5 milionu Arménů, kteří byli občany osmanského Turecka. Na řadě míst se Arménům podařilo vést závažný odpor. Část arménské populace Osmanské říše byla zachráněna díky pomoci zemí Dohody (Rusko, Francie a Velká Británie), ale i Spojených států a arabského obyvatelstva, které bylo v tehdejším Turecku ve velmi podobné pozici. Arménská republika, která sleduje politiku uznání skutečnosti arménské genocidy, se snaží normalizovat své vztahy s Tureckem zejména za zprostředkování Spojených států a Švýcarska. 10. října 2009 byly v Curychu podepsány arménsko-turecké protokoly „o navázání diplomatických vztahů“ a „o rozvoji dvoustranných vztahů.“ Předpokládalo se, že protokoly by měly být ratifikovány parlamenty obou zemí a první krok by měla provést Ankara. Jenže:

Turecko, které je s Ázerbájdžánem spojeno společným jazykem a dějinami, tento stát podporuje v Náhorním Karabachu. (Pozn. red. Regionu, osídleném Armény, který bolševici ve 20. letech přiřkli Ázerbájdžánu a Arméni se tohoto území nikdy nevzdali a v roce 1991 ho vojensky okupovali.) Mezinárodně neuznaná republika Náhorní Karabach (arménsky Arcach) je de facto ve finanční, ekonomické a obranné unii s Arménií. Ve všech volebních postupech se účastní i mezinárodní pozorovatelé, včetně těch z České republiky. Vedení Republiky Arcach koordinuje své zahraniční a vojenské rozhodnutí s Jerevanem. (Pozn, red. I co do společného občanství jde o ekvivalent někdejšího vztahu SRN–Západní Berlín.) Rusko pro Arménii v regionu jedná třemi způsoby: jako vojensko-politický spojenec Arménie (která se nachází uvnitř ruského „jaderného deštníku“), jako jeden z mediátorů v konfliktu v Náhorním Karabachu, a jako velmoc, která má na jižním Kavkazu své zájmy a je pro Ázerbájdžán důležitým hospodářským partnerem, s nímž není v nepřátelství. Zdejší konflikt je přitom pouze vnitřním konfliktem v postsovětském prostoru, který již více než 25 let není považován za konfrontační mezi Ruskem a Západem. Tito spolupředsedové Minské skupiny OBSE (Rusko, USA a Francie), jsou prostředníky při jednání o narovnání a musí synchronizovat veškeré významné rozpory v jeho procesu. To je naznačeno absolutně všemi oficiálními dokumenty MZV Ruska a Francie a také ministerstvem zahraničí USA. Vycházeje z výše uvedených tezí, Jerevan staví svou politiku vůči Rusku. Je zřejmé, že bez účasti Moskvy nelze konflikt v Náhorním Karabachu vyřešit. Je však také zřejmé, že Moskva nemůže tento konflikt vyřešit sama. Pravděpodobnost eskalace nepřátelství v Náhorním Karabachu zůstává vysoká. Moskva používá celý arzenál politických a diplomatických nástrojů, aby odradila strany od eskalace konfliktu i proto, že opravdu nemá zájem na rozpoutání války nedaleko svých jižních hranic. V Moskvě, a nejen tam, jsou si dobře vědomi, že v případě eskalace by nebezpečí totální války zahrnovalo nejen Rusko, ale také Turecko (člena NATO) a Írán. (Pozn. red. …spojený s Ázerbájdžánem mj. svou ohromnou ázerskou menšinou, která dle některých odhadů činí skoro polovinu íránské populace a dvojnásobek populace samotného Ázerbájdžánu).

V této situaci Ázerbájdžán a potažmo Turecko začaly požadovat, aby Arménie splnila určité předpoklady vztahující se k urovnání tohoto konfliktu v jejich prospěch. Výsledkem je, že protokoly zůstaly tureckým parlamentem neratifikovány a Arménie podepsala protokoly v roce 2018. Na druhou stranu je třeba říci, že Turecko bylo jednou z prvních zemí, které uznaly arménskou nezávislost na Sovětském svazu v roce 1991 (vyhlášenou ještě před rozpadem SSSR). Nicméně vztahy mezi oběma zeměmi jsou popisovány jako extrémně chladné, což je charakterizováno těmito faktory:

- Turecko i nadále popírá fakt arménské genocidy v Osmanské říši. Občané Turecka, kteří se snaží tuto otázku vznést k diskusi, jsou stíháni podle článku 301 tureckého trestního zákona o „napadení turecké identity“.

- Arménská diaspora a Arménie nadále kritizují genocidu v různých zemích světa (včetně Turecka).

- Mezi oběma zeměmi neexistují žádné diplomatické vztahy. Arménsko-turecká (stejně jako arménsko-ázerbájdžánská) hranice je zcela uzavřena a chráněna v přísném režimu za účasti ruských pohraničních stráží. Neexistuje žádná automobilová a železniční komunikace, v důsledku čehož mezi zeměmi neexistují prakticky žádné hospodářské vazby. Stávající obchod mezi těmito zeměmi přechází hlavně přes území Gruzie. Pokud jde o hranice s Gruzií a Íránem, jedná se o hranice dvou přátelských států, s nimiž máme pro překročení hranice bezvízový režim.

Dva staré křesťanské státy Kavkazu, které spolu sousedí, Arménie a Gruzie, mají mnoho společného, v jednom zásadním se však liší: ve svém aktuálním vztahu k dualitě Rusko-Západ. Zatímco Gruzie dnes jasně míří na západ (do EU a NATO), Arménie je v úzkých vztazích s Ruskem. Bude tomu tak i nadále?

Arménie a Gruzie mají podobnou a zároveň odlišnou historii vztahů s Ruskem od okamžiku, kdy se Gruzie před více než 230 lety stala protektorátem této země a teprve poté byla postupně začleněna do ruské říše. Většina Gruzínců, stejně jako Rusové, také vyznává pravoslaví a gruzínská šlechta byla rovnocenná ruské a získala přiměřená privilegia. Tyto základní prvky se staly základem rusko-gruzínských vztahů. Moskva vždy s Gruzií (a ve prospěch Gruzie) vyvíjela nadstandardní vazby, ale Tbilisi je dnes ve sporu s Abcházií a Jižní Osetií, kteří se v rámci Gruzie cítily dlouhodobě národnostně utlačované a uchýlily se pod Rusko. A je tu také vliv geopolitické volby Gruzie orientovat se na západ, vliv, který Gruzii a Rusko přivedl do konfliktu. Situace Arménie je poněkud jiná. Jeho historická východní část (ze které se dnes stala Arménská republika) se stala součástí Ruské říše v důsledku války říše s Íránem v roce 1828 a pokud pokládáme SSSR za pokračovatele této říše, setrvala v ní do roku 1991. Arméni nejsou pravoslavní, ale jsou členy jedné z nejstarších východních křesťanských církví – Arménské apoštolské církve. Arménská šlechta, na rozdíl od gruzínské, nebyla četná. Arménská zahraniční politika je vázána na bezpečnostní otázku, která je pro malou zemi (jež je zapojena do konfliktu s Ázerbájdžánem a její pozemní hranice je blokována Tureckem) klíčová. V této situaci Arménie raději zůstává v zóně vojensko-politického a ekonomického vlivu Ruska a zároveň buduje partnerství se západem (členy EU a NATO) i východem (Čínou, Indií, Íránem a obecně většinou zemí na Středním východě, kde má Arménie také své menšiny). Arménie zvolila ruské integrační projekty: Eurasijskou hospodářskou unii a Organizaci smlouvy o kolektivní bezpečnosti. Pokud jde o EU, Arménie by chtěla žít podle evropských politických standardů a doufá, že jí bude v této souvislosti pomáháno v rámci „Komplexní a rozšířené dohody o partnerství“, která byla podepsána v listopadu loňského roku. Pokud jde o zahraniční politiku Arménie jako celku, nový předseda vlády Nikola Pašinjan slíbil, že zachová kontinuitu.

Slavní lidé arménského původu jsou sice Francouzi jako zpěvák Charles Aznavour, či Američané, jako spisovatel William Saroyan, zpěvačka Cher nebo modelky sestry Kardashianovy, ale především Rusové: skladatel Chačaturjan, divadelník Vachtangov, písničkář a spisovatel Okudžava, mim Jengibarov, filmař Paradžanov, bratři Mikojanové (jeden politická hlava SSSR, druhý spolu se Židem Gurjevičem konstruktér MiGu), Gorbačovova pravá ruka, politik Šachnazarov, šachista a opoziční kandidát na ruského prezidenta Kasparov, či současný ruský ministr zahraničí Lavrov. U nás v České republice ale existuje od roku 1968 velká nechuť k Rusku, spojená s tehdejší okupací SSSR, která se v některých kruzích v posledních letech změnila až v nenávist ke všemu ruskému, k ruské kultuře. Jak je na tom ve vztahu k ruské kultuře arménská společnost?

My si v Arménii také pamatujeme události z roku 1968 v Československu a odsuzujeme činy tehdejšího sovětského vedení, jmenovitě zrod nové doktríny Brežněva (pozn red. etnického Ukrajince.), tzv. „omezené suverenity“. Pokud ale jde o naše vztahy s post-sovětským Ruskem, byly postaveny na zcela odlišném modelu, pro české čtenáře možná nečekaném. Faktem je, že v roce 1990 tehdejší vedení Arménie ztělesněné v osobě Levona Ter-Petrosjana (pozdějšího prvního prezidenta nové nezávislé Arménie) a jeho kolegů ostře oddělilo dva pojmy – centralistický komunistický Sovětský svaz (ten představoval Gorbačov) a Rusko (Jelcin). V letech 1988–1991 Arménie nepovstala proti Rusku, ale proti komunistickému systému ztělesněnému SSSR. (Pozn. red. Především proto, že SSSR nedokázal zvládnout důsledky ničivého arménského zemětřesení v roce 1988 a intervenční politika Svazu v konfliktu Arménie s třikrát větším ropným Ázerbájdžánem byla v Arménii vnímána jako nadržování druhé straně.) Společnost toto rozdělení přijala, protože vnímala jako skutečnost, že Rusko bylo v systému utlačováno stejně (a možná ještě více) než Arménie. (Rusové byli v gulazích vražděni po milionech.) V jiných republikách SSSR nebylo toto vnímání Sovětského svazu a vlastního Ruska rozděleno. Proto se po zhroucení SSSR mnohé problémy s bývalým vedením SSSR změnily na problémy s moderním Ruskem. Nám ale výše uvedené oddělení sovětského a ruského pomohlo v Arménii vybudovat normální, konstruktivní a přátelské vztahy s moderním Ruskem. Dnešní Arménie nezakazuje atributy a řády komunistické minulosti ani ruského patrona Svatého Jiří (zejména řády z druhé světové války se považují se za část naší historie, z níž nemůžete uniknout). Co se týče zeměpisných názvů, byla ale místa spojená s komunistickými vůdci změněna. V Arménii na rozdíl od jiných postsovětských zemí neexistují žádná mediální omezení; programy ruských informačních, politických, kulturních, hudebních, dětských, vzdělávacích, sportovních a dalších televizních kanálů jsou hlavní součástí balíčků kabelových televizních sítí. Dokonce i část informačních kanálů ze západu a zejména videoprodukce je na malém arménském trhu v ruštině, což vyhovuje i tomu, že v posledních letech výrazně vzrostl počet turistů z Ruska a dalších zemí bývalého Sovětského svazu, pro které byly vytvořeny nezbytné podmínky. A konečně, Arménie ratifikovala Evropskou chartu regionálních či menšinových jazyků a vynaložila veškeré úsilí, aby splnila své mezinárodní závazky v oblasti ochrany asyrského, řeckého, ruského a kurdského jazyka. Ve školách je ruština studována od druhé třídy spolu s jedním z evropských jazyků. A na 16 arménských státních univerzitách se ruština učí v prvních dvou ročnících spolu s jedním z evropských jazyků.

Zmínil jste kurdskou menšinu. Ta je s Armény v dlouhodobém dějinném styku, v letech 1923–1929 dokonce na území dnešní střední Arménie existovala malá „Kurdská autonomní sovětská socialistická republika“. Na druhou stranu se Kurdové v Turecku významně podíleli na arménské genocidě, což se symbolicky obrátilo proti nim, protože dnes jsou tureckou vládou likvidováni sami. Jaké jsou dnešní arménsko-kurdské vztahy?

Kurdská republika v letech 1923–1929 nebyla na území sovětské Arménie ale v rámci Lachinského okresu pod gescí sovětského Ázerbájdžánu. V současné době je tento region pod kontrolou Republiky Arcach (Náhorní Karabach). Naši Kurdové jsou na základě menšinových kvót zastoupeni v arménském parlamentu (v zemi je domovem asi 2500 Kurdů) a Jerevan sleduje politiku pozitivní neutrality v otázce nezávislosti Kurdistánu na severu Iráku. Stejně tak je tomu s Asyřany, kterých je v Arménii asi 3500. Arménie se tuto menšinu, která prošla v osmanském Turecku před sto lety genocidou spolu s tamními Armény, snaží diplomaticky podporovat i v dalších zemích Středního východu.

Vztahy mezi Armény a Kurdy mimo Arménii jsou poměrně komplikované. Řada arménských radikálních organizací v Turecku v letech 1970 až 1990 bojovala na straně Kurdů (většinu Strany kurdských pracujících, PKK) proti tureckým vládním silám, ale oficiální Jerevan vždy dodržoval politiku nevměšování do vnitřních záležitostí sousední země. Co se týče politiky Arménie ve vztahu k Sýrii, je v celku zaměřená na podporu vlády Bašára Asada v Sýrii jako obránce státní integrity. Vysvětluje to skutečnost, že pouze Asadova vláda brání křesťanské menšiny žijící v Sýrii, které tvoří asi 10 % populace země. Proto jsou syrští Arméni, stejně jako ostatní tamní křesťané, menšinou, bojující jako součást syrské vládní armády proti „Islámskému státu“ a dalším radikálním a teroristickým organizacím. Arménie se staví proti operacím tureckých vojsk v Sýrii, protože nejsou zaměřené proti teroristům, ale proti kurdské menšině. Pokud jde o turecké jednotky v Sýrii, podle oficiálního Jerevanu jsou pro nás nelegální. Na rozdíl od Turecka je v Sýrii legitimní Rusko a jeho jednotky. Mělo by být také uvedeno několik opatření úředního Jerevanu ohledně situace v Sýrii:

- Při hlasování na Valném shromáždění OSN Arménie nikdy nepodpořila rezoluce namířené proti Asadově vládě;

- Arménie byla jedinou zemí na světě, kde generální konzulát v Aleppu nebyl uzavřen a pracoval v průběhu většiny těžkých bojů ve městě;

- Arménie přijala více než 20.000 arménských uprchlíků ze Sýrie.

Arménie je země, jejímž symbolem je hora Ararat, kde dle biblické legendy po potopě světa přistál Noe se svou archou (hora bohužel zůstala na území dnes už neexistující turecké Arménie). Zároveň byla Arménie státem, který jako první na světě (roku 301) přijal křesťanství za své státní náboženství. Jak je to v Arménii s křesťanstvím dnes, v postsovětské době (tedy po režimu, jehož státním „náboženstvím“ byl ateismus)? Je stále křesťanskou zemí?

Spíše ano než ne. Arménie je jednou z pěti nejvíce náboženských zemí na světě. Dle Gallup International/WIN se 92 % dotázaných v roce 2017 považuje za věřící. Toto je nejvyšší míra mezi zeměmi, které vyznávají křesťanství. Nicméně to neznamená, že se Arméni modlí od rána do noci a pravidelně chodí do kostela. Náboženství nebrání Arménům, aby měli velmi dobré vztahy se sousedním islámským Íránem a nadpoloviční většinou arabských zemí. (Pozn. red. Arménský národ má ostatně také svou muslimskou složku, tzv. Hemšiny.) Náš stát nevidí náboženskou složku v konfliktu v Náhorním Karabachu s Ázerbájdžánem. A arménská společnost je obecně spíše konzervativní a tradiční. Takže země, podle průzkumů veřejného mínění, neustále vstupuje do „červené zóny“ pro zástupce LGBT komunity, přísně odmítá manželství stejného pohlaví – na druhou stranu ale protestuje proti věznění těch, kdo jsou za svou jinou orientaci v některých zemích trestáni.  

Dá se tedy říct: Noe v Arménii stále žije. Děkuji vám za rozhovor!

David Petrosjan

Narodil se v roce 1953 v rodině důstojníka sovětské armády. Vystudoval aplikovanou biotechnologii a pracoval v chemickém a mikrobiologickém průmyslu. Od konce roku 1991 do června 2013 pracoval jako politický pozorovatel nezávislé zpravodajské agentury Nojan Tapan (Noemova archa). Od roku 2013 do současnosti je novinářem na volné noze a žije z prodeje svých politologických publikací, které byly vydány v USA, Rusku, Británii, Německu, Francii, Íránu, Švédsku, Polsku, Gruzii a řadě dalších zemí. Za svou práci získal roku 2000 1. cenu německé spolkové vlády v mezinárodní soutěži věnované 10. výročí sjednocení země.

 

SOUVISEJÍCÍ EXKLUZIVNÍ ROZHOVORY A SVĚDECTVÍ O SOUČASNÉM SVĚTOVÉM DĚNÍ "NA VLASTNÍ OČI" V KULTURNÍCH NOVINÁCH:

Rozhovor s legální politickou uprchlicí ze Sýrie, jejíž rodina v roce 2013 požádala o azyl na našem velvyslanectví ČR v Damašku. 

Reportáž Igora Chauna, který se v roce 2015 vypravil do tranzitních uprchlických táborů zřízených pro vlnu ilegální migrace na Balkáně.

Svědectví brazilského občana, který popsal souvislosti odvolání brazilské prezidentky Dilmy Rouseffové z funkce a souvislosti volby nového pravicového prezidenta Peru Pedra Kuczynského.

Rozhovor s novinářkou, která roku 2016 navštívila Středoafrickou republiku, místo současného krvavého konfliktu mezi muslimskou guerillou Séléka a křesťanskou guerillou Antibalaka.  

Rozhovor s novodobým exulantem, který se z českého bezdomovce stal lichtenštejnským podnikatelem. 

Rozhovor s obyvatelkou regionu zemětřesení v Itálii v roce 2016.

Rozhovor s pozorovatelem návštěvy čínského prezidenta a posledních amerických prezidentských voleb ve Washingtonu.

Rozhovor s pozorovatelem pokusu o vojenský převrat v Turecku, a rozhovor s ním o stavu Turecka od 50. let 20. století dodnes. 

Rozhovor s účastníkem loňských prezidentských voleb ve Francii.

Rozhovor s pozorovatelem loňských prezidentských voleb v Íránu.

Rozhovor s účastníkem loňského Slovanského sjezdu v Moskvě.

Rozhovor se svědkyní hurikánů v oblasti jihu severoamerického kontinentu v roce 2017. 

1. a 2. díl rozhovoru s finskou politoložkou o nynějších rusko-finských vztazích, a její článek o rusko-finské historii.

Vzpomínka bývalého kubánského občana na jeho dětství na Fidelově Kubě.

Rozhovor se čtenářem KN, žijícím ve Španělsku, který zde prožil loňskou "katalánskou revoluci".