KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Po pěti měsících od našeho posledního rozhovoru v KN 9/2016 se náš redaktor opět sešel s nositelem ceny Františka Kriegela za zásluhy o lidská práva, doktorem Yektou Uzunoglu, členem kurdské menšiny v Turecku, který od roku 1973 žije v Praze. Ten od té doby přišel o své rodiště, historický Amed, jejž srovnala se zemí turecká armáda, třikrát navštívil kurdskou frontu proti Islámskému státu a jeho podporovatelům a také byl (i když zprostředkovaně) denním svědkem červencového armádního převratu v Turecku i věcí příštích… 

V pátek 15. července proběhlo ve vašem rodném Turecku něco na způsob armádního převratu. Kdo tento převrat vyvolal? Co by se podle vás změnilo v tureckém Kurdistánu, kdyby převrat uspěl?

Ze svých pramenů vím, že 15. červenec uskutečnila určitá seskupení, či „armáda v armádě“ složená ze čtyř rozdílných složek: První skupinu tvořili zastánci kemalismu, to jest zastánci nacionalistické doktríny zakladatele dnešního Turecka Mustafy Kemala Atatürka, kteří se mimo jiné hlásí k sekularismu. V této skupině jsou i generálové, kteří jsou již v důchodu. Druhou skupinou byli stoupenci imáma Fethullaha Güllena, kteří jsou zastánci vlády islámu. Třetí skupinu tvořili generálové, plukovníci a majoři, kteří chtěli pučem dosáhnout vrcholu své vojenské kariéry a stát se armádními generály, což s sebou přináší nejen uniformu s mnoha hvězdami, ale též obrovské finanční výhody. (Generalita turecké armády například vlastní jednu z největších asijských holdingových společností OYAK.) Čtvrtí byli důstojníci, kteří jen poslouchali pokyny svých nadřízených.

Toto je jeden z důvodů, proč tentokrát (na rozdíl od ostatních tří vojenských pučů od 1960) puč nevyšel. Neměl totiž ideologicky homogenní vedení. Dalším důvodem nezdaru tohoto puče je skutečnost, že dle všeho Erdoğan o přípravě věděl předem a učinil patřičná protiopatření. Přitom během jeho průběhu i po něm dělal, že puč byl pro něj překvapením. Hned druhý den se například v oficiálních zdrojích objevila komunikace jisté části pučistů, vedená přes otevřenou aplikaci WhatsApp.

Kurdové v Turecku nikdy nesympatizovali s žádným převratem, každý přinesl Kurdům jen další a brutálnější represi, takže mají v sobě zakódovanou nedůvěru vůči pučům a pučistům. Kdyby 15. červenec uspěl, nastala by hned otevřená občanská válka. Nyní se zřejmě také dočkáme občanské války, ale až za nějakou dobu. Erdoğan napřed zlikviduje ty, kteří ho aktuálně „rozzlobili“, a pak opět přijde na řadu likvidace Kurdů (podobně jako to historie evropských zemí znají se Židy). Kurdská strana v Turecku od 15. července každý den apeluje na Erdoğana a další turecké politické strany, aby společně učinili demokratická opatření, aby se pokusy o puče v budoucnu nemohly opakovat, ale jejich apel zůstává a zůstane bez odezvy!

Před pěti měsíci jsme si tu povídali o vaší rodné zemi, tureckém Kurdistánu. Můžete našim čtenářů povědět, kolik bylo za tu dobu v Turecku zmařeno kurdských životů a jaké operace prováděla turecká armáda za hranicemi v Sýrii?

Těch pět měsíců s ohledem na rychlost událostí na Středním východě bylo neuvěřitelných, není snadné všechno sledovat a vstřebávat a pak se následně snažit dojít k syntéze a prognóze do „budoucna“. V syrském Kurdistánu je nejzásadnější událostí prolomení vyznačené „červené linie“, tj. levého břehu řeky Eufrat, jak ji označil Erdoğan. Červenou linii podle Erdoğana nesměli Kurdové překročit. Teď je levý břeh Eufratu prolomen! Kurdové s pomocí USA, Francie a Ruska Eufrat překonali a nyní se snaží konečně spojit Afrínský kurdský kanton se zbytkem syrského Kurdistánu.

V těchto pěti měsících byly také postaveny v syrském Kurdistánu dvě přistávací dráhy pro americké a francouzské letouny. Teď mají jak Francie, tak USA v syrském Kurdistánu vojenské základny, kde cvičí kurdské paramilitantní jednotky, aby se z nich jednoho dne mohla stát regulérní státní armáda.

Přitom těch pět měsíců probíhala neuvěřitelná diplomatická válka vyhlášená Erdoğanem proti Západu. Erdoğan požaduje, aby USA a západní svět vnímaly syrskou kurdskou stranu a její bojovníky jako teroristy. V tom ale přes úspěchy, které má v jiných otázkách, pokaždé narazil na neprolomitelnou zeď ze strany USA, EU, ale také Ruska. Všechny tyto mocnosti tento vnucovaný postoj odmítly a pokračovaly ve zintenzivňování své spolupráce právě s kurdskými složkami, které od prvních okamžiků vzniku Islámského státu světu ukázaly, že jedině ony umí a chtějí efektivně bojovat s Islámským státem!

To, co se za posledních pět měsíců odehrávalo v Turecku, není tak radostné jako to v Sýrii. Turecko za tu dobu na svém území téměř zlikvidovalo pět kurdských historických měst; útočilo na tato města letadly, tanky a děly, jako by to byla města v nepřátelské zemi a ne v její vlastní. (Přitom víme, že i ve válce s cizími státy platí jisté mezinárodní úmluvy o ochraně civilního obyvatelstva. Ty turecká armáda nerespektovala.)

Nejtragičtější na tom byla kompletní devastace historického centra kurdského města Amed (turecky Diyarbakır)! Zničení historického centra města, které Kurdové vnímají jako svoji neoficiální metropoli a které bylo chráněno organizací UNESCO. Z tohoto tisíc let starého centra nezůstalo vůbec nic, a přitom se to vše odehrávalo před očima civilizovaného světa a za naprostého nezájmu (či politické cenzury?) jeho médií.

Počty mrtvých kurdských civilistů se pohybují v tisících a téměř 360 000 tisíc Kurdů zůstalo ze dne na den bez střechy nad hlavou a jsou na útěku Tureckem. Dovolte mi srovnání – kdyby Izrael zničil v Gaze jen jednu desetinu toho, co zničily turecké „bezpečnostní síly“ v kurdských městech, celý svět by o tom věděl a dal by to Izraeli znát. V případě Turecka ale všichni mlčí. Jak je to možné?

V současné době byl v arabském Iráku zvolen už druhý prezident kurdského původu. Dokážete si představit, jak by to vypadalo, kdyby se totéž stalo v Turecku?

V Turecku byl již jednou zvolen prezident, který měl částečně kurdské kořeny. Turgut Özal vládl v letech 1989–1993 a byl to otec dnešního tureckého hospodářského zázraku. Když chtěl ovšem Turecko demokratizovat, byl otráven (první atentát přežil už jako premiér v roce 1988). Byl to vynikající ekonom a byl jen krůček od toho, aby vyřešil otázku tureckých národnostních menšin a kurdskou otázku – a to nejen v Turecku. Včera byla Erdoğanovým režimem uzavřena univerzita nesoucí jeho jméno a její majetek zabavil stát…

Když dorazily první zprávy o převratu, který mnoho publicistů spojovalo s atatürkovskou tradicí, řekl jsem si, že menšinám, jako jsou Kurdové či Asyřané, to zase jenom ublíží – Atatürk přece představoval vypjatý turecký nacionalismus. Nicméně když nyní ze všech stran slyším nářek nad islamizací země, nad tisíci obětí a uprchlíků a jedná se o znovuzavedení trestu smrti, říkám si, jaká varianta by byla pro Turecko lepší. Existuje v současné chvíli vůbec nějaká jiná reálná varianta?

Atatürk představoval turecký nacionalismus a jeho strana je dnes v tureckém parlamentu největší opoziční stranou. Jde o svéráznou hybridní směs ideologie pokroku a nacionalismu, která vládla na konci Osmanské říše, již položila a rozložila. Zapříčinila nejen arménskou genocidu, ale také definitivní etnickou čistku v Osmanské říši a Atatürkovi následovníci pokračovali s touto čistkou i po vyhlášení republiky v roce 1923.

V turecké Poslanecké sněmovně jsou zastoupeny čtyři politické strany. Erdoğanova strana, která představuje jak nacionalismus, tak i sunnitský fanatismus a která má absolutní většinu, pak výše zmíněná nacionalistická republikánská strana atatürkistů, ultranacionalistická strana a kurdská strana, jež reprezentuje můj národ, který tvoří asi čtvrtinu populace Turecka. Mimo kurdské strany v Turecku není žádná jiná strana, jež by jevila snahy po demokratizaci země. Táži se PROČ? Proč Turecká republika od roku 1923 dodnes nedokázala vybudovat demokratickou společnost? Na to by měli odpovědět evropští politologové, etnologové a sociologové. Já bych byl jako Kurd vnímán jako podjatý.

Podle mě jde ale mimo jiné také o velkou chybu NATO (jehož je Turecko členem) a EU (o členství v níž žádá), že za posledních šedesát let neučinili nic efektivního, aby v Turecku vznikla občanská společnost. Ani nyní nečiní vůbec nic, aby Erdoğana a jeho praktiky, jež odporují všem lidským právům, zastavili. Za to nyní nese největší odpovědnost země, které jsem občanem, Německo, a pak USA! Německá vláda mlčí. Tak jako mlčela před sto jedna lety při arménské genocidě, tak mlčí i dnes, a v obou případech kvůli svým ekonomickým zájmům. To, že Erdoğanovy praktiky mohou ohrožovat i jejich demokracii včetně právní a občanské jistoty jejich občanů, dosud ignorují, ale dokdy? V Německu žijí tři miliony Turků, a veškeré dění posledních dnů v Turecku bylo vidět i v německých ulicích. Kromě toho uprchlická vlna, která nyní do Německa proudí, jak známo, začíná v Turecku.

Jaký vliv by mělo případné vítězství „pučistů“ na imigraci uprchlíků z Blízkého východu (kteří žijí v tureckých uprchlických táborech) a jaký vliv na něj má nynější zostřování Erdoğanovy linie po jeho vítězství?

Já už turecké vojenské puče trochu znám, protože jsem za svého života viděl už čtyři. Kdyby pučisté zvítězili, rozhodně by udělali vše pro zlepšení svých vztahů jak s USA a EU, tak pochopitelně i s NATO. Neučinili by nic, co by tyto státy či instituce „rozzlobilo“. Konec konců to prohlásili ve své první deklaraci při obsazení státní televize a rozhlasu. Pučisté se v minulosti vždy snažili, aby své vztahy se sousedními zeměmi uspořádali mírově a v duchu spolupráce. To, že vždy brutálně potlačili lidská práva v samotném Turecku, je věc jiná. Posílen dalším vítězstvím bude nyní Erdoğan v případě potřeby bez ostychu otevřeně využívat uprchlíky (kteří jsou z velké části důsledkem jeho vměšování do syrských záležitostí) k vydírání Evropy, a to v daleko větší míře než doposud.

Naším partnerským družstevním listem v Turecku je levicový BirGün. Již před pokusem o převrat bylo několik jeho redaktorů za svou aktivitu uvězněno. Dá se předpokládat, co se s podobnými médii a jejich redaktory a příznivci stane teď? 

Za posledních pět měsíců byly zatčeny i desítky v minulosti ideologicky nijak neangažovaných novinářů včetně šéfredaktora nejstaršího deníku Turecka Cumhuriyet. Následně byli sice šéfredaktor a jeho zástupce propuštěni, ale nyní byli odsouzeni za to, že publikovali fotografie a soudní spis dokazující, že Turecko dodává zbraně Islámskému státu. Renomovaní světoví novináři jim radili, aby opustili Turecko, že se na ně chystá atentát. První atentát, který se uskutečnil asi před třemi měsíci, šéfredaktor Can Dündar přežil, ten druhý už by přežít nemusel, a tak z Turecka opravdu odjel. Po puči vláda zakázala tři tiskové agentury, šestnáct televizních stanic, třiadvacet rozhlasových stanic, pětačtyřicatery noviny, patnáct časopisů a devětadvacet nakladatelství.

Včera státní zástupci vydali další zatykač na víc než čtyřicet novinářů a mezi nimi i na paní Nazlı Ilıcak. Nazlı Ilıcak je sedmdesát dva let, celý život psala o demokracii, nikdy nebyla v žádné politické straně a statečně se vždy postavila proti všem pučistům. V osmdesátých letech byla majitelkou třetího největšího tureckého deníku Tercüman, který proti mně z islámských pozic vyhlásil válku jako proti kurdskému křesťanskému aktivistovi, přesto se dnes musím postavit na její stranu. Její současné zatčení nemá žádnou právní oporu.

Co se týče družstevního BirGünu, předpokládám, že pokud už není zakázán a jeho redakce zatčena, zničí ho ekonomicky, tak jako mnoho podobných listů. Je pro mne snadné toto analyticky předvídat, zato není snadné to lidsky reflektovat a být přitom tak bezmocný…

Svět obletěly záběry islamistických příznivců prezidenta Erdoğana, kteří ničí knihkupectví ve městě Malatya. Jaká národnostní a náboženská menšina v tomto městě žije a o co šlo v konfliktu, který tam proběhl?

Město Malatya je rodným městem mého otce. Je to tisíc let staré město. Před čistkami první světové války tam žili především Arméni, Kurdové a Židé. Po čistkách tam byli státem přesídleni imigranti z turkických a islámských národů Balkánu, Krymu, evropské části Ruska, ale také z Asie.

V českém přísloví „poturčenec horší Turka“ je hodně pravdy. Zcela nekorektně musím říci, že z toho města z poturčenců (ale i z jiných měst, kde poturčenci žijí) dnes pocházejí nejhorší hrdlořezové. (Připomínám, že útočník, který se 13. května 1981 v Římě pokusil o atentát na papeže Jana Pavla II., Mehmet Ali Ağca, pocházel také z toho města.)

V nedávné minulosti v jednom knihkupectví, které provozovali dva misionáři a kde se nacházely knihy o křesťanství, byli tito misionáři napadeni a útočníci jim podřezali krk. Nicméně vrahové byli navzdory protestu kurdské strany propuštěni a dodnes se nedotčeni pohybují na svobodě.

Od našeho minulého rozhovoru jste navštívil kurdskou frontu proti Islámskému státu, abyste ji podpořil. Kde jste byl a jaký na vás návštěva tam udělala dojem?

Od našeho posledního rozhovoru jsem byl v Kurdistánu třikrát. První návštěvu jsem uskutečnil s Jaromírem Štětinou, místopředsedou Výboru Evropského parlamentu pro obranu. Pan Štětina byl zatím nejvyšší funkcionář, který se tam vůbec dostal. Když jsme tam spolu byli, měli Kurdové v Sýrii osvobozené území v rozsahu jedenapůlkrát větším, než je rozloha státu Izrael. Bylo velmi těžké tuto návštěvu bezpečnostně zajistit, ale jsem Kurd, a to navíc na území své vlasti, a tak je samozřejmé, že jsem rizika vzal na sebe.

Moje poslední návštěva Kurdistánu byla na frontě na hranicích Íránu. Z bezpečnostního hlediska bylo nejdojemnější, že všichni Kurdové, od mladých děvčat až po „důchodce“, hlídali s kalašnikovy každý kus své země. A uhlídat frontu v délce pěti set kilometrů téměř holýma rukama, to není něco, co můžete vidět všude! Ze všech obránců, které jsem spatřil, zářila neuvěřitelná odhodlanost svou zemi ubránit i za cenu vlastního života.

Vzpomínám na pro mě i pro Jaromíra Štětinu doslova šokující zážitek; návštěva totálně zničeného města Kobanî! Prožívali jsme s tamními Kurdy návrat do ruin, které zbyly z jejich města, a viděli jsme jejich radost, pohostinství i nezměrnou snahu za každou cenu zde udržet život a obnovit školní výuku svých dětí. V centru ruin, obklíčeni ještě zrůdami z Islámského státu, učinili vše nemožné (včetně tisku učebnic v rozstřílené tiskárně), aby výuka pokračovala.

Ze zpráv, které uveřejňujete na svém facebookovém profilu, jsem se dozvěděl, že na syrské frontě na straně kurdských pešmergů bojují děti vašich dlouholetých přátel z mládí, jež pokládáte za svoje vlastní. Co cítíte, když víte, že jsou v každodenním nebezpečí smrti? Převažuje u vás hrdost, nebo strach?

Ano, během svých cest na frontu jsem se tam potkal jak se svými bývalými spolubojovníky z národních kulturních organizací z osmdesátých let, tak s jejich dětmi, které jsou mi tak blízké jako moje vlastní a já jsem jim jako jejich otec. Jsem na ně hrdý a mám o ně také strach jako jejich biologický otec, denně o nich musím mít několikrát zprávu, abych vůbec mohl dýchat.

Nejde o strach neodůvodněný. 22. března nás v horách provázel syn mého přítele Sarkawt Samadî. Žil ve Švédsku, kde pracoval jako učitel, přesto se všeho vzdal a (tak jak to ve třicátých letech dělali českoslovenští interbrigadisté) odjel do Kurdistánu bojovat. Před deseti dny jsem se dozvěděl, že na íránské frontě bojoval do poslední kulky, ale dostal se do obklíčení IS, a aby nepadl do rukou těch zrůd, položil si na tělo ruční granát a odjistil. Jeho poslední fotografie, kterou jsem pořídil, je na mé přání doprovodným obrázkem tohoto rozhovoru...

Rozhovor se uskutečnil 26. července 2016.

Tip pro další čtení:

• Rozhovor s Yektou Uzunoglu: Kdyby EU dala procento toho, co vynakládá na migraci, bojujícím Kurdům, problém s Islámským státem by byl vyřešen – KN 9/2016