Obrázek z podivuhodného světa, kde lidé se nazývají ludé
Letošní Horňácké slavnosti ve Velké nad Veličkou byly opět svátkem regionální tradice, která má v tuzemsku ojedinělé postavení. Natolik ojedinělé a inspirativní, že se tam už po desetiletí sjíždějí lidé z celé republiky, aby zažili setkání se světem, který je v zjevném kontrastu k uspěchané okolní civilizaci. Ve festivalovém programu vynikl pořad Břetislava Rychlíka, jemuž věnujeme následující text.
Horňácko mám rád se vším všudy – tedy krajinu, přírodu, historii, svérázný lid i s jeho kulturou. A Horňácké slavnosti, to je pro mne vždy návštěva pramene se živou vodou, pramene, který vyvěrá z hlubin země, z historie, a to nejen jako ozvěna časů dřívějších, ale i jako obraz života současného. A jako každý pramen je to zázrak, který vyvěrá i bez ohledu na existenci či neexistenci dotací a grantů, pramení totiž z radosti ze života. Vždy podléhám půvabu písní, tanců, krojů, mluvy i celkové atmosféry a těším se z toho, že něco takového ještě stále v globalizaci našich životů existuje a že jsou lidé, kteří jsou ochotni to vše milovat, udržovat a rozmnožovat a hlavně předávat jako štafetu dál a dalším. Mnozí to ostatně znají a lze jen přát i druhým, aby to poznali také sami.
Ale to vše tady sděluji, protože ze všech těch pořadů, co jsem na Horňáckých slavnostech kdy zhlédl, mne nejvíce oslovil letošní pořad Ludé z Javorníka, který režíroval a provázel jeho autor Břetislav Rychlík (pozn. red.: Javorník je obec, která sousedí s Velkou nad Veličkou, centrem Horňácka, a odlišuje se od okolí svébytnou evangelickou tradicí). Nešlo v něm jen o krásné písně, tance, zvyky a kroje, ty bývají na těchto slavnostech ve všech pořadech, ale bylo v něm i něco, co v nich nebývá vždy přítomno a co z něho udělalo klenot a ukázalo, že folklor není muzejní exponát, nýbrž živá součást každodenního života s pevným ukotvením do historie i do okolního světa, která současný život obohacuje a opačně je životem stále obohacována. Přirovnal bych to ke kruhu (alchymisté pro něj měli symbol uroborose – hada požírajícího svůj ocas), kde se v jednom celku přirozeně uzavírá a prolíná stáří s mládím, život se smrtí, vznešené s nízkým, smutek s veselím, místní s cizím, minulost se současností, světové s místním nebo zlé s dobrým.
Javorník inspiroval Vladimíra Úlehlu, Vojtěcha Jasného, Jiřího Mahena i Vítězslava Nováka
Na pozadí života obce v průběhu roku a s doprovodem historických fotografií i textů významného fotografa a filmaře Ferdinanda Bučiny a autora fotografické knihy Lidé z Javorníka (1941) jsme se mohli seznámit s tím, jakými starostmi a radostmi taková malá zapadlá obec na moravskoslovenském pomezí žije a jak se s tím vším vyrovnává, ale také s tím, čím je veliká a co okolnímu světu dává. Konkrétně byl pořad zahájen tím, že Břetislav Rychlík na pódiu představil nejen nejstarší generaci, tedy nechal zpívat legendární 88letou zpěvačku Annu Kománkovou, ale později i ty nejmladší, od dětí nedávno odrostlých batolecímu věku, které na pódiu provozovaly své hry, předháněly se v říkánkách, zpívaly a tancovaly. Ano, v obojím případě to nebylo vždy dokonalé, ale bylo to lidské a dojemné, takoví jsme byli a takoví budeme i my.
Byť se osnova pořadu držela průběhu roku v obci, dověděli jsme se i o nelehké historii Javorníka sužovaného neúrodami, válkami a nájezdy Turků a jim podobných, i o těžkostech této evangelické obce za katolické reformace, a zároveň vyslechli starobylé, ale stále živé kostelní písně zpívané z původních breviářů, které byly a místy jsou dodnes v rodinách po staletí uchovávány a používány (mimochodem, některé z písní jsou mnohdy k nerozeznání od lidových) a které třeba, jak jsme se dověděli, znárodněly i v mnoha jiných zemích. A ostatně rozpor různého pojetí víry, který je v současném světě zdrojem velkého napětí a i toho nejhoršího, v pořadu vyzněl z úst jeho průvodce velmi empaticky a krásně lidsky včetně připomenutí papežské omluvy za tehdejší příkoří.
To, že Javorník se svou krásnou krajinou okolo inspiroval řadu umělců, jsme viděli na filmovém plátně v ukázkách z filmu Vladimíra Úlehly Mizející svět (1932) a také ze snímku Vojtěcha Jasného Touha (1958), v němž zachytil nejen krajinu, ale i místního nejchudšího dědu Chrenčíka, který v něm vystupoval jako bůh. Toho ostatně vzpomínal také Rychlík, a i spojení toho nejnižšího s tím nejvznešenějším, co obec světu dala, je zase oním kruhem. Ovšem nejen filmaři podlehli kouzlu Javorníku, ale ono inspirovalo, jak jsme slyšeli v ukázkách, třeba i Jiřího Mahena, Zdenku Braunerovou nebo hudebního skladatele Vítězslava Nováka ke skladbě Slovácká suita (1903).
A i když pořad byl o Javorníku, tak byli do programu přátelsky vtaženi i sousedé, protože nic a nikdo nevyrůstá v odtržení od okolního světa, jehož jsme součástí. Folklor není jen to, co bylo, ale i to, co se současně tvoří a roste nyní. Proto přirozeně v programu vystoupil též harmonikář, pan řídící Pavel Sťahela, nebo jeden ze zpěváků jako talentovaný lidový vypravěč. Pořad byl provázen úryvky z javornických kronik, pamětí, vzpomínek a fotografiemi dříve mladých a nyní starých, či dokonce zemřelých místních obyvatel. Tak to byl dokonalý obrázek Javorníka jako součásti velkého světa a světa Javorníku. Javorničané mohou být na svůj svět i na svou historii hrdí, protože svět i jedinec bez historie a bez jejího vědomí a ukotvení v ní, stejně jako bez ukotvení v rodině, jako by neexistoval. Možná i proto bez toho vzniká v současném světě tolik pnutí.
Ludé z Javorníka byl neobyčejný pořad těchto folklorních slavností a mám chuť napsat, že to byl majstrštyk Břetislava Rychlíka, který do něho zapojil (přes slzy, jež svět nevidí) i veliké množství účinkujících nejen z oné obce, a vůbec obsáhl skoro vše, co se dalo, včetně krásných názvů místních tratí a názvů rostlin, úžasně moderoval a vykryl s noblesou všechny nenadálosti neprofesionálních účinkujících, ba zvládl i své neustále padající nové traslavice (kalhoty) a dějem pořadu i svým osobním kouzlem udržel pozornost návštěvníků po celou délku třiapůlhodinového pořadu končícího až po půlnoci. Postavil tak Javorničanům pomník, jaký jim mohou v jakémkoliv místě kdekoliv na světě závidět, a tento pořad bude určitě jedním z kamenů, ze kterých mu jednou Javorničané třeba postaví pomník také.
Ludé z Javorníka, režie Břetislav Rychlík, 22. července 2016, pořad v rámci Horňáckých slavností ve Velké nad Veličkou. Ukázky z pořadu jsou ke zhlédnutí na YouTube: