KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Dokončení rozhovoru z minulého čísla s historičkou a politoložkou Veronikou Sušovou-Salminen, tentokrát o imigrační vlně chystané na ose Ankara–Teherán–Moskva, zaměřené na ukončení bojů v Sýrii a okolí, o čínské podpoře prezidentu Asadovi, o rozdílu mezi ruskou, severskou a českou politikou, jazykových výhodách slovanství, a o tom, že regionální a sociální hráči mají znovu navrátit do našeho života praktickou politiku a starat se o své věci sami. 

Co podle vás znamenal nedávný vojenský puč v Turecku, které přijalo roli hlavního převaděče-vyděrače? A je podle vás možné, aby turecký stát, který za sto let nepřiznal svou vinu na genocidě Arménů a Asyřanů, jenž každou zmínku o této genocidě trestá, a který kontinuálně páchá genocidu Kurdů, nadále zůstával členem NATO a žadatelem o členství v EU?

Puč v Turecku byl spíš otázkou vnitropolitického vývoje této země v posledních letech, takže vyplynul z domácích problémů. Nalejme si čistého vína. Turecko reálně není členem NATO z nějakých morálních důvodů nebo proto, že by odpovídalo proklamacím Washingtonské smlouvy. Turecko je tam ze strategických a geopolitických důvodů, které nepominuly, nebo se dokonce v posledních dekádách staly významnějšími.

S EU je to ovšem jiná otázka. Pokud vím, integrace se Západem je jedním z pilířů kemalismu a kemalistické modernizace, která v západní Evropě viděla prioritního partnera moderního Turecka a model pro turecké dohánění. Nebude asi daleko od pravdy, že evropské ambice Turecka a frustrace z jejich nesplnění jsou zdrojem Erdoganova neoosmanismu. V tomto ohledu vnímám podobnost se současným Ruskem. EU samozřejmě vůbec nikdy nebyla připravená přijmout Turecko do svých řad, protože by to znamenalo změnit celou koncepci unie. A ta není jen eurocentrická, ale je také atlantická – a i země, jako je Česká republika, stojí de facto mimo hlavní ideový nebo civilizační proud; země východní a středovýchodní Evropy se „europeizovaly“ jako podmínka pro členství, ale svoji verzi Evropy do EU nepřinesly.

O co jde v nynějším oteplování vztahů a sbližování Turecka s Ruskem – poté, co se po událostech v syrském konfliktu zdálo, že mezi nimi vypukne válka, která se rozšíří i do dalších oblastí (Náhorní Karabach)?

Co to bude znamenat v delší časové perspektivě, uvidíme. Podobné věci jsou na delší lokte a ruská strana mluvila o novém sbližování „po etapách“.  Například strategické sbližování Ruska s Čínou reálně trvalo déle než rok, až potom se začaly dostavovat první skutečné výsledky. Je to logické, protože je tu proces projednávání a vyjednávání, který je vždycky složitý a zdlouhavý. Nyní platí zhruba to, že si Rusko a Turecko rozvázaly ruce po incidentu se sestřelením ruského letadla na hranicích Sýrie a Turecka a že se jednalo na obou stranách o pragmatické rozhodnutí.

Rusko potřebuje Turecko nejen k řešení syrské krize, ale také jako ekonomického partnera a popřípadě partnera pro rozšíření struktury vývozu ruského plynu. Turecko se ocitlo napřed v prekérní zahraničněpolitické izolaci právě v regionu Blízkého východu, který chápe za svůj zadní dvorek díky osmanským dějinám. Navíc se ale silně ochladily jeho vztahy se Západem, včetně USA. A pokus o puč tu situaci ještě víc akceleroval.

Je tu jasný trend vzdalování se od Západu a EU, což bude Erdogana posouvat k zemím, jako je Rusko. Platí ale pořád, že není možné podceňovat americký vliv na současné Turecko, které rozhodně z NATO nevystupuje a vojenskou spolupráci s USA nepřerušilo. Tím, že si Erdogan rozvázal ruce směrem k Rusku, ukázal západním spojencům, že má alternativy. Rusko v podstatě udělalo totéž. Tuhle velkou hru Ruska bych vůbec nepodceňovala – Rusko má výbornou tradici diplomacie právě vůči mimoevropským zemím, díky lepším schopnostem pro mezikulturní komunikaci a nuance. 

Turecko a Rusko jsou dvě specifické velmoci. Turecko bezpochyby regionálně, například s ohledem na to, že má nejlepší armádu (pokud ji tedy Erdoganovy čistky neparalyzují) na celém Blízkém východě a že je členem NATO. Rusko je nukleární velmoc a stálý člen Rady bezpečnosti OSN. Obě jsou to země s odlišnými (a to i vzájemně) koncepcemi vidění světa takzvané „mnohopolárnosti“ a s ambicemi, které ještě rámuje minulost širších imperiálních celků, po kterých „zbyly“. Jejich spolupráce je samozřejmě pro region Blízkého východu, Kavkazu a částečně střední Asie ale také pro Evropu důležitým faktorem a představuje výzvu současné unipolárnosti pod vládou USA. Mnohopolární koncepce světa a velmocenské rovnováhy se ale nebere v českém kontextu skoro vůbec vážně, což považuji za velkou chybu. Mám tím na mysli nejen povrchní hledání alternativ („když oni fandí těmto, my budeme fandit těm druhým“), ale opravdové promýšlení, co by mohl znamenat a jaké plusy a minusy může mít život v post-západním světě.

Jak myslíte, že se tyto děje v praxi projeví na situaci v Sýrii a okolí?

Nemusím asi říkat, že jako sousedi jsou Turecko a Írán samozřejmě zainteresováni na tom, aby v podstatě od roku 2011 trvající konflikt skončil. Je to zdroj regionální nestability. Z hlediska syrského konfliktu může přeskupení koalice kolem Ruska, tedy ochota Turecka k dohodě, změnit poměr sil na syrském bojišti. Ve hře bude nepochybně kurdská otázka, kterou vidí Ankara jako otázku udržení celistvosti Turecka. Takže tu je celkem možný nějaký obchod ve smyslu přenechání kurdské otázky Turecku za ukončení turecké pomoci protiasadovským bojovníkům. Což už se částečně stalo. A podle posledních zpráv se Erdogan chystá do Teheránu a půjde tam o projednání koalice Ankara–Teherán–Moskva pro řešení syrské krize.

Rýsuje se i možnost normalizace vztahů mezi Tureckem a Íránem, což jsou dva velcí regionální rivalové. Zase nebudu říkat, že vznik něčeho takového je „chleba s máslem“, ale Rusko se už s íránskou stranou v řadě věcí kolem Sýrie domluvilo, i když vztahy Teherán–Moskva nejsou bez problémů. Pokud se rozhýbou vztahy mezi Ankarou a Teheránem, je možné, že Moskva by tu byla určitým zprostředkovatelem v nalezení společných bodů v labyrintu zájmů.

A úplně nejnověji to vypadá na to, že se skrze své vojenské poradce chystá podpořit syrského prezidenta Asada Peking. Čína tím dává najevo, že podporuje princip nezasahování do vnitřních věcí jiných zemí v západním stylu, kterým je přímý vojenský vývoz demokracie. Americká politika tu zasahovala velmi diletantsky s katastrofickými důsledky a bylo by docela logické, aby se o zastavení tohoto chaosu začali starat regionální hráči.

Jak se vyvíjí a nadále bude vyvíjet vztah Ruska k národu, jemuž je národnostně spřízněné Turecko tak trochu patronem, ke Krymským Tatarům? (Připomenu, že všechny Krymské Tatary, jeden z původních národů Krymského poloostrova v počtu 240 tisíc osob, nechal Stalin po druhé světové válce pod záminkou účasti na nacistických čistkách, zaměřených proti krymským Židům a tamnímu judaistickému národu Karaimců, deportovat do Střední Asie a návrat jim povolil až v roce 1988 Gorbačov.) Médii proběhla zpráva, že po anexi Krymu zrušila Ruská federace tamní krymskotatarský parlament…

Ano, k tomu skutečně došlo. Zrušení krymskotatarského „medžlisu“ ale nesouviselo přímo s národnostní otázkou současného Ruska. Bylo to spíš politické rozhodnutí, protože tento orgán podporoval politiku Euromajdanu a změnu režimu v Kyjevě. Neříkám, že zrušit opozici je zrovna demokratický nástroj, ale Moskva tady postupovala prostě čistě strategicky v rámci přechodného období po anexi. Vývoj na Ukrajině reálně rozdělil samotnou krymskotatarskou politiku, kde například opoziční strana „Milli Firka“ vystupovala proti směru, který sliboval Euromajdan.

Na Západě slyšíme jenom jeden hlas Krymských Tatarů, ten protiruský, v podání představitelů medžlisu v emigraci, ale hlas té druhé skupiny nikoliv. Kromě toho je tam mlčící většina, která je mimo politiku. V politické reprezentaci Krymských Tatarů došlo reálně k rozkolu. Ten se v tom základním neliší od rozkolu, jenž nastal na Ukrajině v roce 2014. Navíc je to otázka, která je součástí informační války mezi Západem a Ruskem.

Sociálně a ekonomicky je na tom populace Krymských Tatarů dost bídně a je to jeden z prioritních problémů k řešení situace, v níž Ukrajina rozhodně za posledních skoro pětadvacet let neuspěla. Jen připomenu, že jedním z důvodů pro to byla skutečnost, že jsou to z většiny lidé, kteří se vrátili z Kazachstánu a Uzbekistánu do vlasti v rámci repatriace devadesátých let a nikoli bez problémů dostali umístěnky do oblastí, kde pro ně bylo nalezeno bydlení. Roli hrála samozřejmě taky strategická politika: Kyjev v nich viděl určitý další protipól ruské většiny na Krymu, ale postarat se o ně příliš nedokázal.

Legislativně Rusko po anexi přijalo nařízení o amnestii krymskotatarského národa v souvislosti s deportacemi (to se za Gorbačova jaksi nestihlo) a na formální úrovni ústavně ukotvilo jejich jazyk jako jeden z úředních jazyků na Krymu, což by se mělo vázat na právo na určitou kulturní a vzdělávací autonomii, které v Rusku národnostní menšiny požívají. Pokud vím, tak tento status státního jazyka krymská tatarština předtím na ukrajinském Krymu neměla.

Jinak je to ale velmi zpolitizovaná otázka, která je specifická svým charakterem a o národnostní politice současného Ruska jako celku vypovídá jenom částečně. A jak jste zmínil, krymskotatarská otázka je také jedním z problémů ve vztahu k Turecku, jež příbuzné krymské Tatary tradičně podporuje – už proto se dá předpokládat, že Rusko bude motivováno tuto otázku i dále řešit.

Jak si nyní Rusko – stát, v němž žije dvacet procent menšin (převážně turkických) – stojí v národnostní politice, například ve srovnání se zmíněnou Ukrajinou?

V Rusku je z pohledu jiných zemí velmi specifická situace, neboť národů a národností v jeho federaci žije podle Federální agentury pro národnosti (FADN) 193. To se s Ukrajinou nedá srovnávat. Na jednu stranu je v zemi vysoká míra rusifikace, alespoň jazykově, a je to pozůstatek sovětské politiky (včetně represí a dekulturace). Na druhou stranu ruská společnost není etnicky nebo exkluzivně ruská, ale fakticky je velmi mnohokulturní a různorodá. A to platí i pro samotné Rusy.

Stát se za Putina snaží kormidlovat mezi požadavky na jednotu státu (viz například Čečensko) a nebezpečím mezietnických konfliktů, které by mimochodem mohl vyvolat i přílišný akcent na ruský etnický (xenofobně laděný) nacionalismus. Ukrajina naopak bojuje na jiné frontě. Řeší dilema, jak vyhovět evropským či západním požadavkům na kulturní a politickou autonomii menšin a zároveň dál pokračovat s ukrajinizací, tj. s budováním ideálu jednotného ukrajinského národa s ustálenou identitou ve státě, v němž polovina obyvatelstva mluví ukrajinsky a druhá polovina rusky.

Vím, že vaše východiska jsou v mnohém levicová a že vás stejně jako mne občas hněte ustálená technika, s níž se nynější režim zbavuje vší odpovědnosti za své fatální průšvihy jejich svalováním na minulý režim a jeho stálým pomlouváním. Jaké byly podle vás nesporné výhody společenského zřízení, v němž jsme se narodili, a jaké jsou nesporné výhody toho dnešního?

Brzy bude třicáté výročí od listopadu 1989 a „nový režim“ vstoupí do dalšího desetiletí, aby se mohl srovnat s tím minulým, čili hledání odpovědnosti v podobě dědictví minulého režimu bude čím dál tím složitější. A vyčpělejší. Pokud se vrátím k té své tezi o depolitizaci a hledání cesty zpátky k politice, tak právě český antikomunismus velmi výrazně přispěl k současné slepé uličce, do které nás politicky a samozřejmě i hospodářsky a sociálně zavedl neoliberalismus. Polarizace plynoucí z neexistence alternativ a celkově protilevicové atmosféry je jedno (nikoli jediné) dítě antikomunismu. Antikomunismus taky zapracoval ve vytváření asociálního prostředí s argumentací o návratech komunismu v případě regulační politiky, větších investic do společnosti a odklonu od víry v trh.

Pokud děláme nějaké srovnání, je dobré si stanovit kritéria. V sociální oblasti byl minulý režim samozřejmě výhodnější, protože zaručoval určité penzum jistot. Respektive by se dalo říci, že Československo bylo téměř absolutním sociálním státem. Dnes platí, že sociální oblast je naplněná nejistotami a risky. Občané pociťují mnohem silněji tlak ekonomiky. A to paradoxně v kontextu celkového až přežraného nadbytku ekonomiky. Ekonomický kalkul kolonizoval sociální oblast, pomoc, zdraví a samozřejmě i školství nebo kulturu, což má dehumanizující důsledky.

Máte tu prostě dvě zkušenosti s nesvobodou. Za minulého režimu to byla nesvoboda politická, ideová a myšlenková, která měla totální rysy – lidem se lezlo i do absolutního soukromí. Dnešní nesvoboda je kvalitou jiná: je částečně taky ideologická, ale fragmentovaně, a hlavně a především ekonomická. Je ale zarážející, že relativní politická svoboda není občany využívána k osvobození od ekonomického násilí.

Jako periferie Evropské unie a semi-periferie v globální perspektivě jsme za svůj přijali hlavní hegemonický koncept současnosti – neoliberalismus. A ten je hluboce asociální a také depolitizační. Vrhá občany do stavu, který bych popsala jako „neoliberální politická pustina“. Jako semi-periferie trpíme syndromem „být papežštější než papež“ a neustále si dokazujeme, že jsme věrnými kopiemi západních modelů. Hlavně nevybočit z řady, aby se neukázalo, že jsme kopie nedokonalá, že máme svá specifika, anebo že nám dokonce kopírování Západu nevyhovuje…

Ve „starých demokraciích“ je levice a pravice v určité rovnováze; pravicový oligarchický tisk tam vyvažují tradice levicových deníků, jako je Tageszeitung, Guardian či L’Humanité. V České republice zatím levicový tisk živoří na okraji. Jak je to s nezávislostí a pravo-levým vyvážením médií ve Finsku?  

Nejsem detailní čtenář širokého spektra finských médii. Čtu je výběrově a hodně informací mi dává finský manžel, protože už prostě nestíhám sledovat všechno a všude. Obvykle se spoléhám na veřejnoprávní zdroje a lokální noviny Kaleva. Kromě toho necítím všechny nuance jazyka, protože finštinu ovládám pořád nedokonale. Nicméně musím říct, že v poslední době slyším od finských známých a rodiny hodně stížností na finská média. A ta kritika rezonuje s českými problémy, jako je mainstreamová jednostrannost, aktivismus, fakticky malá informovanost o širším světě a velká míra komercionalizace a bulvarizace. Takže ideální situace není v České republice ani ve Finsku.

V poslední době se to odráží převážně v jedné konkrétní oblasti. V českých médiích občas problesknou zprávy ze širší Skandinávie, převážně ze Švédska, o bojích mezi původní populací a novými přistěhovalci z Blízkého východu, ze kterých člověk nabývá dojmu, že sever je už uprchlíky poněkud přesycen. Jak je na tom Finsko?

Finsko se od Švédska v řadě věcí liší. Není tu takový počet migrantů a Finsko není tak populární destinace jako Švédsko. Minulý rok přišlo něco k čtyřiceti tisícům lidí především z Iráku a Afghánistánu a finská vláda k nim zaujala mírně „vítací“ a mírně pragmatický postoj. Ta pragmatičnost spočívala v poměrně striktní azylové politice, řadě omezení a prověřování migrantů. Vláda také nabídla balíčky pro návrat a sahá v některých případech k vyhošťování. Přitom nikdo oficiálně nezastával protiimigrantskou rétoriku. Asi čtyři tisíce lidí už odešly, řada z nich dobrovolně.

Finská společnost, mentalita a příroda jsou prostě jiné a myslím, že pro lidi z jihu a bez předchozí představy je to docela velký nápor na celkovou adaptaci. Dlouhé zimní noci, krátké léto, velmi strukturovaný život s pravidly, o kterých se všeobecně očekává, že je budete plnit, to není pro každého. Život tu má jiný rytmus než na jihu. Kromě toho, chleba je tu o dvou kůrkách jako všude, což taky může být zdrojem zklamání.

Jak se vy osobně díváte na aktuální uprchlickou vlnu, její kořeny a její diletantskou organizaci?

Právě chaos kolem této humanitární krize považuju za hlavní zdroj negativních reakcí. Na nejistotu lidé reagují negativně a hledají záchytné body. Nečekaná změna budí touhu po konzervování, obranu. Reálně si musíme přiznat, že tato situace je důsledkem selhání mezinárodního společenství a konkrétně OSN, která je dlouhodobě podfinancována. Nedávno Spiegel zveřejnil článek, jenž velmi přesvědčivě ukázal, že OSN právě kvůli svojí chronické podfinancovanosti situaci uprchlíků ve světě cíleně dramatizuje. To samozřejmě něco vypovídá o kvalitě mezinárodního společenství a velmocí, včetně USA.

Nepochopila jsem nicméně, proč se řešením v EU stala plošná integrace uprchlíků, a nikoliv status dočasného útočiště. Prostě říct, že všichni, kdo do EU přicestují v rámci dost chaotické situace, tady automaticky dostanou trvalý pobyt a budou hned integrováni, je skutečně politická zbrklost, ne-li diletantství. A je to přesně recept na xenofobii ve společnosti.

A pak je tu hra na to, že xenofobie je de facto nějaký šokující, nehorázný jev, který „elity“ překvapuje, protože ty se nad pojmy hranic, rozdílů a jevů jako instinktivní obrana domácích zdrojů či „našeho“ dávno povznesly. Najednou šokuje, že v politice fungují emoce, a diví se důsledkům všeobecného úpadku vzdělanosti a špatné práce médií, které společnost spektáklu pěstovala v posledních desetiletích. Zase se tu neřeší příčiny, ale jen se peskuje za důsledky, a to pomocí moralizujících pojmů, jimž má stále větší skupina lidí problém uvěřit. A čím víc se tlačí na pilu z jedné strany, tím je větší odpor na té druhé straně polarizace.

Nedávno jste v Kulturních novinách publikovala esej o dědictví finského vojevůdce, prezidenta a národního hrdiny Carla Mannerheima, který byl etnický Švéd a po celý život se nenaučil plynně finsky. Česká společnost může jen obdivovat, do jaké míry je švédská minorita (minorita národa, jenž byl pro Finy po staletí hegemonem) přijímána do „lůna finské vlasti“. O tom si my se svými česko-německými vztahy můžeme nechat jen zdát. V čem je podle vás hlavní důvod úspěchu finského modelu tamní integrace největší menšiny?

Finský případ je skutečně výjimečný, a to pokud si uvědomíme, že finský nacionalismus byl podobně jako ten český nacionalismem kulturním. Na druhou stranu tu byly specifické podmínky: během sta let formování finského národa pod nadvládou Ruska, které se stalo hegemonem Finů po Švédsku, byli už Švédi ve Finsku v pozici, která měla postupně s dřívější hegemonií jen málo společného. Ruské úřady navíc dlouhou dobu podporovaly finský nacionalismus, aby tak oslabily pozici švédských elit. Obě skupiny žily fakticky v carském Rusku a pod vládou Petrohradu, takže v roce 1917 byly jejich vztahy svojí kvalitou jiné. Tohle nebyl výchozí případ českých Němců v roce 1918. Finsko nezískalo samostatnost na Švédsku, ale na Rusku.

Právě po získání samostatnosti se podařilo naleznout vzorec vzájemného soužití, který je postavený na jazykové rovnosti. Všichni Finové se ve škole povinně učí švédsky, všichni finští Švédi zase finsky. Úřady komunikují dvojjazyčně a všechny oficiální dokumenty jsou dvojjazyčné. Máme švédskojazyčnou televizi a noviny, školy i univerzitu v Turku a tak dále. Tímto způsobem se neutralizovala jazyková otázka a otevřel prostor pro občanskou formu příslušnosti bez konfliktů. To platí i přes to, že celkově je finština dominantním jazykem a švédština je omezená jen na určité regiony, hlavně na jihozápadním pobřeží.

Jak jsou na tom Finové ve vztazích s druhou největší menšinou, Laponci? A zajímá se finská politika nadstandardně také o další příbuzné národy za svými hranicemi (Estonce, Maďary či šest milionů Ugrofinů žijících v sousedním Rusku)?

V běžné politice se tu nějaká ugrofinská vzájemnost nepěstuje, tj. není to ve Finsku politikum. Jistě že existují kulturní programy a granty pro podporu například Ugrofinů v Rusku, ale nevšimla jsem si, že by to bylo frekventované politické téma. Jinak tomu je třeba ve vztahu ke Karélii – ztracenému historickému území Finska ve prospěch SSSR – to je téma nostalgické, ale rozhodně ne revizionistické, nebo revanšistické. A Sámové (Laponci) mají dnes ve Finsku kulturní autonomii a například veřejnoprávní televize vysílá zprávy v sámštině, které se věnují životu této komunity.

Vím o vás, že máte česko-srbsko-chorvatské kořeny. V souvislosti s mezinárodně politickými otřesy Západu se někteří příslušníci slovanských národů vracejí k myšlenkám slovanské vzájemnosti, ať už v recesistické formě (hnutí gopniků), nebo v různých spolcích, od těch příznivě populárně-vzdělávacích až po různá fašizující hnutí. Jak vnímáte slovanskou myšlenku dnes? Má podle vás v dnešním životě ještě nějaké místo? A dá se v této souvislosti nějak „zvládnout“ tradiční ruská hegemonie?

Pro mě osobně je slovanskost spíš otázkou jazykové blízkosti a komunikace mezi kulturami a lidmi. Vážím si třeba toho, že jako Češka mám možnost skoro stoprocentně rozumět dalším pěti milionům Slováků. Zdá se mi to jako něco, na co bychom se neměli vykašlat. Hrozně mě baví ruština jako jazyk, kde se Čech jako Slovan musí učit jenom něco, ale pořád dost, a právě řada věcí, které se musí učit, ilustruje odlišnosti ruských dějin a historické zkušenosti. Ale politicky vidím nějakou slovanskou vzájemnost spíš jako utopii.

Už Havlíček měl pravdu, když zdůrazňoval, že mezi Slovany existují velké rozdíly právě v politické kultuře a historických zkušenostech, které nějakou politickou jednotu v praxi znemožňují. Už tehdy byl za tímto jeho zjištěním samozřejmě osten ruských ambicí, nicméně tehdy, před sto padesáti lety, Havlíček konstatoval i velmi silnou polskou hegemonii nad západními Ukrajinci.

Konečně, pohled na tragédii dnešních rusko-ukrajinských vztahů velí k dalšímu skepticismu ve vztahu k slovanské vzájemnosti. Myslím ale, že například hnutí gopniků jako způsob nastavení zrcadla poměrně časté arogance a ignorace západní Evropy (či staré Evropy) k východní Evropě je výborný nápad. Neviděla bych ho jako nějaký nástroj slovanské vzájemnosti v politickém smyslu, ale spíš jako emancipační hnutí proti západocentrismu.

Mnoho lidí vnímá tuto dobu apokalypticky. Jaká jsou podle vás největší mentální a politická nebezpečí dneška? A jak vidíte prognózu?

Vzděláním jsem historik a mám tak dost skeptický postoj k odhadování budoucnosti. Dneska máte natolik komplexní podmínky totální vzájemné závislosti, která fakticky vede k vznikání nejrůznějších „neočekávaných vedlejších důsledků vedlejších důsledků“ (jak řekl sociolog Beck), že odhadovat trajektorii vývoje je nesmírně těžké. Problémy jsou všude kolem nás. Vedle uprchlictví a válečných konfliktů v blízkosti Evropy je to ekologická katastrofa a neudržitelnost současného drancování planety Země.

Bezprostředně vidím jako problém neexistenci politických alternativ, v nastaveném vidění politiky v hodnotových a kulturních kolejích, které přináší totální zmatek a jen posiluje onu „neoliberální pustinu“ a samotu, z níž lidi hledají zoufale útěk. Tady je také zdroj flirtování s fantomy minulosti v podobě nového fašismu či spíš některých fašistických prvků politické komunikace, které ovšem nejde už vidět jako nějakou prostou repetici minulosti. I když jedna věc je jasná i dnes: že za těmito kulturními prvky post-fašismu je selhávání levice v celoevropském rámci. Levice se musí přestat dekonstruovat a musí začít výraznou rekonstrukci, která bude zároveň i celkovým návratem politiky či politického do našeho života.

První část rozhovoru si můžete přečíst zde.