Dva pohledy na Castrovu Kubu aneb Z kubánského pionýra americkým občanem
Dětské vzpomínky na Kubu 70. let – a střízlivý pohled dnešního amerického ekonoma a výtvarníka po 40 letech.
Vyrůstal jsem jako kubánský kluk
Moje osobní zkušenost s Kubou začala ve věku, ze kterého si člověk moc nepamatuje. Do Havany jsem dorazil v cestovní tašce jako tříměsíční dítě na palubě letadla kubánské národní letecké společnosti Cubana. Moji rodiče měli s přizpůsobením se životu v cizí zemi na ostrově dost problémů, takže si na pomoc s mojí výchovou najali kubánskou chůvu Cristinu, k níž jsem rychle přilnul. Dostal jsem se tak do podobné pozice jako Franz Werfel, který – ač se později stal německy píšícím spisovatelem – byl vychováván v češtině, protože ho vychovala česká chůva Barbora.
V mé rodině se říká, že první slovo, které jsem vyslovil, bylo AGUA, což v češtině znamená voda. Důvod byl velmi prostý – ve čtvrti, ve které jsme bydleli, už netekla pitná voda, takže se rozvážela pomocí autocisteren, jejichž řidiči tehdy vyvolávali na celou čtvrt, že se veze voda – a já se to naučil opakovat.
Moje první životní zážitky patří hrám s kubánskými dětmi na ulicích Havany, chytání letáků vyhazovaných z letadel, pouštění svíček na moře na památku Fidelova spolubojovníka Camila Cienfuegose (1932–1959), tancování na havanském karnevalu v kubánské košili s flitry, a taky hodinám a hodinám, které jsme s Cristinou strávili u televize díváním se na latinskoamerické telenovely.
Jeden zážitek se však vymykal z normy. V ulici, ve které jsem bydlel s rodinou své chůvy, pravidelně zastavovala sněhobílá sanitka, což bylo ve čtvrti, kde žili většinou mladí zdraví lidé, exotické auto. Lidé v bílých pláštích, kteří sanitkou přijeli, navštěvovali jednoho ze sousedů rodiny mé chůvy. Soused, jenž byl k nám dětem velmi kamarádský, se pohyboval na vozíku. Jako zvědavé dítě jsem se svými kamarády chtěl vědět, co se děje za dveřmi jeho bytu. Proto jsme si v nich našli škvíru, díky níž jsme zjistili, že zatímco soused leží na posteli, lidé v bílých pláštích s ním cvičí. Když jsem se zeptal své chůvy, proč je soused na vozíku, odpověděla mi popravdě, že soused kdysi bojoval za revoluci, později ale změnil názor, postavil se proti ní a skončil ve vězení, ze kterého ho za mnoho let vyvezli na vozíku. Kubánské zdravotnictví se ale i o tohoto „třídního nepřítele“ postaralo. Když jsem měl později možnost srovnat tento fakt se zacházením s nepřáteli režimu v jiných latinskoamerických zemích, vyšel z toho kubánský režim ještě velmi dobře.
Moje chůva Cristina byla starší paní, která měla několik již dospělých dětí. Většinu dne měla v hlavě natáčky a v ústech velký a tlustý doutník. Cristinin manžel býval vojákem Batistovy armády. Cristinini synové bydleli v Americe a posílali rodině peníze na přilepšenou – což byl mimo jiné důvod, proč měla Cristina doma moderní televizi. Díky mým východoevropským rodičům zase mohla rodina jíst vajíčka, kuřecí maso, pít mléko a dostávat nové československé šaty.
Přes to všechno měla Cristina na stěně pověšené obrazy Fidela, Che i Camila. Byla to ona, kdo mi nechal ušít mou první dětskou uniformu, aby ze mě byl hezký, blonďatý pionero, který může stát stráž u stožáru s kubánskou vlajkou, což jsem dělal s nemalou národní hrdostí. Po celou dobu svého pobytu na Kubě jsem si totiž myslel, že jsem Kubánec, a jediná připomínka jakési jiné země byla v tom, že jsem čas od času jezdil na letiště vyprovázet a vítat mého otce, který tam jezdil. Moje kubánské dětství ale náhle skončilo po mých pátých narozeninách, když si mě rodiče od Cristiny vyzvedli, „abychom jeli na výlet“ a posadili mě do letadla Československých aerolinií. Po přistání jsem měl v Praze začít úplně nový život v rodné zemi svých rodičů, jejíž jazyk a kulturu jsem do té doby znal jen z doslechu a velmi zběžně.
Cristinu jsem už nikdy neviděl.
Fidelovo charisma
Moji nejbližší přátelé, kteří tyto historky už všechny znají, se mě v těchto dnech často ptají: A co Fidel? Krátce řečeno: Fidel byl Kuba a Kuba byla Fidel. Byl všude psychicky a téměř i fyzicky. Byl v televizi stejně často jako telenovely a na jeho mnohahodinové projevy jsme se všichni dívali s neobyčejnou fascinací. Jako dítě jsem nevnímal podstatu jeho slov, ale sdílel jsem obrazovku a pocity s ostatními, kteří byli kolem mě. Dodnes si pamatuji, jak jsem své matce s radostí oznámil, že jsem synem Fidela. Později jsem se dozvěděl, že si pak vzala Cristinu stranou a řekla jí, že ví, s kým mě měla, a že to rozhodně nebyl Fidel.
Vím, že je pro lidi vyrůstající v někdejším Československu téměř nemožné si představit podobné nadšení pro oficiální vládu, aniž by si při tom poklepali na čelo. Od svých školních let jsem ostatně sám už vyrůstal v šedi československého socialismu, kde se pro Husáka nebo Jakeše stěží našlo vlídné slovo. A ani prvotní nadšení Sametové revoluce nepřineslo jejím vůdcům trvalou podporu typu, jakou měl mezi Kubánci Fidel Castro. Už slyším argumentaci milionu Kubánců, kteří během jeho vlády ostrov opustili a z nichž velká část se aktivně pokoušela vládu Fidela Castra svrhnout. Dodnes se pamatuji na očekáváni pádu Fidelova kubánského systému po pádu socialismu sovětského typu ve východní Evropě v roce 1990. Nestalo se.
Jaký mám pro tento fakt vysvětlení? Osobně se domnívám, že kromě enormního státního aparátu udrželo Fidela na Kubě u moci americké embargo. Myslím si, že by bylo velmi těžké udržet systém za trvalého přílivu amerických turistů. To platí zvláště o šedesátých a sedmdesátých letech, kdy Fidel svůj systém budoval, a turistika na ostrově téměř ustala. V době, kdy se znovu rozjela, protože skončila pomoc z Východu, jeho systém už byl etablovaný. Dále se domnívám, že jeho dlouhá vláda byla možná i proto, že se stal jediným symbolem pověstného kubánského vlastenectví (pro jiné nacionalismu), zatímco opozice sídlila u úhlavního nepřítele a staletého hegemona. Kubánská opozice ve Spojených státech přes všechny své ekonomické a politické spěchy také nenašla stejně charismatickou osobnost, která by nabídla alternativu.
Systém přežil Fidela, přežije Fidel systém?
Politický systém se měnil za jeho života a bude se měnit i po něm. Fidel Castro bude možná zapomenutý v našem západním světě, ale nejspíš bude oslavovaný a připomínaný nejen v Latinské Americe, pro kterou je Kuba dodnes minimálně ústřední nemocnicí a univerzitou, ale i v mnoha zemích Afriky a Asie, kde Fidelův kult žije díky jeho zdravotnické pomoci či intervencím kubánské armády. Pokud bude vliv zemí typu Čínské lidové republiky či diamantové Angoly (která už dnes například poskytuje někdejšímu mateřskému Portugalsku masové půjčky) nadále globálně vzrůstat, pak bude legenda kubánského revolucionáře vzrůstat s ním.
A na Kubě? Těžko dnes předpovídat. Kuba už má jednu historickou stálici mezi svými hrdiny. Je jí José Martí (1853–1895), kubánský novinář a básník, bojovník za nezávislost a svobodu Kuby. Ten je hrdinou všech, jak těch na ostrově, tak těch v Miami. Ani Fidel nezpochybňoval roli tohoto hrdiny a kromě jiného po něm pojmenoval kubánskou pionýrskou organizaci (chcete-li, náš ekvivalent by asi zněl „Pionýrská organizace Tomáše Garrigua Masaryka“). Myslím, že odkaz Fidela Castra další vývoj na ostrově nesporně ovlivní a zapomenutým se rozhodně nestane. I pro budoucnost zůstane tou dominantní osobností dějin Kuby dvacáteho století, která z ostrova s deseti miliony obyvatel udělala na čas světového hráče.
Další svědectví o Fidelově Kubě a kubánské emigraci v USA najdete v nedávném dvojdílném rozhovoru s autorem pro KN zde a zde.