Počteníčko: O štědrém Mikuláši
Aktuální čtení pro den vydání tohoto čísla. Původní legenda o mladíkovi, jemuž „ani bohatství, jež tolika lidem bývá osidlem, nezastřelo oči pro bídu a nouzi druhých“.
Ve městě Pateře žil muž se třemi dcerami. Měli se rádi a dobře se jim vedlo. Protože neštěstí – jak známo – nechodí po horách, ale po lidech, zaklepalo znenadání i na jejich dveře a bylo tu hned jako doma.
A všechno bylo rázem jinak. Zámožný měšťan, jemuž se až dosud dařilo, měl náhle ve všem smůlu: o co se pokusil, to se nevyvedlo. Jeho obchody šly od deseti k pěti a každý neúspěch byl předzvěstí ještě horších pohrom. A vskutku, jednoho dne ze džbánu, kam ukládal své úspory, vylovil poslední měďák. Když už nebylo v domě do čeho kousnout a všichni měli hlad, zdrcený otec se rozhodl prodat své dcery jako otrokyně do veřejného domu. Dívky bědovaly, že by se kámen ustrnul, ale nikdo jim nepomohl.
O jejich neštěstí se dozvěděl mladík jménem Mikuláš. Po rodičích zdědil značné jmění a tak měl vystaráno. Ale ani bohatství, jež tolika lidem bývá osidlem, mu nezastřelo oči pro bídu a nouzi druhých. Měl dobré srdce, proto přemýšlel, jak celé rodině pomoci. Nechtěl to udělat okázale, protože levice nemá vědět, co činí pravice; nadto byl velmi plachý. Počkal, až se setmí, a do váčku nasypal stříbrňáků, co se jich tam jen vešlo. Pak se jako zloděj připlížil pod otevřené okno oněch nešťastníků, vhodil tam peníze a zmizel. Druhý den ráno nikdo z těch čtyř nevěřil vlastním očím. Jako by jim peníze spadly z nebe! Pomohli si z nejhoršího, zaplatili dluhy a zanedlouho se nejstarší dcera provdala.
Ale po nějaké době bída zase začala cenit zuby. Mikuláš hodil do domu druhý váček stříbra. Z toho zůstalo dost na věno pro prostřední, která měla také brzy ženicha. Mikulášovi se zdálo, že by nejmladší měla také něco dostat. Když přišel s měšcem potřetí, šťastný otec jej poznal.
„Jak se ti jen odvděčíme?“ opakoval dojatě a chtěl mu políbit ruku. „Vždyť jsi nás zachránil před hanbou a zoufalstvím!“
Mikuláš by se raději neviděl. Tak ho mrzelo, že se dal překvapit.
„Příteli,“ koktal rozpačitě, „to přece nestojí ani za řeč! Lidé si mají pomáhat. Jen o jedno tě prosím: nikomu ani slova!“
Muž mu to sice slíbil, ale jazyk za zuby nedržel. A brzy si celé město vyprávělo o štědrém Mikuláši. Skromný mladík toho měl dost a jednoho dne zmizel do odlehlého kláštera. Po mnoha letech si jej město Myra zvolilo za svého biskupa. Protože mu stáří ještě přidalo na laskavosti a soucitu s potřebnými, lidé mu spláceli láskou a vyprávěli si o něm nejeden pěkný příběh. Slyšme jeden z nich o záchraně chudých námořníků, kteří se plavili v nebezpečné bouři:
Ti dobří muži už zažili leccos, ale teď si byli jisti, že přichází jejich poslední hodinka. Přístav byl daleko a smrt nadmíru blízko. V úzkosti si jeden z lodníků vzpomněl na biskupa z Myry a vykřikl:
„Pomoz, svatý Mikuláši!“
Kde se vzal, tu se vzal, na palubě se objevil statný muž a pustil se do práce. Zručně stahoval plachty a hned zase natáčel kormidlo a tak vedl loď mezi útesy k pobřeží. Přístav už byl v dohledu, bouře pomalu utichla a z mraků vysvitlo slunce. Námořníci jen zírali s otevřenými ústy na svého zachránce. „Copak jste mě nevolali?“ usmál se na ně a pod laskavýma očima se mu zavlnil vějířek hlubokých vrásek. A po bělovlasém kormidelníkovi nebylo ani vidu, ani slechu.
Šťastně se dostali do přístavu a přímo odtud pospíchali do chrámu, aby poděkovali nebi za ten zázrak. Sotva vešli do zšeřelého prostoru svatyně, před nimi stál tentýž muž, který se tak tužil na lodi. Teď měl však na hlavě biskupskou mitru a v ruce zahnutou berlu, odznak svého úřadu.
„Služebníku boží, ty jsi nás zachránil!“ vykřikli, plni vděčnosti.
Ale ctihodný stařec zavrtěl hlavou: „Mýlíte se,“ řekl vážně, „Bůh sám vás zachránil. Jemu děkujte, ne mně!“
Ó ano, z nebezpečí smrti vysvobozuje vždy jen Bůh. Nicméně používá k tomu nejednou lidi, své nástroje.
Luděk Rejchrt: Křesťanské legendy staré Evropy. Hrnčířství a nakladatelství Michal Jůza & Eva Jůzová, Praha 1995.