Sláva národů. Úvod do apokalyptické etnologie (dokončení)
Esej, který pohlíží na etnologii skrze řecké termíny poslední biblické knihy.
Sláva a čest
Své úvahy jsme začali u bran Nového Jeruzaléma, k nimž míří naše cesta, ale zatím jsme si uvědomili spíše jen rozličná scestí, na něž můžeme být svedeni. Vyhýbat se popsaným nebezpečím a hrozbám, to jistě není špatná strategie, ale pokusme se nyní pozitivně formulovat, jak co nejlépe jít ke svému věčnému cíli.
„Ty nejsi nic, tvůj národ je všechno,“ vštěpovali němečtí nacisté svým spoluobčanům. Jakožto křesťané ovšem známe i jiný výrok o „nebytí nic“, slova apoštola Pavla v listu Korinťanům: „Kdybych neměl lásku, nejsem nic.“ Právě láska – a míněna je agapé, ona duchem prodchnutá láska, k níž nás evangelium vyzývá – je pozitivním základem, na němž můžeme budovat vztah ke „svým národům“, abychom jednou dokázali vnést do věčného města jejich „slávu a čest“. Učit se právě touto láskou milovat svou fylé, svůj ethnos, svou glóssu, svůj laos, mít je rád jako svého bratra v Kristu, je vlastně velmi prostá výzva, kterou bychom si bývali mohli říci i beze všech mezilehlých úvah, ale kterou teprve díky nim můžeme slyšet v plném smyslu.
Fylé, jak jsme si připomněli už na počátku, je v dnešní době velmi individuální. Naše tělo je jako dům, který během svého pobytu tady na Zemi obýváme a v němž hospodaříme. Má své výhody, z nichž se můžeme těšit, i nevýhody, které můžeme buď překonávat, nebo se učit přijímat a svým způsobem také využívat. Tím vším roste i naše věčná osobnost, ale tím vším narůstá i „sláva a čest“ naší fylé, tím vším se ukazuje, čím mohou věčnost obohatit právě lidé s určitými tělesnými vlohami, ať už je zprvu chápeme jako zvýhodnění, nebo jako znevýhodnění.
Ethnos prožíváme a budujeme společně s lidmi stejné kultury. Můžeme mít pocit, že jiní budují špatně, nebo dokonce svou účastí kazí to, co budujeme my, ovšem pokud milujeme svou kulturu podobně jako svého bratra, pak se jen o to spíše budeme snažit přinášet jí to, co vzdělává její nebeskou duši, která vstoupí na věčnost s námi. Ať už jde o uspořádání všedního života, o slavení svátků nebo o sdílené mýty, vždy se můžeme ptát, co je hodno Nového Jeruzaléma a co naopak zmizí s časným světem, a právě tomu prvému věnovat své úsilí.
Jako příklad svátečních zvyků jsme výše zmínili vánoční postavu Ježíška. Co je na něm věčné a podstatné? Snad ona tradiční neviditelnost a tajemnost, která se tak vzpírá materializaci, jež postihla Mikuláše zkomolením do komercializovaného Santa Clause? Pak ovšem určitě nebudeme s dětmi malovat Ježíška jako chlapečka na obláčku s volantem, ale daleko spíše budovat ovzduší jen tušené, avšak o to intenzivnější přítomnosti. Možná náš Ježíšek dokonce ani nebude nosit dárky, aby se jeho posvátný obraz nemusel na sklonku dětství měnit, nýbrž – jako je tomu právě v mnoha křesťanských rodinách – jen žehnat dárkům, které si lidé dávají ve vzájemné lásce. A podobně se můžeme zamýšlet nad každým jednotlivým prvkem kultury, na níž se podílíme.
Glóssa nás spojuje s lidmi téhož jazyka a stejně jako v případě kultury platí, že je to v dobrém i ve zlém. Obracíme-li se ovšem k jazyku s bratrskou láskou, pak v dobrém i ve zlém, které přinášejí druzí, nalézáme důvod, abychom sami přinášeli co nejvíce dobrého. Výslovnost, slovní zásoba i struktura jazyka mají svou nebeskou stránku, kterou můžeme objevovat a pěstovat. Autor těchto řádků byl sám svědkem, jak Čech, jenž do té doby německou výslovnost nemohl vystát, náhle užasl nad její velebnou krásou, když ji uslyšel od oltáře v modlitbě, kterou pronášel někdo, kdo skutečně žil s Kristem. Dokázali bychom sami hovořit tak, aby nad krásou našeho jazyka užasl Němec, jemuž běžně slyšená čeština dosud zněla ledabyle a znechuceně?
Podobné výzvy nám nabízí každá složka jazyka. Jak často například používáme slova, aniž bychom si uvědomili jejich obsah, a kolikrát znásilňujeme obrazy v nich ukryté? Vezměme si jen tak obyčejné slovo jako „člověk“. V některých jazycích úplně chybí a zastupuje je slovo „muž“, jinde je zase jen odvozeninou, krčící se ve stínu významnějších slov. Dáváme tomuto slovu rozkvétat v jeho plnosti? Užíváme ho stejně pro muže i pro ženy, nebo je redukujeme na synonymum muže? Užíváme ho vždy s myšlenkou na skutečné lidství, nebo jen jako výplňové zájmeno? Tisíce slov a stovky jazykových jevů takto čekají na to, abychom zjevili jejich „slávu a čest“, kterou jednou vneseme i do věčnosti.
Laos, společenství víry, si ze všech svých národů nejvíce určujeme sami. Stejně jako ve společenství kulturním či jazykovém se při jeho budování občas střetáváme s protichůdnými snahami svých duchovních krajanů, ale i zde nám bratrská láska pomáhá, abychom se soustředili na svůj přínos, na „slávu a čest“, která se projeví právě díky naší účasti. Jak jsme si ovšem uvědomili výše, už samotné hledání takovéhoto společenství je činem, který obstojí před tváří věčnosti a jehož „sláva a čest“ do ní může být vnesena. Avšak především je nám laos – ať ještě hledaný, nebo již nalezený – pramenem poznání, co v našem jazyce, kultuře i zacházení s vlastním tělem je hodno Nového Jeruzaléma. Abychom mohli nalézat a nést „slávu a čest“ své tělesnosti, kultury a jazyka, musíme nalézat a nést „slávu a čest“ svého duchovního společenství.
Z tohoto pohledu se ovšem náš laos náhle ukazuje jen jako společenství dílčí. Tím, že se snažíme v časném objevovat a pěstovat věčné, se stáváme členy mnohem rozsáhlejšího duchovního národa, obecenství všech, kdo bez ohledu na konkrétní podobu své víry takto usilují. Před naším vnitřním zrakem tane laos v onom specificky biblickém smyslu – jako svatý lid, kolem něhož se nakonec shromáždí všechny pronárody, aby žily ve světle Beránkově.
Článek poprvé vyšel v časopise Okruh a střed 1/2016 a vychází v KN v rámci výměny mezi oběma periodiky.
Zde si můžete přečíst první, druhou, třetí a čtvrtou část tohoto textu.