Sláva národů: Úvod do apokalyptické etnologie (1. část)
Esej, který pohlíží na etnologii skrze řecké termíny poslední biblické knihy.
To město nepotřebuje ani slunce ani měsíc, aby mělo světlo: září nad ním sláva Boží a jeho světlem je Beránek. Národy budou žít v jeho světle; králové světa mu odevzdají svou slávu. Jeho brány zůstanou otevřeny, protože stále trvá den, a noci tam už nebude. V něm se shromáždí sláva i čest národů. A nevstoupí tam nic nesvatého ani ten, kdo se rouhá a lže, nýbrž jen ti, kdo jsou zapsáni v Beránkově knize života.
(Zjevení Janovo 21,23-27, Český ekumenický překlad)
Velkolepý závěr celého biblického příběhu, celých členitých a propletených dějin vztahu člověka k Bohu, vrcholí v obraze Nového Jeruzaléma, nového a zduchovnělého světa, do něhož vejdou lidé, kteří v něm budou schopni žít, "ti, kdo jsou zapsáni v Beránkově knize života".
Z celého biblického poselství i z jednotlivých biblických výpovědí jednoznačně vyplývá, že možnost vstoupit do Nového Jeruzaléma, zmíněné zapsání do knihy života, je záležitostí individuální. Nikdo není do knihy života zapsán na základě své skupinové příslušnosti - svého původu či pohlaví, svého národnostního, jazykového či kulturního zařazení, ba ani svého přihlášení k určitému politickému nebo náboženskému proudu - nýbrž proto, že jeho zcela osobní a konkrétní činy obstály před pohledem posledního soudce (Zj 20,13). Právě tak ovšem nikdo nebude zavržen proto, že patří k nějaké "zavrženíhodné" skupině, nýbrž opět jen proto, že zcela osobně a konkrétně vraždil, cizoložil nebo lhal, že byl zbabělý nebo nevěrný, že si liboval v nečistotě, šířil jed nebo se skláněl před modlami (Zj 21,8).
Do tohoto obrazu shromažďování lidských individualit, které dozrály pro nový svět, ovšem najednou zaznívají slova o národech, které budou žít ve světle Beránkově, a o slávě a cti národů, která se má v apokalyptickém městě shromáždit také. Pokud do města vstoupí jen jednotliví lidé, mohou národy ve světle Beránkově žít jen skrze tyto jednotlivé lidi, a jen v těchto jednotlivých lidech může do města vstoupit jejich "sláva a čest". Jsme osobně povoláni ke vstupu do Nového Jeruzaléma, ale s sebou si očividně smíme, ba máme přinést něco, co přinejmenším zprvu není naše, nýbrž skupinové.
Čtyři druhy národa
Národy, o kterých se takto v závěru Apokalypsy hovoří, jsou v řeckém originále označeny slovem ethné (v jednotném čísle ethnos). S obecným významem tohoto slova se i v češtině setkáváme ve slovech z něho odvozených, jako je "etnikum", "etnický" nebo "etnografie". V biblickém kontextu však mají "národy" význam specifičtější - je to souhrn všech lidí a kultur, které nepatří ke svatému lidu Hospodinovu, element zprvu cizí a nepřátelský, snažící se Izraelity zničit nebo aspoň svést z pravé cesty, a teprve v prorockých vizích postupně nalézající cestu k jedinému Bohu. Pokud si vybavujeme některé biblické citáty, kde se hovoří o "pronárodech" nebo "pohanech", pak na těchto místech najdeme v řeckém textu právě výraz ethné, v hebrejštině pak gójím. Ano, gójové jsou vlastně "národy", a právě jejich "národnost" jim brání v tom, aby se připojili ke svatému lidu a k Hospodinu.
Slovo ethnos, resp. ethné se vyskytuje v textu Zjevení Janova celkem dvaadvacetkrát. Na patnácti místech jsou to "národy", "pronárody" nebo "pohané" v popsaném biblickém smyslu, tedy ona část lidstva, která ještě nenalezla cestu k Hospodinu, ovšem která se v závěru, jak jsme viděli, rovněž ocitá v jeho blízkosti a vnáší dokonce jakousi tresť svého "pohanství" i do Nového Jeruzaléma. Na zbylých sedmi místech je však tento výraz použit v jiném významu - ne jako univerzální označení pro společenství lidí, kteří nepatří k Božímu lidu, nýbrž jako pouze jeden ze seznamu možných typů společenství, do něhož může člověk náležet. Na třech místech má tento seznam osobitou podobu, k níž se ještě vrátíme. Na čtyřech místech se však - v různém seřazení - vyskytuje jakási standardní čtveřice:
Potom jsem viděl, hle, tak veliký zástup, že by ho nikdo nedokázal sečíst, ze všech ras, kmenů, národů a jazyků, jak stojí před trůnem a před tváří Beránkovou, oblečeni v bílé roucho, palmové ratolesti v rukou. (Zj 7,9)
Když nahlédneme do originálu, zjistíme, že slovo ethnos se tu neskrývá za českým výrazem "národ", nýbrž je přeloženo jako "rasa". Autoři Českého ekumenického překladu potřebovali především vystihnout různorodost skupin, z nichž pochází onen nesčíslný zástup svatých, a zvolili vyjádření znějící v češtině poměrně přirozeně i jasně. České "rasa" ovšem řeckému ethnos významově neodpovídá, a ptáme-li se, co biblický text vypovídá o národech, pak se nemůžeme spokojit s přirozeně a jasně znějícím vyjádřením, nýbrž musíme hledat co nejpřesnější významy jednotlivých slov.
V řečtině na tomto místě nalézáme slova ethnos, fylé, laos a glóssa. Pokud bychom některé z nich chtěli přeložit "rasa", pak by to bylo slovo fylé. To se nejčastěji překládá jako "kmen", a obecně vyjadřuje skupinu lidí, kteří jsou pokrevně příbuzní nebo se vyznačují nějakým společným tělesným znakem, tedy též rod nebo rodinu, plemeno nebo rasu, ale také odrůdu či pohlaví. Oproti tomu ethnos nesdružuje lidi na základě tělesné příbuznosti nebo podobnosti, nýbrž na základě společných zvyků, mravních pravidel či způsobu života. Pokusíme-li se to vyjádřit dnešními pojmy, může ethnos znamenat určitou kulturu, ale též subkulturu, národopisnou oblast, nebo dokonce společenskou třídu. Slovo glóssa pak označuje víceméně totéž na úrovni mezilidské komunikace. Běžně je překládáme "jazyk", ovšem v řečtině se mnohem častěji než v češtině používá též ve významu lidského společenství spojeného společnou řečí, a to v širším i v užším smyslu. Tímto slovem bychom tedy mohli označit jak určitý národní jazyk, tak všechny lidi mluvící tímto jazykem, ovšem také uživatele celé skupiny jazyků, které jsou vzájemně srozumitelné - jako čeština se slovenštinou či jazyky skandinávské - nebo naopak uživatele určité dílčí podoby jazyka, jako je nářečí nebo profesní žargon.
Zbývající výraz laos je našimi dnešními pojmy uchopitelný asi nejhůře. Souhrnně bychom mohli říci, že je to označení pro skupinu lidí spojených stejnou vůdčí myšlenkou. To přinejmenším částečně platí i o nejužívanějším českém překladu "lid", v němž navzdory vší historické korupci dodnes cítíme určitý ideální náboj, který schází synonymům jako "lidé" nebo "národ". V Bibli se řecké laos (a jeho hebrejský ekvivalent am) objevuje zejména jako označení svatého lidu, vedeného jedním Bohem a jedním Zákonem, v protikladu k již zmiňovaným ethné (gójím), pohanům roztříštěným do množství vzájemně protikladných kultů a kulturních schémat. Slovo však může znamenat téměř jakoukoli skupinu spojenou společným usilováním, tedy třeba cech nebo vojenský oddíl, ale také politickou stranu nebo náboženskou obec, to znamená lid navštěvující týž chrám, vzývající totéž božstvo, společně se účastnící bohoslužby (z této souvislosti se do češtiny dostala slova "laik" a "liturgie", která jsou od laos odvozena). Z kontextu citovaného místa je poměrně jasné, že zde není míněno profesní ani vojenské uskupení, nýbrž právě onen "lid stejného přesvědčení". Překlad "lid" se tu ovšem dost dobře použít nedá - jednak čistě formálně, protože toto slovo v češtině netvoří množné číslo, jednak významově, protože sice i v češtině můžeme říci "lid" ve smyslu shromážděných věřících, ale méně už například ve smyslu skupiny lidí majících stejné přesvědčení o tom, jak má být uspořádána lidská společnost.
Z těchto významových pozorování je jasné, že nemáme-li v překladu Zjevení Janova nahradit jediný biblický verš celým vysvětlujícím traktátem, bude se nutně jednat o překlad nepřesný a v jistém ohledu zavádějící. Přesto se můžeme pokusit nahradit některé z výrazů v českém překladu tak, abychom se myšlenkově i pocitově o něco přiblížili originálu:
Potom jsem viděl, hle, tak veliký zástup, že by ho nikdo nedokázal sečíst, ze všech kultur, kmenů, vyznání a jazyků, jak stojí před trůnem a před tváří Beránkovou, oblečeni v bílé roucho, palmové ratolesti v rukou.
Máme před očima čtyři různé druhy lidského společenství - uskupení na základě sdílené kultury, pokrevní příbuznosti, stejného přesvědčení a společného jazyka. Každý z těchto čtyř pojmů bychom v češtině mohli v příhodném kontextu vyjádřit slovem "národ", žádným z nich se však nedá náš dnešní pojem národa nahradit. Spokojíme se proto zatím s uvědoměním, že každý z těchto čtyř pojmů označuje určitý způsob prožívání světa, sdílený s jinými lidmi - že máme svůj kulturní, genetický, ideový a jazykový "národ", a že ať je tento "národ" jakýkoliv, biblická zvěst s námi počítá a očekává, že něco z tohoto svého "národa" si přineseme s sebou i do Nového Jeruzaléma.
Pokračování příště
Článek poprvé vyšel v časopise Okruh a střed 1/2016 a vychází v KN v rámci výměny mezi oběma periodiky.