KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Stručná reflexe činnosti zemřelého politika v souvislostech jeho vlasti, kontinentu, světa – a doby.

„Naše víno je kyselé, ale je to naše víno.“

José Martí (1853–1895), hlava kubánského boje za nezávislost

Castro a jihoamerický kontinent

25. listopadu zemřel Fidel Castro Ruz, dlouholetý představitel Kuby, jeden z vůdců kubánské revoluce a člověk velkých čísel. Dožil se 90 let, přežil víc než 600 pokusů o atentát, v čele Kuby stál skoro 50 let a byl otcem celkem 11 dětí. Fidel Castro je především v latinskoamerickém kontextu ikonická figura, která pro mnohé na kontinentě symbolizovala celou jednu epochu. V českém prostředí máme ke kubánskému politickému vývoji i k samotné postavě Fidela Castra rozporuplný vztah, který má mnohem více společného s námi samotnými, s našimi zkušenostmi a problémy, než s objektivní realitou a zkušenostmi vzdálené země a kontinentu, o kterém po roce 1989 (a navzdory globalizaci) víme stále méně. Vulgarizovaný antikomunismus (a anti-levičáctví) hraje stále dominantní roli v přístupu k řadě témat: k marxismu a anarchismu, k levicovým prvkům moderní demokracie, k sociálnímu státu a státu vůbec, k sociální spravedlnosti jako pevné a nedělitelné součásti lidských práv a lidské svobody, a také k revolucím ve třetím světě a v rámcích studené války či ve vztahu k našim vlastním dějinám a zkušenostem. Dějiny, nevykládané nestrannou logikou padni komu padni, ale vykládané ústy a hlasy dnešních vítězů, jsou v Česku jako doma a znamenají pro periferní společnosti tak příznačné papouškování.

Zamyšlení nad Fidelem Castrem musí být nevyhnutelně zamyšlením nad extrémními dějinami 20. století. Je to také zamyšlení nad revolucí jako radikální sociální změnou, kterou často doprovázejí různé formy boje a násilí. Východiskem kubánské revoluce nebyly sovětské koncentráky ani sovětský totalitní systém vládnutí nebo marxismus-leninismus. Byla to snaha změnit společenské, politické a hospodářské poměry na Kubě, které do značné míry charakterizovaly celou Latinskou Ameriku. Její východiska byla východisky José Martího (kubánský levicový intelektuál a politik 19. století), Simona Bolívara a mnoha dalších. Castrova kubánská revoluce byla vždy především latinskoamerickým jevem a jako taková by měla být i posuzována.

Otevřené žíly Latinské Ameriky

Po staletí kolonizovaný kontinent, na němž zčásti nevědomě a z části velmi systematicky proběhl první Evropany provozovaný „holocaust“, byl po staletí nenahraditelným zdrojem bohatství atlantické Evropy a „evropského zázraku“. Od začátku 19. století formálně politicky samostatné země na kontinentě, řečeno s uruguayským spisovatelem Eduardem Galeanem (1940–2015), cedily ze svých bohatých žil krev ve prospěch kapitálu zemí západní Evropy a USA. Jeho domácími spojenci byly místní oligarchie, jejich bezpečnostní aparáty, ale také mentální tradice caudillismu (pozn. red. Caudillo = titul majitele půdy a veškeré vojenské a tím i politické moci v dané oblasti, mající kořeny už v antickém Římě. V moderní době jej používali fašističtí diktátoři Francisco Franco a částečně i António Salazar.), paternalismu a patriarchálních společenských vztahů, spolu s imitačním vztahem k obdivované metropoli a s pocity periferní podřadnosti. Ve většině případů se tato situace materiálně a ekonomicky projevovala nerovnoměrným rozdělením bohatství, vysokou mírou chudoby a monokulturní závislosti. Tyto ekonomické a sociální jevy doprovázelo ještě ve 20. století rasistické vyloučení mestického nebo indiánského obyvatelstva z politické reprezentace.

Zaostalost Latinské Ameriky a Kuby konkrétně nebyla projevem faktické chudoby daných zemí, ale vyplynula z koloniálního uchvácení a rozchvácení přírodních zdrojů, z nerovnoměrné výměny a rovněž z nátlaku zvenčí. Latinskoamerické země dodnes představují další kapitalistický paradox: jsou bohaté, ale žijí v nich chudé nebo relativně chudé společnosti, ocitající se na nelítostné houpačce ekonomických konjunktur. Proto bylo během první poloviny 20. století hlavním centrem politických bojů nejen soupeření mezi progresivním liberalismem a konzervativismem místních oligarchií, ale také zápas o nové přerozdělení společenských zdrojů, které bylo nedílnou součástí demokratizace kontinentu. Tento zápas se neobešel bez občanských válek, vojenských pučů, povstání a dalších projevů politického násilí. Ani bez vnějšího vměšování západních zemí, a to včetně Spojených států – četníka Latinské Ameriky. Proto Castrova politika a kubánská revoluce po celé Latinské Americe tolik rezonuje.

Kuba před revolucí: mezi kolonialismem a imperialismem

Kuba byla zvláštním příkladem kontinentálního vývoje. Velmi ji ovlivnila blízkost Spojených států a její ostrovní charakter. Ostrov nenásledoval vývoj většiny Latinské Ameriky v 19. století a nezískal formální samostatnost v rámci vlny dekolonizace. Kuba byla jednou z posledních součástí značně ztenčeného španělského koloniálního panství a samostatnost získala až v roce 1898 po americko-španělské válce, i když samostatnost země a boj za ni byl po celé 19. století nepřehlédnutelným tématem ostrovní politiky. Ukázalo se nicméně, že nová kubánská nezávislost měla spíš dekorativní smysl. Ostrov se stal protektorátem Spojených států, které tehdy nastoupily cestu k novému modelu nadvlády – imperialismu bez impéria. Washington přímo i nepřímo ovlivňoval vnitřní rozvoj Kuby, její ekonomickou strukturu a ochotně spolupracoval v rámci prosazování svých zájmů s místními elitami a diktátory jako jejich velmocensky uvažující komplic. Paradoxně a příznačně americká politika vůči Kubě po roce 1959 výrazně, a často značně negativně, ovlivňovala vnitřní dynamiku kubánské revoluce.

Na ostrově po roce 1900 střídal jeden caudillo či přímo diktátor druhého, zatímco země se ocitala na hospodářské houpačce odvíjející se od prodeje cukru především do USA. Část její kritické a pokrokové inteligence hledala cesty z pokračující krize a kubánská společnost stále více vřela. Vyvrcholením tohoto vývoje byl puč dlouholeté politické figury Fulgencia Batisty v roce 1952. Batistův puč a následná vláda byly přímým kontextem, ze kterého kubánská revoluce vyrostla, vznikala a rodila se během let 1953 až 1959. Její hlavní požadavky zdaleka přesahovaly horizont odstoupení právě vládnoucí garnitury.

Lesk a bída revoluce

Povstání, které mladý právník Castro vedl, požadovalo pozemkovou reformu, přerozdělování zisků firem, regulaci cen veřejných služeb (které na Kubě zpravidla vlastnily cizí soukromé společnosti) a později jejich znárodnění, podporu veřejného zdravotnictví a školství (boj proti tehdejší až 40% negramotnosti) a spolehlivého důchodového systému. Kuba už nechtěla být kolonií USA, ostrovem kasin a nevěstinců, kde politika a gangsterismus splývaly v jedno a kde bohatství země sloužilo jen menšině Kubánců. V podmínkách studené války byla Kuba a její revoluce rychle centrem zájmu, ale také rukojmím velmocenské politiky mezi USA a Sovětským svazem.

Revoluční násilí a také politické represe, ke kterým kubánská revoluce a režim sahaly (a dodnes sahají) jsou faktem. Ovšem tvrdit, že jediným výsledkem, ba smyslem Castrovy revoluce byly represe a porušování lidských (čtěte politických) práv, je zjednodušené zdůraznění jen jedné linky mnohem složitějšího, a ne vždycky lineárně vypravovaného příběhu socialistické Kuby. Podobně zrádné je měřit kubánské neúspěchy „úspěchem“ západního konzumistického přebytku a jeho dluhových bublin. Ještě zrádnější je pak nebrat v potaz složité vztahy mezi vnější politikou či geopolitikou a vnitřními pohyby kubánského vývoje za Castra. Kubánský režim ostatně do dnešních dnů nestojí výlučně na represích. Je to mnohem spíš charisma jména Castro a důraz na kubánský nacionalismus a antiamerikanismus a na vykupitelskou roli revoluce pro obyčejné Kubánce, co má svůj zvláštní mobilizační náboj.

V sociální oblasti kubánská revoluce přinesla řadu pozitivních změn. Kuba je dnes země, která splnila Rozvojové úkoly tisíciletí a má dostupnou zdravotní péči, pitnou vodu, nízkou mortalitu novorozenců, bezplatné školství. Má za sebou slušnou sbírku rozvojové pomoci zemím třetího světa, kde se proslavila nejenom exportem revoluce, ale také jako „vývozce lékařů“. Na druhou stranu politicky Kuba není liberální demokracii, kterou Západ považuje za univerzálně správný model jen proto, že dobře fungoval v podmínkách západní Evropy a poválečného welfarismu. Kubánskou ekonomiku za Castra deformovaly hned dva problémy: dlouholeté embargo USA a spoléhání na sovětský model plánovaného hospodářství.

Castro a sovětizace Kuby

Už citovaný uruguayský spisovatel Eduardo Galeano napsal, že kritici Fidela Castra mají v mnohém pravdu, ale že zapomínají na to, že kubánská revoluce „je tím, co mohla být, a ne tím, co chtěla být.“ Rok 1968 se stal osudovým pro Československo, stejně jako pro revoluční Kubu. Castrova podpora sovětské intervence vůči Československu do značné míry uzavřela revoluční kruh na Kubě. Tady už jednal a rozhodoval ne Castro-revolucionář, ale Castro-politik, jednající pod tíhou „okolností“, ve kterých se Kuba v době studené války mezi dvěma nukleárními rivaly USA a SSSR nacházela. Zvláštní pozornosti by nemělo ujít Castrovo tragické protiřečení si – jako člověk, který kritizoval americký intervencionismus v Latinské Americe, nyní podpořil ten sovětský jako nutný krok proti československé „kontrarevoluci“. Výčitky, které dnes ke Castrově postoji vůči československému vývoji v roce 1968 zazněly z úst českých politiků a novin, mi však znějí jaksi dutě vzhledem k tomu, že česká společnost myšlenkový odkaz Pražského jara když ne přímo popírá, tak na něj zapomíná.

Od roku 1968 tak už Kuba pevně kráčela ve stopách sovětského modelu s jeho deformacemi, které mimochodem kritizoval například Castrův druh Ernesto Che Guevara. Nicméně kubánský režim nikdy nebyl pouze sovětskou kopií, ale domácí a zvláštní interpretací s vlastní historickou proměnlivostí. K výrazným změnám v politickém uspořádání Kuba přistoupila po roce 1989 a také v poslední době.

Fidel Castro směřoval ostrov k „sovětizaci“, přestože sovětský model nebyl hlavním myšlenkovým zdrojem kubánské revoluce. SSSR se jevil jako její nejdůležitější spojenec v podmínkách rozděleného světa a kubánského zeměpisu. Kubánští lídři, a především Castro sám, tu také platili daň za krátkozraké plány pro porevoluční rozvoj ostrova. Francouzský filosof Jean-Paul Sartre v roce 1960 psal o tom, že kubánští revolucionáři utvářeli svojí ideologii v praxi. Ukázalo se, že za horizontem v podstatě reformistických, modernizačních a demokratizačních plánů, které revoluce přinesla, bylo prázdno. To měly nyní vyplnit zahraničněpoliticky zarámované sovětské recepty. Právě v sovětizaci kubánského vývoje byl jeden z dalších zdrojů politických represí, protože zdaleka ne všichni na Kubě s příklonem k sovětskému modelu souhlasili.

V době studené války a hospodářské blokády ze strany USA Castro hledal spojence mezi zeměmi RVHP, což ale přineslo kvalitativně jinou závislost. Závislost (na prodeji třtinového cukru, dovozu technologií nebo potravin z SSSR a zemí RVHP) ukončil na Kubě vlastně až kolaps SSSR v roce 1991 a jeho tvrdé dopady na kubánské hospodářství. V podstatě od roku 1990 do roku 2000 se v makroekonomických číslech Kuba nacházela v propadu, který hrozil, že pošle vniveč řadu pozitiv, kterých Kuba mezi roky 1959 až 1990 dosáhla v sociální a rozvojové oblasti. Důsledkem byl od roku 1993 posun Kuby k jistému druhu smíšené ekonomiky v podmínkách pokračujícího embarga ze strany USA. Přes kritiku americké blokády za porušování mezinárodního práva (sic!) a také lidských práv Kubánců z úst OSN i dalších nezávislých organizací zůstává embargo dodnes s některými úpravami v platnosti. Po ukončení studené války a odchodu sovětské armády z ostrova americká vláda svoje embargo posílila, zřejmě ve snaze urychlit pád Castrova režimu. Paradoxně tím ale naopak posílila antiamerikanismus, který byl vždy hlavním hnacím motorem Fidela Castra a jeho Kuby. Bohužel dnešní kubánské přeorientování se na ČLR a její model kapitalismu s čínskou tváří je nelítostně rubem antiamerikanismu v podmínkách 21. století.

Castrovo kyselé víno

Pokud chceme tematizovat lidská práva na Castrově Kubě, je nutné to udělat tak, aby se Kuba v budoucnu opět nestala rukojmím asociálního drancování, které Latinská Amerika i Kuba zažívala v různých formách po pět století znovu a znovu. Bohužel osudy střední a východní Evropy v posledních dvaceti šesti letech nejsou tím pravým vzorem pro sociálně spravedlivý a právní přechod od plánu k trhu, který teď jako Damoklův meč visí nad Kubou. Dokonce si musíme přiznat, že svoboda politického projevu není vždy zárukou pro důstojný a kvalitní život. Naše mentorování Kuby zavání arogancí, ne-li přímo pokusem ospravedlnit naši ne zrovna perfektní současnost. S nedělitelností lidských práv (a to nejenom v oblasti Latinské Ameriky) nemá problémy jenom Castrova Kuba, což by nám nejen nemělo ujít, ale mělo by to budit dostatečné obavy. Těm, kdo dnes věří, že zárukou sociální spravedlnosti je neviditelná ruka trhu a jeho účetní logika „má dáti – dal“, dědictví Fidela Castra-revolucionáře ani nic říkat nemůže. Kyselé kubánské víno nemůže nic říkat těm, kdo svoje zraky dávno směřují jen západním směrem v marné víře, že imitace je k Západu přiblíží i za cenu ztráty sebe sama. Pro ostatní může být kritické hodnocení nepochybně kontroverzního Fidela Castra a kubánské revoluce zdrojem poučení, které by mělo v sobě mělo zahrnovat vztahy a souvislosti mezi tím dobrým a špatným, co revoluce Kubě dala a vzala.