KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

První část rozhovoru s Jiřím Stavovčíkem, malířem a viceprezidentem Československé společnosti pro vědy a umění – o jeho kořenech, životní cestě, zemích, které poznal, a aktivním vlastenectví.

Ještě před tuctem let jsi býval úspěšný americký ekonom, pracující jako pokladník Hispánsko-americké obchodní komory. Jak to přišlo, že ses nakonec stal profesionálním malířem a viceprezidentem krajanské kulturní organizace?

V dětství jsem moc rád kreslil a maloval, později jsem se to i učil u malíře Petra Exnera, který dnes učí na Univerzitě Palackého, na niž jsem já šel studovat něco jiného, češtinu a historii. Po státnicích v roce 1994 mi pak přišlo vyrozumění, že jsem dostal stipendium na Moravian College, což je škola, kterou v Bethlehemu ve státě Pensylvánie kdysi založili emigranti z Jednoty bratrské, a tam jsem jako syn strojaře a účetní šel studovat MBA. Tím, kdo mě do Ameriky pozval, byl pan Charles E. Merrill mladší (syn zakladatele ve své době největší investiční banky na světě Merrill Lynch), skvělý pán, který údajně tehdy jezdil v miniaturním autíčku Suzuki Swift a vzdělávání pro něj bylo důležitější než finance. Ten mě a moji dnešní manželku Veroniku, která získala totéž stipendium, pozval na oběd a po povídání se naklonil ke mně a řekl mi: „Na studium financí se vykašli, ty jsi umělec.“ A Veronice, která studovala umění, řekl: „Na umění se vykašli, studuj právo.“ Veronika se rozplakala a já jsem se v duchu naštval, protože mým cílem bylo být investičním bankéřem, co bude létat svým tryskáčem. Později jsem naštěstí zjistil, že to nejsem já. Pan Merrill to věděl předem a jeho předpověď v zásadě do puntíku vyšla.

Po ukončení MBA studií jsem pracoval postupně jako účetní pro autopůjčovnu, letiště a velkou neziskovou organizaci, až jsem skončil jako finanční auditor. Moje korporátní existence mě však postupně přivedla zpět k umění. Začal jsem chodit na kurzy kresby a malby na Pensylvánské akademii a ve Fleisher Art Memorial ve Filadelfii. Jednoho dne mi moje žena, vystudovaná výtvarnice, říká: Jestli chceš být tím malířem, tak to musíš udělat teď. Je ti 34, máš nejvyšší čas. A ono to začalo fungovat – jen jsem se musel odpojit od svého předchozího života, od těch černých obleků, bílých košil a červených kravat. Začal jsem chodit v krátkých kalhotách a v tričku bez rukávů, bez nutných auditorských bot, které jsem si dal v Londýně šít na míru. Člověk se však musí nějak živit, pokud nechce viset svému partnerovi na krku. Brzy jsem zjistil, že většina zdejších umělců má nějaký vedlejší příjem. Někteří učí, druzí zahradničí, řídí taxíky nebo stojí modelem. Já jsem začal řízením limuzín a pak jsem dostal příležitost v uměleckém modelingu, jímž se v Americe živí skoro všichni herci a tanečníci, kteří nestojí na špičce kariérní pyramidy, protože obyčejný člověk-neprofesionál by tam nikdy modelem nestál: v Americe je nahota považována za něco neslušného.

Už v prvním roce svého profesionálního malování jsem měl možnost se setkat s galeristy a obchodníky s uměním. Jeden z nich mi řekl, že musím přijít s něčím jiným, než je moje nevyslovitelné jméno. Hodně jsem nad tím uvažoval a podepisoval se jako JS, až mě napadlo, že bych mohl použít přezdívku ze základní školy, kde jsem byl Juro. Abych však dosáhl té správné výslovnosti, musel jsem změnit hláskování toho jména. Umělec se jménem YURO ale už v USA je, a tak jsem se stal IURRO.

Jak čas běžel a výstavy střídaly jedna druhou, tak jsem se postupně začal vracet do světa obleků a drahých značek. Začal jsem být zván na velvyslanectví, kterých je ve Washingtonu okolo dvou set. Na nich vždycky chtějí, abych mluvil tam a onde (ačkoliv jim vždycky říkám, že o umění neumím mluvit, ale buď ho dělám, nebo nedělám), udělal jsem 76 autorských výstav a zase jsem se dostal na to rozcestí. A tehdy jsem se potkal s doktorem Hausnerem, tehdejším prezidentem Československé společností pro vědy a umění, kterou tvoří především vědci a vysokoškolští profesoři, kteří v minulosti emigrovali do zahraničí. Doktor Hausner hledal mladší lidi, kteří by se zabývali tím druhým zmíněným oborem činnosti společnosti, tedy uměním. A já jsem se stal jedním z těch, kteří mají společnost omladit. Čímž v mém životě zas začala nová etapa a nová náplň.

Dá se vůbec o viceprezidentovi Československé společnosti pro vědy a umění říct nahlas, že je hrdý Čechoslovák volbou, i když by vlastně mohl stejně dobře vystupovat jako Polák, Němec nebo Američan?

Já o sobě říkám, že jsem Čechoslovák, po vzoru svojí ženy, která vyrůstala v Rožnově pod Radhoštěm a Jihlavě, má tatínka Moravana a maminku Slovenku. Já jsem se na Slovensku, v Bánské Bystrici narodil, ale s mými kořeny je to opravdu trochu složitější. Oba moji rodiče pocházejí ze Skřečoně, což je dnes Bohumín 3. Předkové maminky mého tatínka přišli odkudsi z Ruského impéria, v rodině se traduje, že z Gruzie. Nicméně v tom kraji se asimilovala, vzala si místního a pro jistotu nechala každé své dítě vychovat jinak: dceři dala jméno Hildegarde a poslala ji do německých škol, a jejího bratra, mého tatínka, narozeného v roce 1932, poslala za první republiky do polských škol, což se hodilo, když v roce 1938 oblast zabralo Polsko. Záhy potom se Skřečoň stala součástí Třetí říše, a tatínek, který „etnicky nezapadal“, byl poslán do německé školy pro děti, které neuměly německy, z níž se sice dostal do normální školy, ale to už byl rok 1945 a v českých školách hrozilo, že dopadne zase stejně, protože neuměl česky. Babička tedy tatínkovi sbalila raneček, a on utekl do Polska, kde vystudoval průmyslovou školu a pak byl přijatý na varšavskou techniku studovat letecké inženýrství se svým spolužákem Tadeášem Walou. Nicméně Poláci v roce 1952 zjistili, že ani jeden nemá polské občanství, a tak je poslali zpět do ČSR. Doma mu řekli: „Bratře Poláku, buď si odsloužíš dva roky na vojně a pak si můžeš táhnout zpět do Polska, anebo se přihlásíš na báňské inženýrství.“ On si zvolil to druhé, a když dostudoval, tak mu řekli: „Bratře Poláku, máme pro tebe umístěnku na střední Slovensko.“ Díky tomu tatínek a Tadeáš Wala mohli udělat kariéru na Slovensku, protože inženýři byli Češi, které tam dělníci neradi viděli, ale oni byli Poláci, díky čemuž je braly obě strany: slovenská, že nejsou Češi, a česká, že tam přišli s nimi a byli také noví. Tatínek později odešel do Olomouce, ale pan Wala na Slovensku zůstal a dnes je nejen úspěšný konstruktér, ale i výrobce sportovních letadel v Prievidzi.

Tatínek mé maminky byl za Říše odveden do wehrmachtu, kde při první příležitosti přeběhl ke Svobodově armádě, a je zajímavé, že ani tam se nenaučil česky, protože to nikdy nepotřeboval: většina jeho spolubojovníků z útvaru byli totiž buď německy mluvící Židé nebo podobní antifašističtí „Volksdeutsche“ jako on. (Je též zajímavé, že to po celou válku nevadilo nikomu kromě revizních důstojníků z Londýna.) Typické pro dějiny našeho kraje bylo, že zatímco děda bojoval na Dukle, jeho manželka stále živila rodinu z důchodu po vojákovi, který se na východní frontě ztratil v boji. Dědova rodina se pak česky nenaučila ani po válce: V roce 1947 když ho moje tehdy dvanáctiletá maminka jela navštívit do kasáren do Prahy, začalo se „jí chtít“, tak našla záchod, sedla si tam, a když slyšela, že se blíží voják, křičela na něj německy, že je tam – a voják se nad tím ani nepozastavil.

Přestože jsem s rodiči nevyrůstal ve Slezsku, ale v Olomouci, u nás doma, stejně tak jako mezi příbuznými ve Slezsku, se o Češích mluvilo jako o cizích: „Ti Češi…“ Čeština se v rodném kraji mých rodičů rozšířila až tak od 70. let, kdy české školy, které tam byly založeny, přinesly své první plody.

A jak na tom byla rodina se svými sociálními kořeny?

Maminka byla dcera „kulaka“, která si vzala syna správce tehdy už zabavených tenisových kurtů svých rodičů, což by se pravděpodobně nestalo, kdyby nebyl rok 1954. Rodiče se totiž seznámili v době, kdy nevěsta už neměla nic, ženich zatím dvakrát nic, a jediné, čím se tehdy lišili, byl světový názor. Maminka vždycky vzpomínala, že když spolu v roce 1953 šli na rande, otec se jí zeptal: „Slečno, držíte tryznu?“ A ona: „Proč?“ A on: „No přece zemřel soudruh Stalin.“ A ona: „Ta svině?“ Nicméně lety se jejich politické názory (alespoň ty politické) sblížily.

Takže nakonec jsi – stejně jako tvoje maminka – z podnikatelské rodiny?

Vlastně ano. Díky tomu, že táta mluvil polsky a německy lépe než česky, začali ho už před revolucí posílat do Polska a Rakouska, kde ihned po revoluci začal podnikat, a když byla v 90. letech zprivatizována škodovka, tak premiér Pithart prosadil dodatek, že prvních deset let musejí být jejími dodavateli výhradně české firmy. V té době Škoda ale žádné dodavatele neměla, to vše se dělalo uvnitř fabriky, ony se ty firmy musely teprve vytvořit. Otec dostal kontrakt na statisíce blatníků a části karosérií bez toho, že by měl šroubek. Když byl potom představen novým německým zástupcům Škody a promluvil na ně, tak se ptali, co tam mezi těmi Čechy dělá, a on jim to vysvětlil jednou větou: „Já jsem z Horního Slezska.“ Firmu později prodal a přestěhoval se do Španělska, kde žil s mámou deset let v německé komunitě, aby se pak vrátil zpět do Česka.

Když se zeptám, proč tvůj tatínek skončil zrovna ve Španělsku, jistě budeš vědět, kam tím mířím. Jeho cesta do Španělska začala na Kubě…

Jistě. Když mi byly tři měsíce, otec dostal práci jako inženýr na Kubě, kam jsme se tehdy odstěhovali. Rodiče mi na Kubě najali místní chůvu Kristýnu, a s ní jsem pak do téměř pěti let vyrůstal. Jezuity vzdělávaný Fidel Castro tehdy zavřel kostely a pouštěl tam jen Poláky. Zakázal Vánoce, ale my jsme Vánoce stejně měli, protože v lístkovém systému mělo každé dítě nárok na jednu velkou a dvě malé hračky ročně, což pak byl problém, když jsme se vrátili, protože jsem u každého hračkářství dostal hysterický záchvat. Když jsem pak doma v Olomouci dostal ve škole zadání, abych nakreslil obrázek z vesnice, nakreslil jsem traktor, který jede pod palmami, a ten obrázek zvítězil v celorepublikové soutěži, neboť hodnotitelé se domnívali, že mám velmi vyvinutou fantazii.

Druhým jazykem, který jsem se naučil, byla řeč mých prarodičů, lašský českopolský dialekt „po našymu“. Češtině jsem se naučil až ve školách v Olomouci, kterou považuji za svůj domov. Tam jsem se stal vědomě Čechem, a zvolil si češtinu i za předmět svého vysokoškolského studia. Já si myslím, že Češi by měli mít víc sebevědomí, protože mají být na co hrdí. Definitivně jsem si to uvědomil, když jsem těsně před revolucí studoval v Polsku. Už tenkrát tam sice měli kazety s Michaelem Jacksonem a Madonnou, ale taky hyperinflaci, takže když jsem vytáhl tu slavnou stokorunu s Karlovým mostem (stejnou jsem teď, když ve Washingtonu vyhrála soutěž o nejhezčí bankovku, věnoval Federálnímu rezervnímu úřadu), dali mi za ni plnou tašku zlotých, za které jsem si mohl koupit půl krámu. Většina domů v celém Polsku byla neomítnutá, protože daň z nemovitosti se platila až z dostavěného domu s omítkou. Polsko tehdy víc připomínalo Latinskou Ameriku, byly tam oficiální obchody, kde nebylo nic, a potom soukromé obchody, kde bylo všechno. Obyčejní lidé ale na většinu z toho nedosáhli, chodili do kostela, kde bylo nacpáno, a v zemi, kde je víc věřících, než jaká je kapacita kostelů, jely od šesti od rána do deseti do večera nepřetržité mešní směny. A lidé, zoufalí tou bídou, tam chodili na mši po kolenou!

Který národ z těch, které jsi poznal, by nám tedy mohl být vzorem?

Já můžu porovnávat, protože bydlím ve městě, které je mimo jiné druhým největším etiopským městem po Addis Abebě. Nedaleko je zas okres Fairfax, který má dva miliony dvě stě tisíc obyvatel, a z toho přesně polovinu tvoří Salvádorci. Z každého z těch národů mám přátele a každý obsadil nějakou oblast. Etiopané jsou správci domů a garážmistři. Indové jsou lékaři. Češi jsou většinou učitelé na vysokých školách a právníci, ale v širším povědomí vůbec nejsou vidět. Částečně to dělá ta naše východní Evropa, která dodnes pro Američany znamená oblast „zde jsou lvi“. Největší sběratel mých obrazů, původem Australan, měl trochu strach, když ho naše společná kamarádka pozvala do Prahy; znal z domova totiž jen jednu východoevropskou rodinu, která uprchla z Kosova, a vždy říkal napolo v žertu: „O vás se přece říká, že jste babies eating Easterneuropeans.“ Návštěva Prahy ho pak ale naprosto ohromila a dlouhou dobu nemluvil o ničem jiném.

Zajímavé je, že Kubáncům, kteří jsou také z „Východu“ a zhruba stejně početní jako my, se tohle neděje – a není to jen tím, že Kuba je Spojeným státům zeměpisně blíž. Když potkáte v Americe Dominikánce, příslušníka opět stejně početného hispánského národa, půjde při zdi ulice a bude se tvářit, že tam není. Kubánec půjde prostředkem, klidně i v trenýrkách, a bude se tvářit sebevědomě. A podle toho také vypadá jejich menšinová politika. Když jsem dělal pokladního v Hispánsko-americké obchodní komoře v Lehigh Valley, byli dva ze tří vedoucích Kubánci a jako třetího si prosadili mě, který jsem na Kubě vyrostl. Přestože kubánská menšina není nijak moc početná – žije především na jihu Floridy a v New Yorku –, má dnes v Americe druhou nejsilnější lobby po židovské. Dva z původně nominovaných kandidátů na amerického prezidenta v současné volební kampani, Ruiz a Rubio, jsou původem Kubánci – a nestydí se za to, stejně jako můj kolega, se kterým sdílím ateliér. Ten se narodil už v USA, v životě na Kubě nebyl, má titul doktora pedagogiky z prestižní univerzity ve Stanfordu, a když se ho ptají, kdo je, říká hrdě: „Já jsem Kubánec!“

A u nás ve východní Evropě je to stejné: často tady v USA potkáte lidi z pobaltských republik za bankovní přepážkou. Doma je jich pouze několik milionů, ale velká část žije a pracuje v Americe. Bavím se s nimi a oni mi říkají: „Musíme bojovat s Rusy!“ A já se v legraci ptám: „A kdo z vás zůstal doma, aby s nimi mohl bojovat?“ A oni říkají: „Nikdo, u nás doma jsou samí Rusové.“ Naproti tomu jsem teď byl několikrát pozván na slovinské velvyslanectví. To je také malý, dvoumilionový národ, ale funguje zcela jinak: Většina z nich je doma, a vytváří ekonomiku, kde se minimální mzda blíží rakouské, a ti, kteří jsou venku a vytvářejí povědomí o kultuře své malé země, to dělají tak skvěle, že jsem jim řekl, že se asi nechám na čas adoptovat a budu se od nich učit, jak se to má dělat. Stejně tak, jak se učím od svých slovenských kolegů, jak se buduje komunita, protože v zahraničí může jakákoli naše krajanská komunita fungovat jen tak, že Slovák se svou otevřeností a charismatem ty izolované ostrovy oběhne, stmelí, a teprve pak se může něco dělat. A když Slovák nemůže, udělá to Slezan z Olomouce, který vyrostl na Kubě.

Občas, když jsem z toho unavený, mi moje manželka říká: „Ty vůbec nejsi Čech, protože ten by se na nějakou komunitu dávno vykašlal!“ Na to jí vždycky říkám, že jsem Čechoslovák stejně jako ona – a my Čechoslováci přece musíme držet při sobě!

Druhou část rozhovoru, která bude obsahovat například úvahu o rozdílnostech a podobnostech současné americké a české politiky, či autorova pozorování, jichž se dobral během své zářijové cesty do Ruska, si budete moci přečíst v příštím čísle Kulturních novin.

Stránky malíře Jiřího Stavovčíka.

Stránky Československé společnosti pro vědy a umění.

Fejeton Jiřího Stavovčíka v KN 5/2016.