KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Jako ranní epištoly posílá z nemocnice svým přátelům známý brněnský básník, publicista a nakladatel rozličné osobně laděné úvahy na časová i nadčasová témata. Tentokrát je tématem zcela časová věc – ovšem s fatálním dopadem na budoucnost. Nepodceňujme důležitost voleb. To je i stanovisko Kulturních novin.

Čtu v posledním Salonu Práva, už docela ne Rudého, že „říjnové krajské volby se asi účastí nedostanou přes tradičních 35 až 40 % voličů, přesto mohou výrazně ovlivnit další směřování české politiky. Na jaké zajímavé otázky nabídnou odpověď?“ –, čtu tyto věty jako opařen, to je tak samozřejmé, tak jisté, tak samo sebou se rozumí, že 60 až 65 % oprávněných voličů mojí země, když už jednou se jim – dost málo zaslouženě většinou – podaří, že žijí ve skutečně právním státě a parlamentním demokratickém systému –, zůstane sedět na zadcích v putykách, u televizních soutěží o žrádle, na chatičkách, v saunách, u grilovacích stolečků? co ti lidé chtějí? v co doufají? čemu věří? je jim jedno, kam s nimi „mocní“ lomcují a cupují zbytky jejich svobody – která je zjevně vůbec nezajímá? je to vůbec možné? měl jsem velké obtíže při vůbec získání voličského průkazu, protože mi po nemocnicích vůbec nenapadlo, že mi může propadnout „občanka“, na kterou jsem vůbec nepomyslil, ale propadla, už na jaře, rychle tedy novou, nemožný člověk, přikurtovaný k posteli, přesto díky přátelům se to podařilo, zvláštní soukromý fotograf, dvě eskorty úředníků v doprovodu policistů, další fotografování, ověřování, (mé) ztrapňování, ale stihlo se to, podařilo, ve volebním čase za mnou musí přijet s nějakou tou „urnou“, jinak bych (poprvé v životě) musel někoho u soudu žalovat, byl by to asi tento stát, jak soudím, za komunistů by to bylo jednoduché (na pokoji je nás pět, tři ze čtyř na dotaz staniční sestry, zda chtějí volit, vůbec neodpověděli, ten poslední jenom bezradně řekl: „co já? co můžu dělat? já mám úplně jiný…“ starosti, nejspíš chtěl říct), tedy „za komunistů“ by v den voleb přijely tři „baby“, daly těm chlapíkům – kteří ruce pohyblivé mají – před nos volební lístky, které by oni během vteřiny hodili do přistrčených uren, a bylo by vše vyřešeno během chvilky, zde jsem si obtíže vykoledoval přesně z opačného důvodu jenom já, paradox? absurdita? nejspíš všechno dohromady, ale jak je to s těmi 60–65 procenty „obyčejných lidí“, to bych opravdu ze srdce rád věděl! „průzkumy“, nedůvěryhodné ve své podstatě, mě nezajímají, mě zajímá realita, taková, jak jsem ji výše vypsal.