KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Rozhovor o zlomu života před a po odchodu do cizí země, a o tom, jak a proč se z českého bezdomovce stane vážený švýcarsko-lichtenštejnský občan

Tenhle rozhovor bude především o všech kontextech odchodu do zahraničí. V samotném úvodu jsi mě ale překvapil tím, že ses rozhodl figurovat v něm pouze pod svým uměleckým jménem. Proč?

Má to svůj smysl. Doma jsem od roku 1982 vystupoval a zlobil jako frontman své kapely a postupně jsem přijal zlověstnou přezdívku Markýz de Sade. Ve Švýcarsku se ze mě stal Marquis de Rock. Myslím, že to hezky vyjadřuje můj přerod, ale i zrání a uklidnění v některých oblastech. Proto bych to nechal tak. Moje běžné občanské jméno znáš ty i další přátelé, zná ho můj pas, Uherskohradištsko, odkud pocházím, i má domovská Basilej, ale tady budeme mluvit o přerodu Markýze de Sade na Marquise de Rock.

Dobře. Jsi z Moravského Slovácka, a tam je pro muzikanta skok přímo do rocku spíš vzácností. Jak to bylo u tebe?

Jako je tomu u nás obyčejně. Začal jsem ve folklorním souboru Lúčka, zpíval jsem na kůru (ale jen abych se něco naučil, vyznáním jsem agnostik) a na vojně jsem dva roky zpíval v kapele Hrušovanka. Proto jsem taky, když jsem se dostal k rocku a heavy metalu, zpíval vždycky ten melodický. Uriah Heep, Scorpions, Helloween, Iron Maiden, Judas Priest, Stormwitch, to byly moje ideály. Když jsem byl na vojně, kluci z kapely na dva roky přerušili činnost, kamarádi otextovali a nacvičili repertoár německé skupiny Stormwitch a začali jsme "vypalovat".

Jaký jste měli "akční rádius"?

Morava od severu k jihu. Chodilo na nás na vesnicích tak pět až osm set lidí. Přidaná hodnota byla v tom, že lidi nikdy předem nevěděli, co zas provedu, a tak chodili ze zvědavosti. Byly koncerty, kdy jsem měl na sobě jenom černé tenisky se třemi bílými pruhy. Podle mě rocker už ze své podstaty musí provokovat. Být jiný.

A pak to všechno skončilo…

Byli jsme krásní, mladí a … další přídavné jméno si doplň sám. Prvního první 2000 mi moje manželka oznámila, že se chce rozvést. Řekl jsem, že znám i lepší vtipy. Bohužel to ale nebyl vtip. Pro úplnost předesílám, že jsem za život měl jen dva dlouhodobé vztahy: s ní, svou první manželkou, jsem byl deset let, a se svou dnešní partnerkou jsem letos šestnáctým rokem. Předesílám, že moje bývalá paní se se mnou nerozváděla kvůli žádným úchylkám či "rockovému děvkařství". My jsme byli taková kapela: venku jsme žili životem hudebním, doma sexuálním, řádili jsme, jak jsem naznačil, úplně jiným způsobem. K rozvodu, a tedy k prvnímu zásadnímu zlomu v mém životě, nakonec dojít muselo, protože aby v 3 +1 bydleli dva chlapi, jedna baba a dvě děti, to nešlo. Ustoupil jsem, ale byla to trochu Itálie, museli zasáhnout i policisté. Nestydím se ale za to, kdybych to nechal jen tak, rodina by si mohla myslet, že jsem ji nikdy neměl rád. (Dnes máme zaplaťbůh dobrý přátelský vztah, a nejen skrze děti, které oba milujem.)

Podobných příběhů jsem jako klíčový sociální pracovník lidí bez domova slyšel celou řadu…

Uvažuješ správným směrem. Pouliční příběh, který jsem prožil, v téhle zemi není ojedinělý. Včetně svého začátku. Bylo mi třiatřicet, nebyl jsem na to připravený a skutečně to se mnou zacloumalo. Prožil jsem si druhou vojnu, symbolických 730 dnů na ulici. Uherské Hradiště, Praha, Brno, Ostrava, nádraží, bezdomovecké kolonie, klasika. Občas mě někdo z mých rockových přátel nechal pár dní přespat, ale to byla spíš výjimka. Vzpomínám si, jak mi kolega Růžička z mého "jmenovce", skupiny Markýz John, dal dvě stovky na jídlo. Jindy mě jedna známá, když jsem u ní v hostelu dělal pokojskou, za to s manželem nechala spát u sebe doma. U jiné, která byla svobodná a mohovitá, jsem byl několik dní. Měla nádherný kvartýr a rohovou vanu, ale večer vždycky chodila na fet a tahala mě s sebou - jenže já jsem kromě klasického alkoholu a klasických cigaret neměl v sobě nikdy v životě žádnou drogu. Ani marijánku. Tak jsem šel zas dál. Pracoval jsi s bezdomovci, tak to znáš: hledání převlékání, mytí, igelitky, tu jsem ztratil to, tam jsem zapomněl něco jiného…

Nikdy jsi nevyužil žádné azylové centrum? Ani v zimě? Vím, že na ulici existuje i řada takových lidí, pro které je dril na azylácích nepřijatelný, ale přespávat v zimě venku je přece jen riziko…

Nevyužil. Jednak to bylo na přelomu tisíciletí, a to jich zas ještě tolik nefungovalo, a jednak jsem opravdu nebyl ten typ - jak říkáš. Zimy, to bylo opravdu těžké. Ve Starém Městě u Hradiště a v Praze s bezdomovci v jejich prostředí, u ohně, v chatrčích, na hlavním nádraží do mě policajti kopali, abych tam nespal, že se nesmí…

Tenhle způsob "táboření" mi připomíná autobiografický film Tomáše Vorla Kamenný most. Ze stovek mužů na ulici, které jsem poznal, se do normálního života dokázali vrátit jen dva. A v obou případech ale dostali pomocnou ženskou ruku.

Tak to bylo i v mém případě. 11. března 2002 jsem v Uherském Hradišti poznal svou současnou partnerku Meryl. Ona v té době už byla v rozvodovém řízení. Na druhý den jsem se k ní nastěhoval a za půl roku jsme odcházeli. V roce 1988 emigrovala s bývalým manželem do Německa, po revoluci se vrátili a chtěli tu podnikat v legálním německém stylu, což samozřejmě muselo dopadnout, jak to dopadlo. Já, který jsem naopak předtím nikdy touhu emigrovat neměl, jsem jí řekl: "Děvče, tady nám oběma pšenka nepokvete, vyber si, kam odejdeme." Meryl měla v bytě starý anglický glóbus, tak jsem řekl: "Zatoč si, a kam zabodneš prst, tam odejdeme." Když člověk už nemá co ztratit, může jednou získat. Vyšlo: Island, Finland, Greece. Musím říct, že ty varianty jsem nerespektoval s odůvodněním, že na severu nebudu chodit v kožichu jak medvěd, a co se týká Řecka, tam jako bych tušil, co se tam může stát. V průběhu toho půl roku jsme ale došli na to, že náš ideál Švýcarsko. Došli jsme na autobusové nádraží, ČSAD Tišnov tehdy jezdilo linku Brno-Ženeva, i koupili jsme si v tom spoji lístky do nejbližšího švýcarského města, což byla Basilej. Tak jsme na čtyři dny vyjeli do Basileje, ubytovali se u Marktplatzu v hotelu Stadthof, našli jsme si, kde budeme bydlet, vrátili se domů, a za čtrnáct dní nás odvážel náš bývalý technik z kapely svým Renaultem Espace, do kterého se nacpala lednička, pračka, duchny, příbory - a od 1. 10. 2002 jsme ve Švýcarsku.

To mi zas připomíná některé příběhy, které mi vyprávěli exulanti z roku 1968. Švýcarský prezident Willy Spühler, už od první republiky přítel Československa, tehdy udeřil na tamní parlament a řekl: "Židy jsme za války nepřijali a máme z toho trauma, teď to můžeme napravit. Dejme prchajícím Čechoslovákům prostor ve Švýcarsku!" A tak se jezdilo tak jak říkáš. Švýcarsko se pro vlnu našich uprchlíků po srpnu 1968 stalo nejčastější cílovou destinací.

Právě jeden z těch, kteří tam takhle odešli, nám dal první střechu nad hlavou. Za ty čtyři dny co jsme tady byli na "poznávání" jsme se ocitli v jedné restauraci, byla tam Jugoslávka, které jsme se zeptali, jestli nezná nějakého Čecha. Tak jsme poznali chlapíka osmašedesátníka, na kterého nedám dopustit. To byl ten člověk, který nám dal první byt. Do dnešního dne se přátelíme. Stýkali jsme se i s jinými osmašedesátníky, mají tady každý třetí čtvrtek country sedánky, ale přece jsme pocítili, že mezi ně tak úplně nepatříme, protože mezi námi stála emigrační generační bariéra. My už jsme v jejich očích zkrátka nebyli emigranti političtí, ale ekonomičtí…

Tuhle bariéru znám i ze svého vlastního pobytu ve Švýcarsku. Jak jste se v prvních dobách drželi?

Měli jsme 2500 franků, ubytování každý měsíc stálo 550 franků, a co se týká práce, i když jsme měli legální pobyt, první čtyři roky jsme museli dělat načerno, s čímž se ovšem jaksi počítá. Já jsem chodil na stavby, pracoval jsem v barech, sekal jsem trávu v rodinných domcích. Vždycky říkám, že jsem dělal všechno kromě prostituce. Meryl se chytila v pohostinství, měla 50 franků na den, to ale dělala denně 10 hodin. V roce 2006 dostala práci v hotelu Radisson Blu, kde začala jako pokojská a dnes už je ve vedoucí pozici.

A seznamovali jsme se. Chodívali jsme do rockových klubů, měli jsme dvacet franků na celý večer, ale to mi stačilo, abychom se seznámili s "rockovýma Švýcarama". Tři roky jsem měl možnost vystupovat se švýcarskou kapelou, kde jsem měl kolegu, který mě navedl k dalšímu postupu. Nabídl mi, abych i s dalšími výhodně nakoupil akcie basilejských farmaceutických firem Roche, Novartis, a taky Applu. Byl to další bod zlomu, rozhodnutí se a risk, ale na druhou stranu jsme nebyli obklopeni hloupými lidmi, kteří by mluvili do větru. Akcie jsme koupili v roce 2007, v roce 2012 zase prodali. Vyšlo to, a my jsme získali velmi dobrý "finanční polštář".

Jak vypadá švýcarský imigrační proces?

Musíš projít trvalými pobyty s písmeny L, G, B a C. Liší se časem a možnostmi. Elko máš prvního půl roku půl roku, a jsi během něj omezený krajově, v tom smyslu, že musíš zůstat pracovat na místě: když jsi v Basileji, nemůžeš na dva měsíce odjet pracovat třeba do kantonu Graubünden. U béčka už můžeš špacírovat. A po pěti bezúhonných letech dostaneš céčko, které už není nijak omezené. Po patnácti letech si pak můžeš zažádat o občanství.

Za prezidenta Spühlera tohle všechno, pokud vím, trvalo rok…

To je samozřejmě dané dobou, politika se mění. Švýcarský imigrační systém vychází ze švýcarského naturelu, který, když jsem ho poznal, mi přišel jako velmi smysluplný. V roce 2005 se Meryl, která jí dělala úklidové práce, seznámila s paní, které říkáme naše švýcarská maminka. Dnes už je jí osmdesát.

Tihle lidi se tě nejprve asertivně zeptají, co chceš a proč jsi tady. Když jim tak jako my řekneš, že tu nejseš proto, abys peníze, které tu vyděláš, vyvezl ven, ale chceš je použít k životu tady, ve Švýcarsku a žít s nimi, se Švýcary, pozorují, jestli to myslíš vážně. Jakmile je ale přesvědčíš, zvou tě na obědy, na večeře, dají ti klíče od bytu, když odjíždějí na dovolenou, a dají ti vlastně všechno, což znamená důvěru. Chtějí se s tebou stýkat, berou tě do rodiny, na narozeniny, na svatby, opřou se o tebe, když jdou na pohřeb blízkého. Získej toto a máš otevřený svět.

Švýcarský imigrační systém se chová podobně, na poli, kde o tobě může získat zprávy on (což není nic zvláštního, nedělejme si iluze, že totéž dnes nedělá třeba firma, u níž kupujeme kosmetiku): daně, Facebook, služby, které jsi využil, abonnement, s kým se stýkáš. My se opravdu chtěli stýkat se Švýcary, neseparovali jsme se, stýkali jsme se s Čechy, Poláky, Jugoslávci, ale primárně jsme žili se Švýcary. Po těch patnácti letech státní správa zjistí, zda platíš daně, nemáš žádné konflikty v baráku, žádné policejní nahlášení, pokuty. Podáš si žádost o občanství a po čase je ti vyhověno. Zkouška z jazyka a reálií je pro tebe po těch patnácti letech formalita.

Pokud dobře počítám, chvíle, kdy se úředně staneš Švýcarem, se blíží…

Meryl bude Švýcarkou určitě. Jenže u mě, jak jsem říkal, je všechno vždycky jiné. Švýcarsko po staletí soužije s malým státečkem zvaným Knížectví lichtenštejnské. Platí se tam švýcarským frankem, švýcarská armáda ochraňuje "společné" vnější hranice, ovšem autobusy tam jezdí rakouské. Tam, ve vesničce Steg, jsme se švýcarským kamarádem z kapely po naší výhodné investici koupili napůl domeček. A protože lichtenštejnský imigrační systém je s tím švýcarským propojený, bude ze mě nejspíš Lichtenštejnec.

Tedy, kromě lichtenštejnského knížete jsi jediný člověk, kterého z této země znám…

Když jsme s Meryl byli úplně poprvé ve Vaduzu, šli jsme po cestě, a proti nám šel takový pán s chlapečkem. Meryl se zeptala, jak se dostaneme ke knížecímu hradu, a ten pán říká tomu chlapečkovi: "To už přece umíš, tak povídej." Byl to lichtenštejnský kníže se svým vnukem. Takže já už ho teď vlastně znám taky.

Rozumím. Stalo se mi něco podobného, když jsem v Bernu potkal jakéhosi nenápadného úředníka, jak jde odpoledne s kufříkem sám po ulici, asi z práce. Byl mi povědomý. Pak jsem si uvědomil odkud ho znám: z novin. Byl to úřadující švýcarský prezident. Když jsem se pak s tím zážitkem svěřoval své švýcarské kamarádce, vyjádřil svůj údiv, a řekl jí, že tohle se v Česku stát nemůže, řekla mi, ať se nedivím. Že tohle je ve Švýcarsku (zemi, kde v jednom jediném domě sídlí celá sedmičlenná vláda, prezident, který je zároveň jedním z ministrů, parlament, pět ze sedmi ministerstev a národní knihovna) normální - ona že před týdnem potkala celou federální vládu na nádraží, kde ministři spolu s ostatními čekali na vlak. Tím mě ta země neuvěřitelně nadchla.

Co nejvíc oceňuješ na Švýcarsku ty? A co na Lichtenštejnsku?

Bydlíme ve čtyřpodlažním činžovním domě, který patří jedné paní oční doktorce, která tu má i svou soukromou praxi, a bydlí v něm komplet její rodina: babička, tetička, děti. "Cizí" jsme tu jen my, jedna německá partaj a jedna rodina původem z Indie. V roce 2006 za námi do Basileje přijeli moji rodiče. Nechali jsme je spát u partaje vedle a moje maminka říká: "Ale kde je klíč?" "A já: Na co - tady se nezamyká…" A ona druhý den smutně: "Já jsem celou noc nespala…" To je ten rozdíl. Ani Švýcarsko ani Lichtenštejnsko samozřejmě nejsou stoprocentní, ale stoprocentní bezpečnost a klid neexistuje nikde. Jsou tu určitě různé excesy, ale ještě pořád, když jdeme o půlnoci na procházku k Rýnu, nás nikdo nepřepadl.

Vždycky jsem byl rockový rebel. Jsem jím i dneska, ale už na jiném "levelu". Mám rád ten klid, bezpečí, čestnost, to, co ve mně vzbuzuje ten klidný pocit, který mi umožňuje s tímhle zázemím ze sebe dostat nějakou přidanou hodnotu. A co se týká Lichtenštejnska, jsem člověk zodpovědný nejen za sebe, ale i za svoje okolí, a v tak malé zemi, kde člověk potká na ulici i knížete, si jde nejlíp ohlídat volební kandidáty.

Taky se celý život pohybuju na několika místech. Mám rád kolem sebe prostor, jsem světoběžný, otevřený, netrpím klaustrofobií.

No, a nakonec, jak jsi říkal: Basilejský rocker z Lichtenštejnska, to zní, ne?

Co to s člověkem udělá, když se z českého bezdomovce stane švýcarsko-lichtenštejnským rentiérem?

Jako všechno na světě je to individuální a záleží to na člověku.Když máš ty peníze, chceš je proměnit v něco příjemného, co tě oblaží. Sbírám kvalitní rumy, piju šampaňské Moët & Chandon, protože víno musí být brut, žádná sladká brynda. Ve Švýcarsku se to dá, protože to stojí nějakých třicet franků, ale v ČR v Kauflandu stojí šampaňské tisíc pět set. (To když jsem viděl, přemýšlel jsem, jestli se zbláznili ti, co to prodávají, nebo ti, co to od nich za tu cenu klidně kupují.)

Když jsi ale chvíli "nula", a pak v systému, který ti to umožní, se vypracuješ, tak potom v určitém věku začneš přemýšlet. Člověk si dělá radost i tím, co udělá dobrý pocit nejen jemu, ale i ostatním. Jsou potřební lidé, kterým ob měsíc posíláme balíček, boty, čokoládu... Nejdřív jsme to posílali poštou, která je tu oproti východní Evropě dražší, ale to by nebyl ten hlavní problém: problém byl, že dva balíky se ztratily. Po těchto zkušenostech to děláme tak, že uděláme větší balík, a ti, kdo jedou do Prahy, do Chebu, do Plzně, od nás dostanou padesát franků, balík vezmou domů a tam ho rozdělí a českou poštou rozpošlou na příslušné adresy. Kamarád Tomáš Berka slavil výročí, z časových důvodů jsem se nemohl zúčastnit, tak jsem mu dovezl ixóčko dvacetiletého ruma,pro nás milovníky tak zvaný "ozón". Jeho syn se ho zeptal: "Kdes to vzal tati?" A on na to: "Přivezl mi to nejlepší kamarád ze Švýcarska". Podobná zahřátí u srdce zažívám i od dalších přátel. Jsou to skoro všichni lidé podobného ražení jako já. Hodně z nich jsem za dlouhá léta poznal prostřednictvím Facebooku a ten virtuální svět se proměnil v reálný. Pozvali jsme je, přijeli, zašli jsme k Rýnu, do hospody…

A co rodáci z Uherského Hradiště a okolí?

Pro ty jsem byl vždycky jiný, což hodně lidí nepřekouslo tehdy, a dneska už vůbec. Když jsem já byl nula, oni stavěli své baráky - a teď je to obráceně. Co si mají myslet o člověku, který doma skončil jako bezdomovec, a pak se z něj v cizině stane milionář? Když jsem přišel v Kudlovicích do hospody, ptali se mě: "Co teď děláš?" Zaprovokoval jsem, že teď už nic. A oni: "Ukaž ruce? Nemáš mozoly. Jsi pasák!" Co jiného jim mohlo vyjít, když na drogového dealera bych se v jejich očích při své "suché minulosti" nehodil… Tak se pomalu "cizí" stali vlastními a "vlastní" "cizími".

Teď ale ve svém rodném kraji pořádáš velký koncert ke svým padesátinám.

To bylo tak: v dubnu minulého roku ke mně přijel na večeři kamarád a říká: "Ty máš příští rok pajcku, tak s tím něco udělej. Byl jsi na jevišti, udělej show!" Říkám: "No jo, ale po deseti letech?" Nakonec se mně to trošku rozleželo v hlavě a pochopil jsem, že je to skvělý nápad. Mám peníze, proč bych je nemohl použít pro vlastní radost, a zároveň pro spoustu talentovaných lidí. Tak jsem 2. května 2016 dal na Facebook, že připravuju v České republice dva koncerty. Začal jsem s lidmi, které už znám, jako je můj bývalý baskytarista Pavel Greben nebo Ondřej Jalůvka, kterého jsem angažoval v jeho sedmnácti letech. Jeho tatínek lékař, s maminkou, mi tehdy říkali: "Člověče, on teď dostal pas, a na to místo, kam se píše, na koho se má obrátit ten, kdo ten pas najde, napsal tebe!" Ale oslovil jsem i nové lidi, třeba moderátora pořadu bude dělat Slávek Boura, kterého znám z Facebooku a dnes ho řadím k lidem, se kterými si rozumím tak, jako bychom se znali celý život. Z padesáti lidí, které jsem oslovil, zbylo třicet, se kterými ten padesátkový galakoncert dáváme dohromady, zkoušíme, pilujeme.

A proč to bude na rodném Slovácku? Protože jedna z nejtěžších věcí v umělecké sféře je vrátit se na domovské pódium - a navíc po skoro dvaceti letech. Vím předem, že ta závist a nepřejícnost lidí, se kterými jsem se stýkal před dvaceti a víc lety, se promění v to, co vždycky: ve zvědavost. A ta bude vrcholně naplněna mnoha překvapeními. Všichni, kdo přijdou, si to užijou. Musím ale zdůraznit, že opravdu nejde o comeback a že v případě úspěchu nezačnu zase dělat po Moravě šňůry. Slavím padesát, nic jiného - a ten koncert, který se odehraje 2. září v Recgroup areálu ve Starém Městě u Uherského Hradiště, má být můj dárek sobě samému i druhým. Za to, že jsme se v určitém bodu rozhodli, že už nebudeme trpět. K tomu ale musí být jedna věc přidána: zdraví. To je základ všeho. Proto je to taky to jediné, co si při všech příležitostech vzájemně přejeme. A tak bych chtěl všem lidem popřát: Hodně zdraví!