KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

řekla mi včera dcera. Že by plán na další prázdniny?

V létě jsme byli na dva týdny v Itálii. Kouzelná (rozpálená, prašná, hlučná, turistická) Florencie se všemi učebnicovými galeriemi, kostely, kaplemi, paláci a pomníky. Arezzo se zádumčivým světlem a geometrií Piera della Francesca, romantické San Gimignano, větrná Volterra s muzeem noclehujících Etrusků, Siena zakonzervovaná morem v okamžiku, kdy Ambrogio Lorenzetti odložil štětec. Lucca s tlukoucím románským srdcem v barokním relikviáři hradeb, milánské highlighty...

Jeli jsme s dětmi, dvěma dcerami ve věku necelých dvou a čtyř let. S kočárem naplněným hračkami, svačinami, plínami a náhradním oblečením jsme se pozvolna probíjeli od galerie ke galerii, od kostela ke kostelu. Brzy jsme se začali orientovat i podle jiných klíčových bodů. Zmrzlináren, těch je naštěstí všude dost, a dětských hřišť. Těch je pohříchu málo. Ve Florencii je to strašná bída, v Miláně je to už lepší, třeba ten plácek za kostelem San Lorenzo Maggiore. Stejně jako Karel IV. chovám sympatie k Lucce s jejím zeleným prstencem promenád a dětských koutků. Nicméně, hlavním hřištěm se nevyhnutelně staly galerie a jiné sakrální prostory.

Starší dceru jsme tak trochu připravovali. Na cestu dostala sešit Renesance, do kterého si vlepovala obrázky uměleckých děl. První den v autě studovala skutečně poctivě a když jsme ve Ferraře míjeli pomník místního rodáka Savonaroly, vzkřikla toho znám. A skutečně, po chvíli hledání nalistovala kresbu fanatika u hranice. Hm. V galeriích jevila zájem o vystavená díla, především náměty obrazů. Postupně se propracovávala mytologiemi, fascinoval ji Perseus s "princeznou" a hlava Medúzy, především však křesťanskou ikonografií. Té nejvíc propadla v kostele v San Gimignanu, jehož stěny téměř kompletně pokryli sienští malíři typickým středověkým komiksem. Výjevy z Ježíšova života, stvoření, archa Noemova... Už se začínala orientovat: "Tamhle je Smrt Panny Marie. A co je, tati, vlastně po smrti?" Tak jsme se prokousávali i otázkami bytí. Potíže narostly, když jsme se dostali k jobovkám. Vraždění Jobových stád a služebníků, rodina hynoucí pod zříceným domem. Jak vysvětlit tuto vůli Boha dítěti? "Honem se podívej tamhle (jinam), to je..." V San Gimignanu jsem také hlouběji, protože na vlastní kůži, pochopil význam úsloví "bible negramotných".

Mladší dceru obrazy zajímaly minimálně. Vybavuji si, že déle se zdržela jen u Leonardova Zvěstování v Ufficiích a to nevím, zda pro samotný obraz, nebo ji spíš zaujalo spektakulární nasvícení v temném sále. Galerie vnímala jak prostor, kde se dá leccos podnikat. Pobíhala sem tam, lehala si na zem, možná proto, že dlaždice starých paláců v poledních vedrech příjemně chladily. Postupně se osmělovala. Standardem se stalo zutí a odhození sandálů již u vchodu. Později si exhibicionisticky sundávala kraťasy a tričko. V milánské Breře už běhala jen v plíně a pak si začala rozlepovat i tu. Naštěstí to byla poslední návštěva muzea na této cestě. Kdoví, kam by to gradovalo.

Nikde nás nevykázali. Když dcerky vpluly do galerie, kustodi většinou ožili a snažili se s dětmi komunikovat. Zato jejich excesy je nechávaly chladnými, nevadilo jim, že si na sedačce staví domeček, jezdí po podlaze s autem a přežili i nějaký ten časově omezený řev. Snad jen v kapli Brancacciů si to hlídač rázoval poněkud nervózně od zdi ke zdi.

Ne že by to nebylo občas na nervy. Večer jsme se cítili jak leklé ryby. A dlouhé tiché kontemplace, v nichž se dílo proměňuje jak večerní obloha, jsme si taky museli odpustit. Přijali jsme, řekněme "rodičovský" model konzumace umění. Možná provizorium, ale stálo nám to za to. A potomstvo? Cestou zpět jsme je na pár hodin vypustili na mořskou pláž u Benátek.

Již po návratu si starší dcera doma hrála s rodinkou králičích figurek. Skládala je do auta. Máma za volant, táta nemá řidičák, tak si vedle čte, dozadu plno dětí, to víte, králíci. Povídám: "Mohli by jet na výlet k moři." A dcera na to: "Ne, u moře byli včera, dneska chtějí do muzea." Tak snad dobrý.