Valentýn
Fejeton o Valentýnovi, Herbertovi, Sárince, Mařeně a Láďovi
Dvojhaiku smutku a pohlazení
Před krámem
vyje jezevčík
myslí že na něj zapomněli
(hladím ho
malý kluk vedle dřepne
a taky hladí pejska)
Chodím nakupovat do „Herberta“ (z něhož jsem už zde jednu fejetonovou příhodu zveřejnil) u nás v Lipkách, a i když nám ho teď předělali na strašně neosobní ratejnu, budu tam chodit dál. Mám tam své pejsky, které mi v době své nepřítomnosti odkázala čtyřletá Sárinka, kterou jsem kdysi uviděl, jak sedí pod stolem, na němž se uklízí nákup, a ve svém „krámku s pejsky“ hladí uvázaného teriéra, co byl asi třikrát větší než ona. Jak jsem zvyklý, pejska jsem si pohladil a zeptal jsem se ho: „Jakpak se jmenuješ?“ Holčička odpoví za pejska: „Já jsem Sárinka Frýbortová, ale jak se jmenuje ten pejsek nevím, já ho tu jen hlídám, víš?“ a když jsem pak vcházel do obchodu, slyšel jsem, jak Sárinka už křičí na dalšího kolemjdoucího: „Ahoj strejdo, pojď sem, chtěl by sis pohladit moc hodného pejska?“
V Herbertu mám i známou prodavačku, kterou znám z doby, kdy jsme oba prodávali v A-Zetu. Potkali jsme se tam dohromady jednou, ale byl to tak silný gag, že jsem ji zapracoval do své reportáže o světě megastórů pod jménem Mařena. Její vidění světa běžná konvence nazývá latinským ekvivalentem slova „zpomalený“, ačkoli je v mnohém stokrát rychlejší a často i přesnější než vidění nás ostatních, a autoři s podobnými viděním si za ně mnohdy vyslouží i Nobelovu cenu za literaturu.
Onehdy jsem jako obvykle přišel pět minut před zavírací dobou a u pokladny Mařenu halasně pozdravil:
„Dobrý den!“
„Jé, jen to né!!! Už je večer, kolego, večer!!! A zaplaťpánbůh za to!!!“ halasila v euforii z konce směny.
Když vidím, že Mařena prodává, chodím vždy k jejímu pultu, přes štrúdl lidí za mnou si s ní stačím popovídat o Karlových Varech, odkud pochází a kde jsem já kdysi prodával zdravé sladkosti, i o Pendolinech, na které má v mobilu aplikaci, která jí hlásí, jaké Pendolino jede po území ČR a kde právě je. Chápu ji: Když je člověk osm hodin připíchnutý na jednom místě, musí jet tryskem alespoň v duchu, jako Londonův Tulák po hvězdách. Ona mi za to zase dává celé věnce „camprdlíků“, kterými zaplňuji slevové kupóny na kakao, dětské knížky a stavebnice lego, které rozdávám svým známým s dětmi.
Tentokrát jsme se potkali na svatého Valentýna, svátek, který neslavím, protože k nám před třiceti lety vtrhnul spolu se Santa Clausem, Halloweenem, páteční slevou a jinými americkými memy – ačkoli tradiční slovanský svátek zamilovaných je u nás tradičně zadán na prvního máje. (Kdybyste, milí maturanti, chtěli vědět, proč Mácha napsal svou zakladatelskou báseň moderní české literatury právě o tomto dni, tak právě pro tohle!) Co ale nadělám – i přes veškeré proklamace na mě, nakupujícího v Herbertu, valentýnské poryvy psýchy mají vliv – stejně jako na Mařenu, která v Herbertu prodává. Když jsem do valentýnského Alberta přišel letos, vznášela se nad všemi těmi srdíčky ze bonbónů a klobás a hledala pro nějakého nakupujícího nakládané okurky se zpěvavým textem: „Vždyť já už vlastně nic nehledááám…“ U pokladny jsem pak zjistil, čím to je. Sdělila mi, že ji „na Facebooku požádal o schůzku podnikatel Jančura z RegioJetu, který (jak spočítali s kolegy) je starý asi 22 let a nikoho nemá“. Bylo mi líto nás obou, když jsem se jí během odebírání nákupu do tašky snažil naznačit, že si z ní asi někdo vystřelil. Až pochopí a výstřel pocítí, bude z něj vinit nějakého živého vtipálka, a jen já budu vědět, že ji zranil světec z amerických crazykomedií, zkřížený se sociálními sítěmi. Ten, který způsobil, že i já, tak racionální člověk, už týden surfuji na sociální síti, díky níž se mi kolegyně mého zesnulého táty I. jeví jako Marlene Dietrich, moje dlouholetá kamarádka V. jako Brigitte Bardot, kamarádka M. jako Kirstie Alley, moje bývalá kolegyně M. jako Jana Brejchová, a manželka mého kamaráda P. kdesi mezi Marií Tomášovou a Marií Drahokoupilovou…
Abych se tohohle hořkosladkého valentýnského pocitu zbavil, zašel jsem do malého sklepního lahůdkářství vedle Herberta, kde se nepěstuje žádná módní reklama ani technika, a kde mi včera majitel Láďa dal pro kamaráda Honzu, který mi přišel spravit počítač, chlebíčky na dluh, s tím, že „až budu mít keš, tak mu to zaplatím“. Když jsem scházel do krámu a sahal jsem pro obnos, abych ho vrátil, předběhla mě herečka našeho divadla Pavla Tomicová a se slovy: „Ládíku, dneska jsme brali gáži, tady to máš!“ mu podávala stovku. A tak jsem na den svatého Valentýna skutečně naplno zamiloval. Do Pavly Tomicové, to ne – ale do Ládíkova krámku, kde nevědí nic o Valentýnovi, globalizaci a EET a kde to stále chodí jako za dob starého Bajzy.
Všechna jména osob a firem použitá ve fejetonu (kromě jména „Radima Jančury z RegioJetu“) byla změněna.