Cesty proti proudu – řeky i myšlení
Zápisky význačného amerického myslitele H. D. Thoreaua z putování po odlehlých končinách státu Maine jsou zábavným dobrodružným čtením i hymnem na krásu nedotčené přírody.
Henry David Thoreau (1817–1862) je známý jako transcendentalistický filosof, autor poetické oslavy americké přírody v díle Walden aneb Život v lesích či průkopník občanské neposlušnosti, který na protest proti válce s Mexikem přestal platit daně a byl proto nakrátko uvězněn. Třídílná kniha Mainské lesy, která vychází v češtině poprvé, jej představuje v roli autora cestopisné literatury – a také na tomto poli Thoreau výrazně předběhl svou dobu.
Na sklonku léta 1846 se vydal nepříliš úspěšný venkovský učitel, domovník a spisovatel na prahu třicítky Thoreau se skupinou přátel do vnitrozemí státu Maine, v té době obývaného převážně indiány, žijícími pořád ještě víceméně původním způsobem života, a dřevorubci, jež eufemisticky charakterizoval: „převážně byli obdařeni spíše silou paží nežli ducha“. Poznal zdejší divoké řeky, neprostupné borové lesy a zdolal horu Katahdin (kterou ve svých poznámkách nazývá Ktaadn), jejíž nehostinný vrchol označil jako „továrnu na mraky“. V následujících letech se do tohoto kraje vracel a s rozčarováním pozoroval nezadržitelný postup civilizace.
Divočina je prostá
V době, kdy Theoreauovy zápisky vznikaly, se Američané v proudech valili osidlovat vysněný Západ; naproti tomu severní výběžek Nové Anglie (který se stal členem Unie až za Thoreauova života) zůstával stranou obecné pozornosti. Přesto autor konstatuje: „(…) projeli jsme více než tuctem vzkvétajících měst, z nichž téměř každé mělo akademii, ale ani jedno jsem nenašel ve svém Všeobecném atlase, vydaném (běda!) v roce 1824 – o tolik tato města předběhla dobu, nebo jsem já za ní zaostal! V onom roce musela být země, již nesl Atlas na ramenou, o poznání lehčí.“ O kus dál proti proudu však nalezl přírodu stejnou jako před příchodem Evropanů, bylo možné skočit do její nevyzpytatelnosti po hlavě a opatřovat si potravu lovem a sběrem.
Thoreau ovšem nebyl žádný hipícký snílek, prchající před zdegenerovaným lidstvem, ale praktický yankee, který chtěl přírodu především důkladně poznat a mít z ní užitek (což ovšem neznamená bezmyšlenkovitou devastaci; Thoreau odsuzuje projevy nehospodárnosti mezi mainskými osadníky, jako například plýtvání odpadovým dřevem nebo nezájem o výsadbu ovocných stromů). Teprve z onoho poznání v něm vznikla hluboká úcta k životu: „Nejlépe využívá borovice básník, neboť ten je nelaská sekerou, nelechtá pilou ani nehladí hoblíkem, určí, zda mají zdravé jádro (stejně jako pozná člověka s dobrým srdcem), aniž by do nich ťal, a od města, na jehož pozemku stromy rostou, si nekupuje dřevo nastojato.“ Odtud pochází myšlenka zákonné ochrany divočiny, která vyústila po Thoreauově smrti v zakládání národních parků. Thoreauovy zásluhy o mainskou přírodu byly oceněny poněkud kuriózním způsobem: v roce 1967 po něm americké úřady pojmenovaly ostrůvek na jezeře Grand Lake, dosud známý jako Ostrov vší, protože na něm dřevorubci pálili staré oblečení, aby se zbavili parazitů.
Kniha je poučná nejen pro milovníky přírody, ale také pro adepty spisovatelství. Thoreau dokonale naplňuje to, jak badatele devatenáctého století popsal Gerald Durrell: „Jejich vyprávění o tom, co všechno zažili a nasbírali, dýchají svěžestí, zapálením pro věc a napětím, které v těch utahaných moderních poučujících cestopisech, jež se nám v atomovém věku vnucují, prostě nenajdete.“ Zároveň se však autor Mainských lesů dívá na svět překvapivě moderním způsobem, je povznesen nad dobové předsudky a pedanterii. Dokáže se soustředit na podstatné, být pozorný ke čtenáři a odlehčit občas výklad vtipem či nadčasovou úvahou. Autor se však nepředvádí se svým literárním talentem; je až verneovsky dojemné, jak věcně zjišťuje původ indiánských místních jmen či vlastnosti jednotlivých živočišných druhů a nezanedbá ani praktické rady, jak se má případný zájemce na takovou výpravu vybavit. Zajímají ho takové detaily jako strava místních obyvatel, kteří opovrhují některými druhy ryb, jež jsou v Massachusetts pokládány za pochoutku, a naproti tomu běžně pojídají ježky nebo potáplice.
Kniha, která nevyprchá
České vydání zaslouží pochvalu za pečlivou přípravu: od přitažlivé a přitom vkusné obálky přes podrobnou mapu autorova putování až po důkladné vysvětlivky, jejichž autorem je překladatel Jan Hokeš. Thoreau totiž s gustem cituje a parafrázuje knihy, které v jeho době patřily k základnímu vzdělání, ale dnes jejich názvy málokomu něco řeknou v anglicky mluvících zemích, natož u nás. Hokeš je také autorem doslovu, zasvěceně zasazujícího Mainské lesy do kontextu Thoreauova díla i doby, v níž žil. Důkladný zájemce ocení také obsáhlý seznam taxonů v knize zmíněných – zoologické a botanické názvosloví se totiž od cestovatelových dob poněkud změnilo. Zajímavá je jistě i informace, že současné vydání v nakladatelství Paseka není úplně prvním – již v osmdesátých letech koloval mezi českými woodcraftery samizdatový úryvek z Mainských lesů v překladu Libora Hofmana.
Mainské lesy nedosahují myšlenkové hloubky Waldenu, dokreslují však obraz osobnosti, které záleželo víc na divoké přírodě než na vlastním literárním věhlasu. Podstatný rozdíl je v tom, že zatímco Walden se odehrával v důvěrně známé krajině, tady autor zkoumá divočinu, v té době dotčenou civilizací jen minimálně, plnou losů a medvědů, jež vyzývá spíše k hájení holého života než ke složitým kontemplacím. Thoreau sebekriticky uznává, že by v pralese nemohl žít trvale, zdůrazňuje však jeho hodnotu jako protiváhy moderního světa. Píše s lehkým humorem, když například popisuje degustaci zeravového čaje: „chutnal na můj vkus až moc léčivě“. Ve své době musely znít nezvykle jeho posměšky na adresu misionářů, horlivě vnucujících domorodcům něco, čemu sami pořádně nerozuměli. Půvabná je také ironie, s níž popisuje farmáře, který na svém pozemku zběsile ničil původní vegetaci: „Člověka napadá, zda tento muž nebyl jakýmsi proroctvím varován, že ho zabije padající strom, a nerozhodl se tomu předejít.“ Naproti tomu se vypravěč nestydí za posvátnou bázeň, kterou v něm mainská krajina vyvolala. Jeho nadšení je nakažlivé – čtenář by až dostal chuť se na popisovaná místa sám vypravit, kdyby se neobával zklamání nad jejich současnou podobou.
Henry David Thoreau: Mainské lesy. Přeložil Jan Hokeš, Paseka 2012.