Za Antonínem Holým: Štěstí přeje připraveným
Profesor Antonín Holý (1. září 1936 – 16. července 2012), český světově proslulý chemik, zosobňoval vědeckou osobnost příkladně. Byl mimořádně pracovitý, cílevědomý, obdařený šťastnou intuicí, a přitom neobyčejně skromný a nenápadný. S jeho odchodem jsme ztratili hodně, ale mnoho též zůstalo. Léky pro miliony nemocných.
Antonínu Holému se podařilo něco, po čem touží asi všichni vědci – nejen že došel všeobecného uznání mezi kolegy na celém světě, ale již během života viděl mimořádné praktické důsledky své práce. Léky, které vzešly z jeho laboratoře, pomohly a ještě dlouho budou pomáhat milionům nemocných po celém světě. To je sen, který se splní opravdu jen nemnoha vyvoleným.
Vědecký život Antonína Holého, klasického „vařivého“ organického chemika, krásně ukazuje, jak to v té opravdové, kvalitní vědě chodí. Jeho vynikající praktické výsledky by byly zhola nemožné bez předchozího stejně vynikajícího základního výzkumu motivovaného touhou odhalit pomocí chemických nástrojů, jak fungují základní životní procesy v buňkách a virech. Zásadní roli hrála, jak to v dnešní vědě bývá, i těsná mezinárodní spolupráce, v jeho případě se skupinou belgických virologů.
Úspěch léků stál na kvalitním výzkumu
Teprve poté, co základní výzkum přinesl opravdu světově významné vědecké výsledky, včetně vysoce citovaných publikací v nejprestižnějších světových odborných časopisech, se jaksi automaticky objevila reálná možnost jejich praktické aplikace. Výsledkem bylo nakonec několik léků skutečně světového významu, na kterých vybudovala svoji existenci od velmi skromných začátků americká firma Gilead, která dnes patří svým ročním obratem mezi světové farmaceutické giganty.
Mimochodem, historie této firmy je také jako z románu. Holého sloučeniny původně vyvíjela do lékové podoby jedna z největších světových farmaceutických firem. V kritickém okamžiku, kdy se mělo rozhodnout o tom, zda se uskuteční mimořádně nákladné klinické testy, vedení firmy usoudilo, že je to příliš riskantní, a projekt zastavilo. Ale několik zaměstnanců oné firmy projektu věřilo, založili vlastní malou firmičku, sehnali potřebný kapitál a všechno dopadlo dobře. Velkým štěstím bylo, že Antonín Holý a jeho belgičtí kolegové měli smlouvu s oním farmaceutickým gigantem formulovanou tak dobře, že jim umožnila získat zpět všechna autorská práva.
Chvála vědeckého konzervatismu a solidnosti
Antonín Holý se upřímně řečeno jevil jako snad až přílišný konzervativec, který se například během svého ředitelování na Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR nijak nehrnul do reforem. Jeho konzervatismus byl ale v mnoha ohledech zdravý. Neměl rád, když lidé hledali módní témata, která by mohla rychle přinést publikační „body“. Ve své práci nejvíce spoléhal na tradiční „řemeslo“ syntetického organického chemika využívajícího většinou docela jednoduché nástroje. Charakteristické pro něj bylo, že ačkoli si mohl dovolit nejmodernější laboratorní vybavení, pracoval v až neuvěřitelně staromódně vyhlížející chemické laboratoři. Trval na tom, že správný badatel se má trpělivě držet své problematiky, poctivě a namáhavě se propracovat k solidním výsledkům a nenechat se odradit přechodnými neúspěchy. Obdivuhodná byla jeho vědecká morální integrita − své výsledky ohlásil veřejnosti teprve tehdy, když bylo z klinických pokusů jasné, že nový lék bezpochyby funguje. Nikdy se nedopouštěl onoho dnes tak častého hříchu, kdy badatelé v honbě za nezaslouženou popularitou v novinách ohlašují předběžné, „nedopečené“ výsledky a matou veřejnost předčasnými sliby.
Důležité zázemí − Akademie věd
Antonín Holý rád zdůrazňoval, že pro něj bylo velmi důležité to, že pracoval na ústavu Akademie věd, kde se mohl plně soustředit na experimentální práci a neměl mnoho pedagogických povinností. Často vehementně oponoval snahám omezovat podporu základního výzkumu ve prospěch údajně rychle ekonomicky návratného aplikovaného výzkumu a „inovací“. Z vlastní zkušenosti dobře věděl, že teprve ze špičkového základního výzkumu může vyrůst i něco velmi praktického.
Po roce 1990 se Antonín Holý nevyhýbal ani službě vědecké komunitě aktivní prací v různých vědeckých komisích a radách (řadu let jsem vedle něj seděl ve Vědecké radě Akademie věd) a také po osm let působil jako ředitel ústavu. Obdivuhodné ovšem bylo, že i v době svého ředitelování pracoval intenzivně rukama v laboratoři, zpravidla dlouho do večera.
Pro jeho mateřský ústav byl a je pravým požehnáním značný finanční příjem z licenčních poplatků. Myslím ale, že osobní finanční příjem plynoucí z licencí, který asi také byl dost značný, byl pro Antonína Holého něčím naprosto nepodstatným. Bylo až neuvěřitelné, že i v době, kdy byl již poměrně vážně nemocný, dojížděl do práce denně více než hodinu veřejnou dopravou, ačkoli by samozřejmě mohl klidně jezdit taxíkem.
Antonín Holý se dočkal mnoha poct a vyznamenání; myslím, že i přes jeho skromnost ho to docela těšilo. Málokomu se ale podaří, aby ta vyznamenání byla vlastně podružná – lidé jako on je vlastně vůbec nepotřebují, protože to, co dokázali, je zcela očividné a žádného medailového potvrzení to už nevyžaduje. Pane doktore, díky za všechno, co jste vykonal!