Fejeton Kultura

Cyril, Metoděj, Jan – věrozvěstové slova

Procesí na počest Cyrila a Metoděje v Chanty-Mansijsku na Sibiři. Foto: Svjatoslav Viktorovič Braunova socha náboženství na zámku Kuks je jedinou alegorií, která představuje zároveň ctnost i neřest. Projevem její ctnosti je šíření SLOVA. Foto Tomáš Koloc

Cyril a Metoděj

O tomto příběhu existují legandy, ale i to, jak se skutečně historicky stal, je vlastně legenda. Poté, co měli za sebou misie mezi Chazary a Araby, si dva zbožní bratři v sutaně, jejichž jména si dnes připomínáme,  uvědomili, že moře Slovanů, na jehož břehu se narodili, je Kristovým evangeliem lásky k bližnímu také dosud nezasažené. Když pak z jedné z říší tohoto „slovanského moře“ zaznělo pozvání, byli připraveni – „přepluli“ je až do země, která sousedila s další rodící se silnou evropskou kulturou, německou. Začali tu zemi evangelizovat jinak než se to dělo ve zbytku tehdejší Evropy, která byla pokřesťována způsobem meč - anebo křtitelnice. Přinesli SLOVANŮM SLOVO. Byl to bratr Konstantin, který pro ně, jakožto vynikající lingvista, vytvořil z řeckého písma první abecedu, jejíž dnešní podobu užívá 300 milionů lidí, spisovný jazyk, do něhož 500 let před překladem do angličtiny přeložil Bibli, a jakožto skvělý diplomat prosadil u papeže výjimku, která byla neslýchaná a až do roku 1965 (tedy na příštích 1100 let!) jediná; že jeho žáci, slovanští kněží, budou smět kázat v jím vytvořeném spisovném slovanském jazyce i přesto, že nepatří mezi dosavadní liturgické jazyky, v nichž byl napsán nápis na Kristově kříži. Jeho bratra, Metoděje, to stálo mimo jiné dva a půl roku v otevřené jámě, kam byl na zpáteční cestě z Říma jako škodná polapen divokými bavorskými biskupy, kteří nedokázali pochopit, jak si řečtí intelektuálové dovolují se svojí směšnou kulturou zabírat země, v nichž si oni sami hodlali otevřít pobočky vlastního výnosného obchodu.

První „řecký intelektuál“ zemřel v pouhých dvaačtyřiceti letech a poslední část Bible do jím vytvořeného jazyka, srozumitelného všem Slovanům, dopřeložil jeho propuštěný bratr Metoděj. Pak ale zemřel i on, a staroslověnský jazyk (stejně jako kněží, kteří v něm kázali) byl pouhých dvaadvacet let poté, co poprvé zazněl na moravském Velehradě, vyhnán z kostelů. "Uvolněného trhu“ na Moravě se ujali němečtí biskupové. Jenže slovanští kněží, podporovaní byzantským císařem, odešli do dalších zemí slovanského moře, a výsledkem je, že někdejší řecké pravoslaví má své centrum v zemích slovanského východu a jihu - a že Konstantinovo písmo dnes ve zmodernizované podobě (kterou vytvořil jeho žák Kliment Ohridský) používá čtvrt miliardy obyvatel naší planety; kromě pravoslavné poloviny (sedmi ze čtrnácti) slovanských národů i některé národy altajské (Mongolové, Kazaši, Uzbekové a Kyrgyzové) a íránské (Tádžikové).

JAN HUS

Půl tisíciletí po věrozvěstech se v naší zemi opět objevil intelektuál, tentokrát v ní už i narozený, který chtěl Kristovo evangelium hlásat od kořenů. I on věděl, že ve SLOVAnské zemi se nejlépe šíří SLOVO ve své mateřské podobě, a tak místo latinského katechismu kázal česky z tehdy široké veřejnosti už opět nepřístupné Bible a po pěti stech letech monopolu učených spisů v latině svým mateřským jazykem i psal. A protože žil v zemi, která byla po vyhnání slovanských kněží nakonec definitivně zkolonizována latinskou liturgií, vytvořil pro svůj mateřský jazyk, psaný latinskými písmeny, které se nekryjí se slovanskými hláskami, diakritická znaménka; háček (tehdy tečku) a čárku – které dnes používá oněch druhých sedm ze čtrnácti slovanských národů, jež byly „definitivně zevangelizovány“ z Německa, a tudíž donuceny psát latinkou. (Kromě toho Husova znaménka používají dva příbuzné národy baltské; Litevci a Lotyši.)

Konstantin (který před smrtí přijal mnišské jméno Cyril) a Metoděj svým spisovným slovanským jazykem, do něhož přeložili Bibli, v rozhodujícím okamžiku přispěli k tomu, že dnes jedna třetina křesťanské Evropy vyznává pravoslaví. Jan Hus, reformátor pravopisu slovanských katolických národů, se díky svému přimknutí zpět k principům Bible, stal inspirátorem proudu, který způsobil, že kromě katolické a pravoslavné je dnes další třetina křesťanské Evropy i protestantská. A svátky těchto tří mužů, kteří po Mojžíšově vzoru přinesli svému lidu přikázání lásky v jemu srozumitelném jazyce, se v naší zemi (kde i všechny další smysluplné revoluce – národní obrození, sociální probuzení, odboj vedoucí ke státní nezávislosti, Pražské jaro – vedli mužové SLOVA) slaví den po sobě; pátého a šestého července…