Číst věci kolem jako dobrodružství
Třicátník Kamil Bouška se ve své prvotině prezentuje jako básník se smyslem pro metafyziku, poučený surrealismem i civilismem, čtyřdílná kniha navíc dokazuje autorovu schopnost neupadnout do monotematičnosti.
Jedním z objevů mezi letošními nominacemi na cenu Magnesia Litera byl pro mne básník Kamil Bouška: narozený v roce 1979 v Kladně, žil také v Kralupech nad Vltavou a dnes pobývá v Praze, v níž pracuje jako knihovník (kdyžto předtím vystudoval religionistiku na Univerzitě Pardubice). S Adamem Borzičem a Petrem Řehákem založil básnickou skupinu Fantasía; verše publikoval v Listech, Souvislostech a Tvaru; sbírka Oheň po slavnosti je jeho knižním debutem.
A sluší se říci, že debutem překvapivě vyzrálým. Neb takové vyjadřovací přesnosti uvykli jsme u Petra Krále či Josefa Straky: koncízně vystavěným, vystouplým detailům prostoru, který může stejně dobře patřit snu, fantasii, skutečné fikci i fikci skutečnosti – stejně duchovní jako hmotné (maně vzpomeneš rozměrů Demlova Hradu Smrti). Připomeňme zevrubné zákonnosti učlenění textu do veršů i celků syntaktických i smysluplodného napětí vyrůstajícího z protikladu mezi normou metrickou a normou gramatickou. Aniž si přestaneme všímat toho, s jakou řemeslnou zručností (jíž se ale nelze jen naučiti) se tu pracuje nejen s básnickým obrazem, ale také se zvukem, rytmem verše: „a stíny stékají z nábytku“. – Jak přesně je toto vysloveno (= jak představitelně). S jakou podmaňující hudebností proudu řeči a představ. Tedy: básník znějící a vidoucí? – ovšem také básník vědoucí; s řadou kulturních aluzí, s nimiž tu pracuje co zvrstveným stavebním materiálem: „tentokrát je to modrý samet / už trochu obnošený“. Nicméně se právě zde naježí chloupky na okraji mého zvukovodu: po mém soukromém soudu jde místy o nepatřičně působící směšování rozličných paradigmat; kdy onen další (řekněme: intelektuální) rozměr báseň v tomto případě zatěžuje nad míru a vede k puklinám v její struktuře všude tam, kde už se jejímu čtenáři nelze bezezbytku opříti o dojem zvukový a vizuelní, kde musí prokázat také svoji obeznámenost – například s antickou mytologií („jak Persefonin pohled“) či současnou českou literaturou (Údolí Dutých hlav).
Bouškovy básně bývají zpravidla složeny z několika rovnomocně a současně platných vrstev – a jejich dynamika (vlastně též jakási příběhovost) je založena na tom, že nejde o vrstvy mrtvě a mechanicky na se poskládané, ale o vrstvy patřené v pohybu a vzájemném prostupování – za příklad mějme báseň Městský park: v ní se s jeho stromy skláníme dolů až k „patám chodníku“, abychom po něm spěchali mimo obraz „za zvukem vzdálených tramvají“; ten „strne nad střechami“; takže si uvědomíme, že také „Zelený pás ve zlatém třpytu strmě stoupá / a končí v nebi“. V takové chvíli se odehraje poznání: „Bílé květy tiše pukají v korunách.“ – obraz se otvírá svojí (tentokráte nerušící, neboť z pohybů jeho nitra vycházející) intelektualizací: „…a ptáci šustí křídly v keři, / jako by tady začínala země“ (= vracíme se dolů, kamsi na počátek, ovšem: bohatší spatřeným i kontemplovaným).
Napětí (možná i ze ztajené a přesto subverzivně působící komiky) plyne právě z oněch detailů zdánlivě nepatřičně vymezujících a definujících prostor básně, hmatavě konkrétních až ku všednodenní profánnosti zatimně takto nepostřehnutého: „Po celé obloze okrové linoleum.“ Lyrický subjekt ztajeně se účastní (tím, jak a co vidí a pojmenovává) na světě – a svět je svými atributy přítomen v něm: za několikerými zástěnami prostředkované bytí. Se složitými závislostními vztahy, v nichž nakonec nemusejí hrát prim (a býti spolehlivým vodítkem) pravidla gramatická.
Umění soucitu, toť právě ono umění zde již zmíněného pod-prahového humoru na jedné straně (Dáma s psíkem), schopnost nepatetického, při veškeré přísné (téměř – ale jen téměř – soudící) přesnosti jímavého podání, v němž – totiž v samém závěru básně – do její textury velne subjekt svojí přímou a hodnotící účastí („Divná, nepatřičná exprese pro ty, kteří se otáčejí“; Stará žena v metru), na straně druhé. Umění soucitu je tedy také uměním výmluvného, leč neprvoplánového kontrastu.
… neprvoplánového; neboť na Bouškovi mne irituje všechna ta prvoplánovost tam, kde za věci jejich příběh vypráví mluvčí jeho básní (báseň Rock). Vadí mi ovšem také abstraktní ornamenty, jestliže je dopovídá sama představa poezie („jdou potmě, jako by kráčely po stažené kůži světa“). I říkám si, zda Bouška někde přes míru nealegorizuje (báseň Žaluzie); totiž tehdy, přetěžuje-li text abstrakcí („jak se neopřít o vratké zábradlí, které vede / jenom tam a nikdy zpátky“). Vycházejí mu potom zpod pera zbytečně efektní, překonstruované obrazy: „Slyším sprchu v koupelně. Silný proud. / Jako by se někdo pokoušel / smýt svou existenci / pro rozkoš z prázdného místa.“ V jeho poezii se totiž zřetelným stává každé nadbytečné slovo („jako sprostý kosočtverec“), každé zbytečně rozmáchlé gesto („Skočím do přivátého vzduchu a půjdu po krvi“).
Nic si z toho nedělám, neboť Bouška věru už je básníkem. Vyslovujícím za nás, za mne všechny ty otázky, jimž se věci měly státi ozvučnicí: předmětem i podmětem. Které jsem takto neuměl, nesvedl, bál se formulovat. Pokorně naslouchaje zvukům pod povrchem otevírá se věcem – a věci se mu otevírají: se svým (skrytým) potenciálem sémantickým a symbolným.
Kamil Bouška: Oheň po slavnosti. FRA, Praha 2011, 1. vydání, 60 stran.