Poezie

Robert Rybicki

Robert Rybicki, básník. Foto archiv RR

Robert Rybicki

Shůry dáno

Otoč se, smrtko, na středověké rytině!

Vykopni svou lebku vpřed jako brankář!

Dívá se na řeč zdola od záchodů.

Ty zdi prochcané mládím.

Ty zdi, ze kterých luštím smrad shůrydaných.

Shůry dáno vykopne vpřed jako brankář.

Deset smrtek rozehrává závěrečnou akci.

Slunce odcentrovali skvěle, ale branka nepadla.

Pro zpestření zasahuju branku noci.

Takový obraz pro prosvětlení obrazu krajiny.

Krajiny, která zbyla po dýmnici stínu.

Gravitace ho vytahuje z masového hrobu

a převrací do jámy s vápnem.

Ve velkém obchodním domě,

který má licenci Systému,

se cítí jako v masovém hrobě.

Teď se odhaluje slovní terorismus.

(Jako na kopírce. Linie světla se pohybuje.

Pohyb očí úředníka po básni jako dávka ze samopalu.)

Epocha definicí prožívá, napsal,

prožívá krizi, ale zároveň i rozkvět.

Nechť se do tisku navrátí světlo: jde o bytí

vytištěné světlem. Anebo:

Světlo znásilňuje člověka, a to bez mýdla.

Co cítili mystici, které zotročilo

nepoznatelné, cosi, co překračuje

hranice vědomí? Extáze

jako stav vědomí?

Nebo se mystici prostě nechtěli

vymanit zpod břemene poznání?

A setrvaní ve slepotě - skrze světlo -

jakožto vypálení vědomí?

Spáchat sebevraždu prostřednictvím vůle?

Vyprchat ve vizi?

Zdravím vás, pochybnosti.

Lebka se skutálela z ruky.

Na předloktí čárový kód.

A neví, co existuje.

Teď slyší perkuse srdce s dvěma centrálami.

Hučení v uších je rif sólové kytary.

Poslouchá a nevychází z údivu.

Jak to ten hloupý organismus v běhu tisíciletí

dokázal vtěsnat do pravidelných úseků času?

...navíc takoví po sobě vzpomínky nezanechávají.

Prostě už za života nejsou.

Myšlenka vůle se vnucuje psaní.

Uvařil vajíčko a získal konstantu.

Hlava odlétá jako balónek.

Mezi hlavou a patami nějaká světelná míle.

Čas vyprchává z prostoru.

Cítí, jak z něj mizí čas.

Ten pocit času, který se už nevrátí.

Bez vzpomínek na to, co bylo, zaskočený

nedokonalostí, světelné roky,

ty žoky žluklých vteřin trvání,

každý okamžik je řeznictvím apokalypsy.

Možná se narodí do jiného stáda,

kde budou vládnout (to govern)

jiné zákony:

Protože to, co ho pohání, je touha, ale

po čem, to nenikdo. Ty způsoby,

které v nich způsobují nesnesitelnou

tíhu bytí. Jeho přítěž?

Proč toužím vědět, ptá se.

K čemu je ti to vědět, odpovídá.

To spolu mluví zdi.

Zdi vězení a blázinců.

Nemá výčitky svědomí.

Výčitky svědomí se mu už omrzely.

Ta skládka. Ta suť.

Moderní popelnice dole pod zemí.

Dostatečně dlouho zkoumal,

zda jde o archeologii

vlastní vyjeté paměti. Fest to

přeháněl a pak stopy

přikrýval hatěmi a spatřil

starodávnou krajinu s alejí vrb

podél stop. Na hodinách se ukazuje prostor.

Z rafiček se kouří.

Šílenství se začíná myšlenkou, která nemá východisko.

...ne, to jazyk neřekne, není v něm stín

klidu a žádné Slovo nedokáže

obejmout potrhanou hlavu, žádné Slovo

nezaručí návrat k praktické

logice. Žádná polská lípa

nepomůže, žádná fráze neuspokojí.


*

Slovo jako prareálný mikromnohostěn

kmitající v pangalaktické struktuře

logosu. To zní pěkně, ale

neobjasňuje všechno. Nač je člověku

slovo, když společenství mravenců

a termitů jsou dokonalejší?


*

Jsme tím, čím jsou naše sny.

To znamená, že slova mohou znamenat tolik,

kolik jsme si ze svých snů

dokázali zapamatovat.


*

Shůry dáno je jako studená sprcha.

Zrovna si někdo strašně prdnul na ladies toilet.

Jako kdyby jeho děd Andrzej Rybicki,

překrojil široký kmen jilmu

cirkulárkou.


Přeložil Petr Motýl

Robert Rybicki se narodil 1976 v Rybniku. Vystudoval polonistiku na Slezské univerzitě v Katovicích, pracoval jako redaktor například v polském týdeníku Nowy czas v Londýně. Věnoval se happeningům a organizování uměleckých, a to nejen literárních akcí. V posledních letech se soustředil hlavně na práci na své poezii; je autorem pěti sbírek básní. České překlady jeho veršů vyšly v Tvaru, Psím vínu a Protimluvu. Ukázka pochází z jeho poslední sbírky Masakra kalaczakra, která byla vydána v loňském roce.