V pražském Obecním domě za hodně peněz málo muziky
Výstava, která má výbornou propagaci a jejíž téma vzbuzuje očekávání, atmosféru roku 1912 přibližuje dosti rozpačitě.
Perla pražské secese, Obecní dům, slaví letos sté výročí. Výstava, kterou je zde možné zhlédnout, a to v sálech druhého patra až do začátku ledna, ovšem příliš důstojnou připomínkou sta let trvání této reprezentativní budovy není.
V době svého vzniku Obecní dům (tehdy Reprezentační dům hlavního města Prahy) reprezentoval sebevědomí českého národa, jak kulturní, tak společenské a neméně i jeho možnosti finanční. Byla to rukavice hozená do tváře pražským Němcům a jejich Německému domu, dnes zcela přestavěnému Slovanskému domu stojícímu na konci německé promenády v ulici Na Příkopech. Češi se promenovali na dnešní Národní třídě, nicméně svůj národní společenský dům si postavili jinde, v místech obývaných tehdy především Němci a Židy.
O historii Obecního domu by bylo možné - je to lákavé a zajímavé - říci leccos, ovšem s výstavou nazvanou "1912" by to mělo souvislost pouze volnou. Zpět do výstavních sálů, v nichž se návštěvník o slavné i méně slavné minulosti budovy, do níž zavítal po zaplacení sto padesáti korun plného vstupného, dozví jen málo. A navíc je mu dáno najevo, že v Obecním domě není příliš vítán. V prvním ze dvou výstavních sálů sice může zhlédnout návrhy umělců k výzdobě Obecního domu, do sálů, které jsou v bezprostřední blízkosti výstavy a v nichž se nacházejí provedené návrhy Alfonse Muchy, Jana Preislera, Mikoláše Alše a dalších tvůrců, se ale nedostane. Ty jsou vyhrazeny pro rauty, schůzky, firemní a společenské akce. Z interiérů Obecního domu tedy návštěvník výstavy uvidí pouze schodiště. A pokud na to má, jistěže si může zajít do kavárny či do Plzeňské nebo Francouzské restaurace. Sem ale chodí většinou turisté. Pravidelně se ovšem v Obecním domě setkával bývalý pražský primátor Bém s kmotrem Janouškem, a tato tradice se jistě nevytratila. A lidé tohoto typu jsou jistě s výzdobou salónků Obecního domu dobře obeznámeni. Návštěvníkům výstavy musí postačit jen návrhy. Jako kdyby se v Národním divadle mohli dostat jen do předsálí, kde by jim byla představena skica opony a architektonické návrhy, vstupenky dovnitř by však byly jen pro majetné a zvané.
Výstava o Obecním domě a k výročí Obecního domu bez možnosti interiéry Obecního domu vidět, přičemž tyto interiéry evidentně v provozu jsou, to je pro návštěvníka výstavy smutné. Nicméně co s tím, toto historické místo, kde byla 28. října 1918 vyhlášena samostatnost Československa, není v současnosti prostorem, kam by širší veřejnosti byl umožněn přístup. Po zaplacení vstupného je samozřejmě možné sem zajít na koncert, podobně jako ceny ve zdejších pohostinských podnicích ale ani ceny vstupenek nejsou nízké. Malá kavárna, která bývala v suterénu vlevo za schodištěm, kde ceny byly lidové a kam chodily důchodkyně, které ještě bydlely v okolí, i studenti, je přeměněna v informační středisko neboli v celodenně zcela prázdný prostor. Lidová kavárnička v suterénu nejspíš nebyl pro Obecní dům velký byznys, z informačního střediska má ovšem Obecní dům příjem nulový. Ale dobrá věc se podařila a český nemajetný živel byl z Obecního domu odstraněn. Což se současnou výstavou samozřejmě souvisí, to není zbytečná odbočka. Může-li návštěvník, který sem přišel za výtvarným uměním, usednout v prostorách, které přišel navštívit, ke kávě či jinému občerstvení podávanému za přijatelnou cenu, cítí, že se tu na něj myslí, v opačném případě si může připadat, jako by mu někdo říkal: "Čert nám tě tu byl dlužen!"
V druhém ze dvou výstavních sálů jsou připomenuty dvě výstavy, které se v Obecním domě konaly v roce 1912. Výstava Skupiny výtvarných umělců, což byli umělci, kteří pracovali v duchu kubismu, a výstava skupiny Sursum. Je jistě zajímavý nápad srovnat nastupující avantgardní směr se secesí, která už dohasínala, ovšem toto srovnání by bylo mnohem zajímavější, kdyby tu byla možnost navštívit historické salónky - a skutečně srovnávat. Navíc stálá a rozsáhlá expozice českého kubismu byla po řadu let, až do konce letošního srpna, vystavena v blízkých prostorách domu U Černé Matky Boží a uměnímilovný návštěvník Obecního domu vidí v tomto případě něco, co poměrně dobře zná. A takové srovnání ho stěží překvapí. Vystavené práce skupiny Sursum jsou podstatně zajímavější, i proto, že v souvislostech umělecké skupiny práce jejích členů (Váchal, Zrzavý, Konůpek…) běžně nikde k vidění nejsou.
Zmíněný dům U Černé Matky Boží byl dokončen rovněž v roce 1912, což výstava v Obecním domě zmiňuje, stejně jako řadu jiných dobových souvislostí. Ovšem dobovou atmosféru roku 1912 navodit ani přiblížit nedokáže. Škoda. Slova kurátora výstavy Otto M. Urbana "Výstava nemá představovat jen vznik historie a architektury budovy, ale v širších kulturních a společensko-politických souvislostech přiblížit vizuální mozaiku samotného roku 1912," zůstala bohužel jen slovy. Výstava působí velmi improvizovaně a spíše jako sbírka náhodně sestavených exponátů než co jiného. Podání historických souvislostí je nepřehledné až chaotické, logická myšlenka, které by se návštěvník mohl zachytit, schází. Přitom téma je přitažlivé a vděčné. A móda vzpomínek na "staré dobré Rakousko" je dá se říci setrvalá, a to nejen díky popularitě Járy da Cimrmana, ale díky představě idylické a zároveň převratné doby samé. Doby, kterou na výstavě ovšem nenajdeme.
Novým ředitelem Obecního domu je od června Vlastimil Ježek, dříve ředitel Národní knihovny, kde mu neprošel pokus proměnit Klementinum v nákupní galerii a kongresové centrum. Co chystá s Obecním domem? To je otázka. Pokud jde o výstavní činnost, po vzpomínce na rok 1912 je naplánováno představení sbírky plakátů Alfonse Muchy z majetku Ivana Lendla, zřejmě nejúspěšnějšího českého tenisty druhé poloviny dvacátého století. Opět dobrý nápad - v souvislosti s výstavním úspěchem Muchovy Slovanské epopeje ve Veletržním paláci. Snad jeho realizace dopadne lépe, než se to podařilo tentokrát.
Výstava 1912, Obecní dům Praha, 24. října 2012 - 31. ledna 2013.