Aby ze státu nezbyli jen policajti s obušky
V jedné z mnoha reportáží o protestech „žlutých vest“ proti Macronově politice zaznělo nadčasové varování. Mnoha Francouzům přestalo být jasné, proč vlastně platí daně. Z jejich života totiž pomalu a postupně „zmizel stát“. Ne, že by se snad vypařila pověstná vzdutá francouzská byrokracie, líné a pomalé úřady, nesmyslné formuláře, zjednodušily se podmínky pro živnostníky nebo samoživitelky. Kdeže. Místo toho se vytratila širší infrastruktura státu. Zrušily se tisíce pošt, nádraží, prořídla veřejná doprava, ubylo školek a zdravotnických zařízení. V okolí mnoha lidí na venkově a v malých městech zbylo kolikrát už jen soukromé vlastnictví.
Spousta lidí by takové mizení státu přivítala jako projev racionality, efektivity a úspornosti. Díky čemuž by zbylo na podstatnější věci. Co je vlastně ale podstatnější než dostupnost veřejných služeb, které doprovázely poválečný sociální smír a vytvořily styčné body uvnitř abstraktní masové společnosti? Rušení veřejných služeb dnes znamená mnohem více privatizaci státu mocenskými elitami než potlačení jeho role, kontroly a regulace soukromých životů. Jen o něco méně viditelné.
Pošta s doručovatelkou, vlak s průvodčím, autobus s řidičem, místní knihovna s knihovnicí se dají snadno racionalizovat, proškrtat, sloučit, některé privatizovat nebo převést do soukromých franšíz, jiné bez náhrady zrušit. Vždyť mladé rodiny poštu posílají leda mailem, jezdí vlastním autem, knihy si kupují, a je přece luxusem vše udržovat leda pro seniory, handicapované, nezaměstnané a chudé.
Jenže původní a manifestní funkce těchto služeb nemusí být tím hlavním, co společnosti přinášejí. Poskytují možná poslední pojivo občana se státem či obcí, které nenahradí elektronické aplikace. Poštmistři, průvodčí, knihovnice si to možná neuvědomují, ale v očích mnohých zastupují stát. Jsou nablízku, poradí, pomohou, vždy je možné se na ně obrátit, a často i s něčím jiným, než je vyloženě jejich práce. Je to dostupný, známý a spolehlivý lidský kontakt – i kdyby byl někdy protivný, i kdyby služby leckdy měly k dokonalosti daleko.
Aby si stát udržel svou legitimitu a svůj každodenní společenský přínos, musí být součástí společnosti. Namísto zdánlivé racionalizace rušením veřejných služeb je pak třeba posilovat a motivovat lidi, kteří jej ve veřejném prostoru zastupují, ať už jsou to úřady, pošta nebo dráhy. S tím, že jejich služba státu je služba veřejnosti. Existující a dostupné veřejné služby jsou klíčové pro vědomí funkčního státu na straně občanů.
Proč mělo koneckonců úspěch strašení uprchlíky? Lidé se báli, že jsou sami a stát je nechal samým sobě napospas, i když to nebyla pravda. V momentě, kdy stát v podobě veřejných služeb mizí z dosahu, to pravda být začíná. Tím si stát nezadělává jen na protesty vůči sobě samému, ale hlavně na komplexní sociální konflikt, zoufalé násilnictví nejistých, masy vymknuté z kloubů. V tu chvíli nastupuje policie s vodními děly, štíty a obušky. Zaplacená z daní i těch, které právě bije. Je to ta poslední veřejná služba, byť bezvýsledná, drahá a neschopná dlouhodobých řešení. Jako zrovna ten nejhorší symbol státu.
K tématu:
Politolog žijící ve Francii Matěj Široký v KN o problému integrace v západní Evropě zde,
o uprchlické krizi zde,
přímé zprávy od čtenářů KN, kteří se v západních Evropě účastní demonstrací žlutých vest zde
+ jedna synchronní zajímavost, týkající se žlotovestového tématu.