Je dnešní otevřená společnost skutečností, nebo iluzí?
Úvaha o jednom nemocném obru na hliněných nohou.
Jedním z pilířů podporovatelů imigrace je idea otevřené společnosti. Přijetím uprchlíků-migrantů dává společnost najevo svou otevřenost. Touto otevřeností, která se buduje přijetím jiného, se zároveň měří její kvalita. Otevřenost jde ruku v ruce s rovností, jež umožňuje o této otevřenosti uvažovat. Bez rovnosti není otevřenost. Ale může ve skutečnosti existovat rovnost – a konsekventně i otevřenost?
„Otevřenou společnost“ podmiňuje rozejití se s tradicí klasického myšlení. Proč? Protože dvě základní klasické teorie politického myšlení vycházejí z předpokladu, že člověk je principiálně v nerovné situaci. Liberální teorie řeší, jak to udělat, aby se individua se svými egoistickými zájmy nepozabíjela mezi sebou, a ideální otevřená a dobrá společnost zde funguje jako regulativní idea, které není možné nikdy dosáhnout, protože lidskou přirozenost nelze nikdy fundamentálně změnit. Levicové teorie také nevidí společnost, kde by existovala rovnost; z jejich pohledu už se ovšem nejedná o boj všech proti všem, ale o boj třídní: chudí proti bohatým. V levicových teoriích není otevřená společnost regulativní idejí, ale ideálem, který se jednou bude realizovat. Tento ideál je ale podle liberálů s ohledem na historickou zkušenost silně utopistický.
Hlavní slabina dnešní „otevřené společnosti“ spočívá v tom, že nemá žádné ideové základy, na nichž by stála. Jaké jsou její hlubší filosofické principy? Jak se staví k problému poznání a morálky? Jedinou myšlenkovou bází „otevřené společnosti“, kterou jsem zaznamenal, jsou argumenty empirického rázu ukazující na fungující velkoměsta – tyto globální vesnice, kde se (ať už takové sídlo leží kdekoli) mluví a píše jakýmsi pidžinem vzniklým z původního jazyka a neumělé angličtiny, a kde (zatím) jde elektřina, teče voda, a když na to máte, můžete si na trhu pořídit, co chcete, třeba raketu s plutoniem. Je toto otevřená společnost?
Určitě je otevřená v tom smyslu, že zde většinou nikdo nemedituje nad vaší vírou či původem, protože barva konzumenta nerozhoduje. Když ale ten termín domyslíte, skutečná otevřenost společnosti se může testovat na drobných věcech, jako jsou například zámky a klíče, které máte v kapse. Ve většině činžáků ve velkých světových městech jsou nainstalovány alarmy. „Lepší čtvrti“ mají kolem sebe několikametrovou zeď se vstupní bránou, kterou projede či projde jen ten, kdo má v kapse příslušný domácí čip. Kostely „ohrožených věrouk“ (podobně jako velvyslanectví „ohrožených států“) nezřídka kolem dokola obklopují bariéry pytlů s pískem a hlídají po zuby ozbrojení strážci – podobně jako za války.
Vzpomínám si, jak jsme po pádu železné opony byli překvapeni, že na rakouském venkově se nezamykalo. Ano – to je pravá otevřenost: když na druhého nepohlížíte jako na nepřítele, neboť s ním už máte zkušenost. Dnešní rakouský sedlák je podle mě ideálním obrazem skutečného Evropana, který je na hony vzdálen modelu protežovaného kosmopolitního modelu. Proto dnes už často nejen zamyká, ale pořídil si i závoru.
Další názornou ukázkou iluzornosti „otevřené společnosti“ je školská inkluze, „která má za cíl odstranit nerovnosti“ a být „otevřené společnosti“ do jisté míry modelem. Ve Francii má tento ideál velkou tradici, což vede v důsledku k tomu, že děti, které se vymykají z průměru, mají daleko horší péči než dříve, zatímco ve státních školách, v nichž je inkluze povinná, se vesměs zhoršila úroveň. Ministři, kteří tento druh otevřenosti propagují, proto paradoxně raději posílají své děti do soukromých škol. (Pozn. red.: V ČR s inkluzí v podobě povinné školní docházky všech – i těch nejpostiženějších dětí, které byly doposud v individuální domácí péči – začala ministryně Buzková shodou okolností právě v době, kdy svou dceru zapsala do prestižní pražské francouzské mateřské školky.) „Otevřená společnost“ má tedy v této podobě za následek ještě větší prohloubení nerovností, protože soukromých škol, které mají prostředky ubránit se inkluzi, je ve Francii velmi málo, díky čemuž mohou vyžadovat vysoké školné.
Debata o otevřené společnosti mi připomíná debatu o svobodě. Každý chce být svobodný, a každý chce žít ve společnosti, která ho bude respektovat. Ale svoboda se projevuje ve schopnosti sebeurčení a schopnosti vstupovat do dlouhých závazků. Osvojení svobodné vůle vyžaduje velké úsilí, námahu, nebezpečí úskalí, a to vše jen pro jednu „malou“ věc: naučit se nežít z nutnosti, z vnější danosti. Proto prvním krokem ke společnosti, která chce být skutečně otevřená, je svobodné přijetí a rozvíjení vlastní identity a jedinečnosti. Tento proces se ovšem paradoxně odehrává v konfrontaci s idejí univerzální globální rovnosti a indiferentnosti, která je uložena v dogmatu dnešní „pseudootevřené“ společnosti.
Poznámka redakce
Tématu inkluze ve vzdělávání jsme se v Kulturních novinách věnovali v těchto textech:
- Jiří Plocek – Inkluze ve školství: spíše bída než lesk aktivismu (KN 8/2015)
- Lubomíra Moudrá – Dopis ministryni školství: Nerušte speciální školy (KN 46 a 47 / 2015)