KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Nikde jinde na světě nenajdete místo, kde v noci oslnivě plane Mléčná dráha a kde se na obzoru občas roztančí mnohobarevný stan polární záře. K večeru v absolutním tichu, kdy bys slyšel špendlík upadnout, se nad jezerem rozezní mystické skřehotání „loona“ (potáplice severní) a nad hradbou lesů na druhé straně jezera žhne zapadající slunce. – To je Kanada.

Když zmlknou mobily
loon rozmlouvá s družkou
přes celé jezero

(Eva Límanová)

Kanaďané říkají svému severu „Up North“nebo „Way Up North“a myslí tím tu obrovskou, nedozírnou plochu, která se rozprostírá na sever od čtyřicáté osmé rovnoběžky až do arktických oblastí. Kdyby se Inuit nebo indián zadíval dolů na jih od severního cípu své země, viděl by obrovské, nekonečné prostory divočiny a docela dole, podél hranice se Spojenými státy, úzký proužek obydlené země.

Vloni na podzim jsem se z letního pobytu na chatě v Ontariu vrátil do Vancouveru vlakem Via Rail a ujel 4 466 kilometrů za pět dnů a čtyři noci. Byla to nezapomenutelná cesta, vlak jede průměrnou rychlostí padesát až šedesát kilometrů za hodinu, a tak máte možnost plně vychutnávat okolní scenerii. Není to žádný japonský šinkansen ani pendolino, ale starší solidní vlak, jaké tu po celém kontinentu jezdívaly. Lidé z celého světa se k nim rádi vracejí, protože jim zároveň nabízejí nostalgickou vzpomínku. Ovšem vagony nemají pružnost japonských, spojky kolejí drnčí a rachotí a celý vlak se divoce hází ze strany na stranu. Musel jsem si nechat nosit jídlo do kupé, tu vlnící se chodbičku jsem nezvládl.

Když tuhle cestu někdy v sedmdesátých letech podnikla moje žena, fungovala ještě jedna společnost, Canadian Pacific, a trasa byla mnohem zajímavější, protože vedla kolem nádherných scenerií Hořejšího jezera (Lake Superior) a přes Calgary srdcem Skalistých hor. I vagony byly v lepším stavu a celý vlak vzorně obsluhovali černí průvodčí. Ty zrušili i s vlakem, zřejmě ze stupidního předpokladu, že tolik černochů v „podřízeném“ postavení je rasismus. Byli to machři s třicetiletou zkušeností a měli celý provoz s vlakem v malíčku.

Via Rail má dnes monopol a zřejmě si myslí, že si může dovolit všechno. Ale i tak to byla cesta zajímavá, hodiny a hodiny jsme projížděli ontarijským bušem a občas spatřili lišku nebo medvěda. Pak jsme vjeli do první z prérijních provincií, Manitoby. První lovci kožešin sem dorazili v druhé polovině sedmnáctého století a Manitoba se stala srdcem kraje zvaného Rupert’s Land, který vlastnila všemocná Hudson’s Bay Company. V roce 1870 se Manitoba změnila v provincii po rebelii na Červené řece, kterou vedl národ Métis.

Typickým pohledem v Manitobě jsou takzvané „grain elevators“či „grain silos“, obrovská mnohapatrová skladiště obilí. Z rozsáhlých ploch Manitoby vjíždíme do jižního Saskatchewanu, který také patří k prériím a kde se krajina místy lehce vlní. Nachází se tu čtyřicet procent veškeré kanadské zemědělské půdy a pěstuje se zde pšenice a různé luštěniny a oleje. Z okna vlaku vidíte co chvíli pasoucí se stáda dobytka, hlavně herefordské hnědé kravičky, které vypadají jako naše. Saskatchewan je bezmála tak velký jako Texas, a než ho projedete, trvá to skoro dva dny. Po třech čtyřech dnech vjíždíme do Alberty, kde už začínají takzvané „foothills“Skalistých hor a posléze horští velikáni Rockies samotní. V městečku Jasper náš vlak na půlhodinku zastaví, můžete se trochu projít. Poslední den vlak projíždí jižní částí Britské Kolumbie a to už je oblast dost zabydlená a moc pěkná na pohled.

Bouda na ostrově

Asi čtyři roky po příjezdu do Kanady jsme trávili letní dovolenou na pláži Myrtle Beach v Jižní Karolíně. Stanový tábor byl nabitý, všude lítali spratci s balóny a pálkami, a do toho kakofonie rádií a rádijek, některé z nich byly mohutné „ghetto blasters“. „Tak tohle ne,“ říkali jsme si na zpáteční cestě, kdy jsem složil písničku „Jedině bouda…“, která opěvovala bezpodmínečnou nutnost sehnání vlastní chaty na severu. Byl to problém, protože můj asistentský plat byl malý, tak jsme si toho moc dovolit nemohli.

Někdy v březnu 1972, ještě než rozmrzl led, jsme se vydali na sever, kde někdo inzeroval na jezeře zvaném Lorimer prostou nedokončenou chatu na akrovém pozemku. Bylo to na větším ostrově, kam jsme se přebrodili po ledě sněhem. Chata měla asi pětašedesát čtverečních metrů a nebyla moc dobře postavená, ale stála na břehu čistého, krásného jezera. Pozemek byl pěkný a prostorný, porostlý vznosnými severními borovicemi, smrky, jedlemi, javory a několika duby. Majitel pan Everett za to chtěl šmahem devět a půl tisíce dolarů, což byla tehdy dost velká částka, která odpovídala zhruba mému ročnímu platu. Na takzvané „down payment“jsem neměl, vyjednal jsem si tedy přes univerzitu hypotéku.

Měl jsem štěstí, protože zrovna ten rok se na mne obrátila Jamaha, abych jim doporučil dobrého tlumočníka. Měli nějakou závadu se spojkou na nové pětistovce a potřebovali objíždět dealery v Ontariu, Quebecu a Newfoundlandu, aby je naučili, jak to opravit. Doporučil jsem jim svého výborného vietnamského studenta Šin Vina, a na tři neděle jsem to vzal sám. Vydělal jsem právě na tu první splátku na chatu. Byla to zajímavá cesta po provinciích, kam bych se normálně nebyl dostal. Někteří zkušení dealeři poznali, že motocyklům rozumím, a říkali: „Vy jste v mládí musel jezdit na motocyklu – vezměte si tamhle tu mašinu a trochu si ji projeďte.“ Zdvořile jsem poděkoval, protože tehdy už mne motocykly nějak nelákaly.

Když jsme na chatu začali jezdit, všelijak nám pomáhali sousedé. Například Jack Trottman, policista z ocelářského města Hamilton, se na nás přišel podívat a řekl: „Než si koupíte motor a čerpadlo, napojím vás na své.“ Když mu přijel na návštěvu kamarád, vzal ho vždycky k nám na kus řeči a pokaždé ukázal na moje poličky s knihami a řekl: „Tony si vydělává na živobytí čtením knih…“ Pak se oba dlouho a radostně smáli.

Nikde jinde na světě nenajdete místo, kde v noci oslnivě plane Mléčná dráha a na obzoru se občas roztančí mnohobarevný stan polární záře. K večeru v absolutním tichu, kdy bys slyšel špendlík upadnout, se nad jezerem rozezní mystické skřehotání „loona“, vodního ptáka, kterému se česky říká potáplice severní, a nad hradbou lesů na druhé straně jezera žhne zapadající slunce. Je to pokaždé stejné, a pokaždé velkolepě nové. Bez tohoto zázemí bych v Kanadě nebyl přežil.

Většina Kanaďanů, když odchází do penze, svou chatu prodá, ale na to jsem neměl srdce. Můj syn Tony to tam tolik miluje, že jsem mu svůj podíl daroval, a on se teď o chatu vzorně stará a jezdí tam každé léto. Potěšilo mne, že převzal bezezbytku i můj systém v dílně, kde jsem míval pečlivě srovnány nástroje. Našel jsem, cokoliv jsem potřeboval, i v naprosté tmě. Jak říká můj syn: „Sáhnu a mám.“

Okounci, štiky i lososi

Jezero bylo v té době plné ryb a stačilo, aby můj šestiletý syn vyšel na skalku před sousedovou chatou, párkrát nahodil třpytku a už měl na udici dvoukilového okounka černého, neboli „smallmouth basse“. Jeden víkend se na nás přijel podívat náš soused z Toronta, Tom Burkimsher s paní. Tom pocházel ze severu od Sudbury a rybolov měl v krvi. Nasadil si na šňůru zprohýbanou starou třpytku a já jsem si říkal: „Hochu, na tu veteš nic kloudného nechytíš…“ Za pár minut Tom zasekl u naší skalky kousek od chaty obří štiku, která měla sedm či osm kilo. Nemohli jsme ji dostat do lodě, prokousla okamžitě síťku a skoro nám podrazila nohy.

Občas přijížděl i rybářský machr Ruda Plaček s ženou Miluškou, které moje žena říkala „Míla, zelená víla“. Byla to opravdu nevšedně krásná ženská, bohužel umřela hodně mladá. Ruda, přezdívkou Ruďan, Moby Dick či Mobajz, jak jsme mu říkali, toho moc nenamluvil, stál v kanoi či v motorovém člunu a trpělivě nahazoval třpytky. Vydržel to dlouhé hodiny a skoro nikdy se nevrátil s prázdnou.

Jednou jsme spolu jeli na jarní tah lososů do městečka Thornbury a chytali pod jezem, na který plavmo skákali velcí lososi. Ruda stál přímo pod jezem, kde se vaří voda, a měl už tři pořádné macky, já jako obvykle nic. Najednou k němu přistoupil mužík v zeleném oděvu a legitimoval se jako zaměstnanec Dept. of Lands and Forests (čili zhruba ministerstva lesů a územního hospodářství). Pak Rudu obvinil, že chytá nezákonným způsobem, jemuž se říká „snagging“, neboli pocukávání, a který smějí užívat jen původní obyvatelé Kanady. Místo aby ryba sama skočila na návnadu, zasekne se jí háček do ploutve nebo někam do těla. To také ten zelený mužík tvrdil, ale Ruda jej vyzval: „Tak mi na těch rybách ukažte, kde měly zaseklý háček.“ Mužík nenašel nic a Ruda mu pak řekl: „A teď vám něco ukážu já.“ Odkryl lososům ret a položil prst na jasné vpichy trojháčků. Zelený mužík ho musel s omluvami propustit. Kdyby spor vyhrál, bylo by to pro mého kamaráda moc nepříjemné: zaměstnanci ministerstva mohou na místě zabavit všechnu rybářskou výstroj nebo taky auto.

Život v divočině

Vzhledem k tomu, že chata byla postavena metodou zvanou „žaves“, potřebovala dost oprav. Základy nebyly zasazeny do země pod hranici promrzání, a tak tam, kde se nosné trámy dotýkaly přímo země, prohnily. Zásadním požadavkem dřevěné stavby je, aby byla řádně odvětrána, jinak shnije. Na tuhle opravu jsem sám nestačil, tak jsem z druhé strany jezera pozval starousedlíka Teda Vowelse, aby mi pomohl. Přijel se synem, kterému mě představil takto: „Tohle je Tony, on je milionář, víš?“ Pro tyto zálesáky je každý, kdo si neumí udělat první a poslední sám, zhýčkaným městským milionářem.

Kdykoliv jsem se na podzim u Teda zastavil, visel z větve velkého dubu kapitální srnec, kterého někdo z rodiny ulovil. Mrazák měli plný ryb z jezera, takže byli prakticky soběstační. Nespoléhali na nikoho a na nic, ale pomohli, když člověk potřeboval, protože mají všichni v krvi vzpomínku na těžké začátky svých předků v divočině. Ted mi jednou vyprávěl, jak se jeho otec vydal po zamrzlém jezeře na obhlídku svých bobřích pastí a kilometry od domova se probořil do změklého ledu. Bylo deset patnáct stupňů pod nulou a promrznout znamenalo smrt. Pan Vowels měl s sebou naštěstí sekyrku a sirky, nasekal tedy březové větve, rozdělal dva ohně a mezi nimi se usušil.

V mládí člověk na nebezpečí života v divočině nemyslí a bere rizika jako samozřejmost. Jezdil jsem na chatu rád i v zimě, kdy široko daleko nebylo živé duše, až na starousedlíky na pevnině. Jednou pozdě na podzim jsem přepádloval na ostrov na gumovém člunu, protože velký motorový už jsem měl vytažený na břehu. Na stromech se nehnul ani lísteček, sluníčko svítilo, byl to pravý den indiánského léta. Nechal jsem člun na doku, ani jsem ho nepřivázal. K ránu asi v pět hodin se probudím strašným hukotem větru, běžím dolů na dok, ale člun už je pryč. Co teď? Soused už na ostrově není ani jeden, vydávám se tedy na obhlídku, jestli bych nenašel nějaké plavidlo. U Jacka Trottmana je na břeh k chatě vytažený velký dřevěný člun, posazuji jej na kuláče a strkám k vodě. Pak přejíždím na druhou stranu k doku pana Billinghursta, jednoho ze starousedlíků. Ten mi půjčil kanoi, kterou jsem za velkým člunem převezl zpět na ostrov, Jackův člun opět uložil na místo a na kanoi přejel jezero na pevninu.

Jindy jsem na chatu přijel v pozdní odpoledne koncem února, přešel na běžkách přes jezero a zkoušel otevřít zadní dveře. Nešlo to za živého boha, na střeše bylo příliš mnoho sněhu. Co teď? Vzdát to a vrátit se do blízkého městečka Parry Sound? Po mnoha marných pokusech jsem zpod chaty vytáhl žebřík a lopatu, odházel ze střechy asi tunu sněhu a konečně se mi podařilo dveře otevřít. Bylo asi patnáct nebo dvacet stupňů pod nulou, a než jsem chatu vytopil, třásl jsem se hodiny pod duchnou.

Někdy v polovině osmdesátých let odešel soused Jack Trottman do penze a svou chatu prodal ocelářskému dělníkovi z města Hamilton. To byl dost drsný hoch, který si na chatu vozil kamarády, v sobotu večer dělali do noci velké táboráky, pouštěli na plné pecky „ghetto blastery“a k ránu stříleli z brokovnic. Byl jsem zoufalý a říkal si: „Tak to je konec.“ Zajel jsem dokonce do Parry Soundu, abych se poradil s realitním agentem o prodeji chaty a nákupu něčeho klidnějšího.

O několik víkendů později jsem jel v sobotu na chatu, a když se na kanoi blížím k ostrovu, nějak nevidím bílou chatu Jacka Trottmana na sousedním pozemku. Co se s ní stalo? Pak si všímám, že stromy kolem jsou celé hnědé jako na podzim. Ale vždyť je teprve srpen, tak jak mohou být hnědé? Pak mi to došlo: Jackova chata shořela. Ten samý týden jsem zašel za kamarádem Petrem Poláčkem, který prodával nemovitosti, a požádal ho, aby majiteli vyhořelé chaty nabídl slušnou částku za pozemek, dokud je otrávený z toho nehezkého spáleniště. Prodal mi jej za čtrnáct tisíc a zbyl na něm boathouse, který se nám moc hodil. Dnes je pozemek krásně zarostlý s březovým háječkem, několika severními piniemi a po požáru dávno ani stopy.

Do této oázy se už dostanu málokdy a bez obětavé pomoci mého syna by to nešlo vůbec. Okolo bydlení v divočině je spoustu hmotných starostí jako dovoz propanových bomb, štípání dřeva, údržba motorové lodi a doků nebo odvoz odpadků, ale pobyt vždycky stojí za to.

Nejběžnější ryby na jezeře Lorimer:

• Štika obecná (Esox lucius)
• Okounek černý, „smallmouth bass“ (Micropterus dolomieu)
• Okounek pstruhový, „largemouth bass“ (Micropterus salmoides)
• Okoun říční, „pikeperch“ (Sander lucioperca, nebo Perca flavescens či fluvialis)
• Pstruh jezerní, „laketrout“ (Salvelinus namaycush)
• Slunečnice, „sunfish“ (Lepomis megalotis)

Tip pro další čtení:

• Esej Antonína Límana o americkém pojetí svobody a o držení zbraní: Země svobodných, domov statečných (KN 49/2015).