KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Nedávná série článků o školství a chystaných reformách v médiích a především v Deníku Referendum odhalila slabiny a krizi prostředí, které prosazuje změny.

Počátkem roku jsem v Kulturních novinách publikoval zamyšlení nad českou debatou o školství, konkrétně nad otázkami vzdělávání dětí se speciálními potřebami v kontextu připravovaných legislativních (a tím potažmo i institucionálních) změn (viz zde). Při pohledu z pozice zajímajícího se občana mne překvapila míra manipulativnosti, protichůdnosti − dokonce bych řekl až vzájemné nevraživosti − a odborně jednostranných názorů, což dohromady musí pro běžného čtenáře novin znamenat naprosto nepřehlednou skrumáž. V ní zaznívají silné výkřiky o segregaci, diskriminaci, zpozdilosti našeho školství, tendenčnosti pedagogicko-psychologického poradenství a tak podobně.

S odstupem musím vyjádřit uznání Deníku Referendum, v jehož prostoru proběhla diskuse, jež vyprofilovala část výrazných názorů na problematiku inkluze, rozsah vzdělávání v praktických školách a jeho koncepci vůbec včetně úlohy poradenství. Pokud si někdo chce počíst, tak doporučuji začít u článku, kterým jsem ve svém minulém textu končil. Jde o článek profesora Stanislava Štecha s názvem Jde nám skutečně o rovné šance dětí ve vzdělávání? (Jde nám skutečně o rovné šance dětí ve vzdělávání?). Na něj navazuje několik polemických příspěvků, z nichž asi nejzávažnější (se zajímavou diskusí pod články) pocházejí od právníka a speciálního pedagoga Jana Michalíka (Není odborník jako odborník, Není odborník jako odborník) a Jana Černého, ředitele Programu pro sociální začleňování společnosti Člověk v tísni (Komu jde o co?).

Na tyto články nakonec znovu zareagoval Stanislav Štěch textem Inkluze nebo inkluzivismus? (http://denikreferendum.cz/clanek/19733-inkluze-nebo-inkluzivismus). Již název napovídá, s čím se autor snažil vyrovnat, tedy s bojovnou ideologizací aktuálního vzdělávacího trendu.

Problém dvou pólů, z nichž každý má svůj smysl

V základu u všech těch vyhrocených stanovisek stojí problém existence praktických škol a počet dětí, které je navštěvují, což je vnímáno jedněmi jako doklad o zaostalosti naší země, o našem údajném sklonu k segregaci, u druhých je dvojí způsob vzdělávání a jeho rozsah „logicky“ zdůvodnitelný rozdílnými dispozicemi dětí, které umožňuje rozlišit a „posvětit“ příslušná psychologická diagnostika. Zastánci inkluze obecně brojí proti diagnostice, která umožňuje třídění, protože každý má přece „právo na rovné šance“, které spočívají v možnosti uplatnit své ambice i přes zjevná omezení (zdravotní, psychická, sociální). Různí poradci a aktivisté rádi používají také termín „zvýšit svoje šance při uplatnění na trhu práce“. O právu na životní klid, vnitřní pocit štěstí a pohody se jaksi nemluví, i když si myslím, že je to stejně důležité lidské právo. Nezlobte se, prosím, milí reformátoři, ale fráze, které doprovázejí celý proces, připomínají rétoriku ideologů výkonově orientované kapitalistické společnosti.

Ukazuje se, že celý systém je ve velké krizi a ve velkém napětí mezi dvěma póly, které jsou protichůdné: Jeden je konzervativní (a odhaduju, že odráží názor a zkušenosti především lidí z praxe) a druhý je reformní, aktivistický, kterému vadí „odborníci“ pro jejich zdrženlivost a snahu kategorizovat. Obecně je také u druhého směru cítit nechuť k psychologům a psychologické diagnostice, která pramení jednak z neporozumění poslání tohoto oboru a jednak z jakési podvědomé i až paranoidní obavy, že je to zneužitelný nástroj. Nu, to je ale námět na jinou úvahu.

Je zjevné, že po zlomu v roce 1989 se změnily psychologické dispozice pro rozvoj jednotlivce a dále pro migraci lidí natolik, že bylo nutné přizpůsobit tomu i přístup ke komunikaci ve společnosti, k rozhodování o věcech společných, k sobě navzájem. Lidé starší či mající konzervativnější náturu ta diferenciace a intenzita projevů různých povah (a potažmo skupin či hnutí) až zastrašila. A mnohé straší doteď, zvláště když vidí neschopnost společnosti (a politické reprezentace) zaujmout ve svém bezbřehém liberalismu nějaké jasné postoje – k násilí činů i slov, které se vydávají za svobodu projevu. Je zjevné, že v této nově se rozvíjející společnosti je nutno rozvíjet větší respekt vůči individualitě a jejím rozdílným projevům, vůči kulturní i etnické rozmanitosti, poněvadž jenom tak lze potom účinně komunikovat a řešit problémy. Ne mocensky a silově jako dříve, ale demokratickou dohodou, která vyžaduje i vzájemný respekt a ochotu ke kompromisu. Zvyšování míry integrace (či inkluze) ve vzdělávání je dozajista jedním z nutných směrů v tomto procesu, který má i výchovný charakter. Ale má komplexní povahu a vyžaduje dlouhodobou přípravu a pochopení základních rolí na všech stranách, přičemž naše společnost není zdaleka na něco takového připravena.

Jde o koncepci nebo vliv?

Koncepční, systémová příprava zdá se přes mnohou veřejnou rétoriku neprobíhá, nebo aspoň běžný občan se s publikovanými výstupy nepotkává. Určitá diskuse o tom, co vše by bylo potřeba změnit a jaká je připravenost pedagogů na tyto změny, se vedla před časem například na stránkách Učitelských novin. Na stránkách společnosti EDUin je vyvíjena obdobná snaha v posledních letech, ale o její smysluplnosti bohužel začínám v posledních měsících pochybovat, protože ji vedou zjevně lidé stojící mimo pedagogickou praxi a se sklonem k velkým zjednodušováním, k filtrování nepohodlných názorů. EDUin shromažďuje texty z různých stran, ale zdá se, že pomíjí zdroje z prostředí praktického pedagogického. Debata se fragmentarizuje, vyhrocuje. Začínají se profilovat mocenské zájmové skupiny, spíše než by se rozvíjela snaha hledat celostátní konsensus. Symbolická je dikce v rozhovoru Jana Černého pro Lidové noviny (11. 2.) s názvem Romské děti jsou zajímavý obchodní artikl (citováno dle stránek http://www.clovekvtisni.cz/cs/clanky/romske-deti-jsou-zajimavy-obchodni-artikl):

JČ: Ředitelé jsou svým způsobem pány vzdělávací politiky a jejich logický zájem je mít ve škole co nejvíce dětí. Ředitelé základních škol jsou jedna zájmová skupina. Na druhé straně stojí praktické školy, také chtějí děti. A tak sahají do segmentu běžného školství, aby si je přitáhly, tedy tak to alespoň vidí ta třetí parta, do které patříme my. Podle nás je v praktických školách mnohem víc židliček, než je potřeba. (…) My jen říkáme: je jich moc, a tato nadpočetnost brání mnoha dětem v normálním vzdělávání. Hádka ve sněmovně se vede o toto: které děti zákonně smí chodit do praktických škol a které ne. Dnes je to dělítko IQ 69 ano, IQ 70 ne. Tedy zjednodušeně, jak dítě vyplní nějaké hloupé testy, přičemž rozdíl mezi 69 a 72 může být v tom, jak se ten den dítě třeba vyspí. (zvýraznil JP) (…) Zároveň, cynicky řečeno, děti, které mají onen papír z poradny, jsou velmi zajímavým obchodním artiklem.

LN: Pomaleji prosím. Jaký papír? Z jaké poradny? Jaký artikl?

JČ: Doporučení s „diagnózou“ lehkého mentálního postižení, které vydávají pedagogické poradny. Normativ na dítě je pak zhruba dvojnásobný. Nejzorganizovanější skupinou ve vzdělávání je Asociace speciálních pedagogů a jejich vedení, myslím, upřímně věří, že dětem je v praktických školách líp. Hraniční děti, které by se mohly vzdělávat s podporou ve většinovém školství, ale jsou v tom praktickém, aby ho uživily, jsou v tomto pohledu nutné ztráty.

LN: Jak můžete někoho někam „dostat“? Copak umíte zvýšit IQ?

JČ: Snažíme se dětem pomoct dohnat to, čeho se jim v rodinách nedostalo. Takže pak v testech vypadají hloupější, než v reálu jsou. Dítě neumí vystřihovat – nikoli proto, že by bylo tak motoricky zaostalé, ale protože nikdy nedrželo nůžky v ruce. Systém tlačí na rodiny: podívejte, jak bude dětem u nás dobře. Vždyť i starší sourozenci k nám chodili. Vždyť v těch „bílejch“ školách je budou šikanovat. A oni i rodiče volí snazší cestu, když se rozhodnou nevzdorovat. Je to úžasně vybalancovaná situace: bílí rodiče jsou spokojeni, že jejich děti nebudou chodit s „cigošema“ do školy, plní žádosti romských rodičů, aby nebyli školou příliš obtěžováni, a jediný, kdo je bit, jsou ty děti.

LN: Takže změní se něco, nebo ne?

JČ: Ona tady není žádná velká motivace něco měnit, dělá se to z velké části jenom kvůli tomu prohranému soudu ve Štrasburku, známého pod zkratkou D. H. − Zeman, jak má čuch na nálady veřejnosti, jenom artikuloval to, co si 70 procent lidí myslí. Tedy že by tyto děti neměly chodit s těmi ostatními. Vždyť dnešní dospělí vyrůstali v prostředí, kde byly jiné děti perfektně izolovány. Teď se tu chystá projektový záměr dokonalejšího testování a podpory poradenského systému – za 270 milionů. Jeho autoři říkají: musíme vyvinout komplexnější baterie dynamických nástrojů, testů, abychom zjistili, zda dítě, které má skóre 69, nemůže mít za chvíli 80, zda se není schopno doučit za tři měsíce barvy a tvary. A ten projekt je přesně napasován na znění toho odstavce pět, o který je spor ve sněmovně.

LN: A co je na tom špatného?

JČ: K čemu je nám zjištění, z jakých příčin neumí barvy a tvary? K čemu je třeba vědět líp, proč něco neumí? Je mnohem lepší to dítě tvary a barvy naučit. Vrhnout energii do předškolního vzdělávání. Méně testů, více lega.

Méně testů, více lega

To je závěr hodný kompetentního člověka. Shrnu: Naprosto diletantská a matoucí výpověď o povaze a mechanismu testování. Jestli by to tak v praxi chodilo, jakože o tom velmi pochybuju, tak je to proti odbornosti a profesnímu étosu této disciplíny a poradenství by mělo být zrušeno. Jako člověk, jehož otec se po několik desetiletí věnoval teorii i praxi psychologického poradenství ve školství, vím, že k tomu není důvod. Vážný důvod je ovšem k tomu, zlepšit fungování tohoto oboru, což si uvědomují například lidé typu profesora Štecha, ale nejen ti.

Podobně je to i s dalšími „tezemi“ pana Černého. Například o praktických školách a zařazování žáků do nich. Z jednotlivých kauz nelze hodnotit systém. Kdo se chce něco dozvědět o podstatě praktických škol, ať si porovná výroky pana Černého s textem Základní školy praktické – mýty a realita (Základní školy praktické – mýty a realita). Nejde mi tu o to, obhajovat počet praktických škol či diskutovat o předpokladech pro zařazování dětí do nich. Jde mi tu především o úroveň viditelné debaty, která je bohužel zřejmě odrazem úrovně, na jaké se o věcech  jedná za zavřenými dveřmi.  Přes asi dobrý úmysl tu vystupuje demagogie, diletantismus, arogance, podsouvání zástupných motivací, manipulace veřejnosti, evidentní  mocenská hra, která se zaštiťuje právy dětí. Ano, víme, že Ministerstvo školství je už dlouhá léta příkladem nekoncepční instituce, kde protékají obrovské peníze na kdeco (zpackané státní maturity v řádu miliard jsou špičkou ledovce), ale to není důvod, aby se ti, co chtějí věci zlepšit, uchylovali k nesolidnímu způsobu debaty.

Dobré věci nelze prosazovat špatnými prostředky.