Jak se žije v Neměřicích
Výbor Hájíčkových povídek pro venkovany i Pražáky. Postavy, prostředí, příběhy, tři premiéry a jedno přiznání.
Nenechte se zmást, že hned první povídka v novém výboru Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku se odehrává v Praze. Je totiž – také – psaná z pozice vesničana, přesněji řečeno mladého muže, který se po „návštěvě u zelenejch“ (povinná vojna, protože jsme v období tzv. normalizace) možná vrátí do rodné vesnice, nebo také ne, protože „co by tam dělal, s diplomem z univerzity“. To poslední ostatně platí do značné míry pořád. Děj prakticky všech ostatních povídek se odehrává ve smyšlených Neměřicích, Semoticích a blízkém městečku Městec anebo ve vzdálenějších a už zcela reálných Českých Budějovicích (či jak se tam praví, v Budějcích).
Většina povídek z recenzovaného výboru už vyšla ve sbírce Snídaně na refýži (1998) nebo v souboru Dřevěný nůž (2004), případně jinde. Tři ale vycházejí poprvé zde: Lvíčata, Driving Home for Christmas a Vesnickej román. Zejména ta poslední si zaslouží zvláštní zmínku: nejspíš to není úplně přímo originální, ale rozhodně neobvyklé, vyprávět příběh („román“) jako dějiny jednoho vesnického stavení. Obyvatelé se v něm střídají, zčásti v důsledku celospolečenských změn, a prakticky všichni si k domu vytvoří nějaký (pochopitelně pokaždé aspoň o trochu jiný) hlubší vztah. Myslím, že pro lidi z města ne zcela snadno pochopitelný. Podobně jako některé zápletky z jiných povídek, třeba infarktová hrozba ostudy, kdyby někdo viděl, že mladá dáma chce do volební urny vhodit místo obálky s lístkem spodní kalhotky.
Když už jsem se zmínil o celospolečenských změnách – často tvoří kulisu nebo dokonce docela významnou okolnost. Prakticky v žádné povídce ale nejsou ústředním konfliktem, respektive jejich hrdinové nejsou aktéry, účinnými nebo rozhodujícími subjekty takových změn. Rozhoduje se někde jinde. Hrdinové Hájíčkových povídek řeší jiné, o nic menší problémy. Lásku, (ne-)porozumění, ctižádost, oběť, vinu, odpuštění, samotu… Takže kritici text mohou pochválit a čtenáři – zřejmě – pochopit, a to i když na venkově ti ani oni nežijí. K obojímu pochopitelně pomáhá i vypravěčství, které bych označil za mistrovské, jen kdyby to tolik nezavánělo floskulí.
Ačkoliv podle většiny náznaků leží Neměřice (na okraj: na Písecku leží skutečné Nemějice a na Strakonicku zase Němětice) v historicky jazykově českém území, některé scény i postavy či spíše figurky by se dobře vyjímaly i ve filmu Bohdana Slámy Divoké včely. Tedy vlastně v Sudetech, poznamenaných nedávnou výměnou obyvatelstva. Nicméně podivíni nebo dokonce obecní blázni jsou pochopitelně tam i onde. Povídky z fotbalového prostředí mohou pro změnu upomenout na Okresní přebor a jiné zase na Lásky jedné plavovlásky anebo Starce na chmelu.
Některé povídky nesou – vcelku nepřekvapivě – autobiografické rysy nebo dávají tušit, že jsou to přípravné črty před románem Rybí krev.
Pro zajímavost jsem se zeptal několika středoškolských učitelů češtiny v jižních Čechách, jestli Hájíčkova díla se studenty probírají. Snad nejhezčí reakce byla taková: „Upozorňuji žáky na Hájíčkův román Rybí krev, který pokládám za vypravěčsky velice zdařilý a organicky navazující na tradici jihočeské vesnické prózy. V rámci současné módní postmoderní uniformity je příjemným osvěžením. Pokud vím, tak podobný názor mají i moji kolegové-češtináři.“
Z ústavu s tradiční přírodovědnou orientací zase přišlo toto: „Prostor by byl ve 4. ročníku, kam J. Hájíček spadá – je to současný jihočeský autor, ale to zas studenti myslí na státní maturitu a téměř odmítají učit se o někom jiném, kdo není v seznamu děl k maturitě. Je to smutné, ale není u studentů zájem o ,nadstavbu‘ – dozvědět se něco pro znalost samu a nadhled či přehled. Chtějí jen to, co musí znát. Já osobně se o něm zmiňuji alespoň ve výběrovém semináři z literatury, který ovšem navštěvují pouze zájemci – a už v září vám jasně dají najevo, že jsou v semináři hlavně kvůli maturitě… Jsem šťastná, že je ,chytím‘ alespoň na Romanci pro křídlovku, jako se mi to podařilo toto úterý…“
Na závěr dlužím čtenářům této recenze jisté „přiznání“: jsem autorův vrstevník, naturalizovaný krajan a i pražské lokality tu a tam ve Vzpomínkách na jednu vesnickou tancovačku zmíněné dobře znám. Nedosti na tom: jako mnohočetný alergik už z období před pubertou dokážu velmi dobře ocenit snad první umělecký popis kožních testů různých alergenů (v povídce Metání trav).
Přesto si troufám knížku doporučit všem přátelům české beletrie.
Jiří Hájíček: Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku. Host, Brno 2014.