Fyzici
Komerční próza − ovšem taková, která může probudit řadu úvah o světě.
Andrew Crumey (nar. 1961), autor knížky Schrödingerova velryba, vystudoval teoretickou fyziku. V současnosti působí na univerzitě, nikoliv ale jako fyzik, vede kurzy tvůrčího psaní. Tam, kde se ve své próze drží prostředí a témat, která zná, to znamená teoretické fyziky, vztahů vyučujících na univerzitě se studentkami, a také když zabrousí na sever svého rodného Skotska, je prozaikem na slušné řemeslné úrovni. Tady umí být vtipný i kritický a jeho psaní má švih.
„Terapie je vlastně jen část práce, kterou tu v rámci stipendia dělám. Pokud se dneska chce člověk uživit psaním, musí brát takovýhle kšefty: už to není jako za starých časů, kdy všechno dotoval Výbor pro literaturu. Prostě volný trh a tak. Na druhou stranu tahle stipendia jsou tak zajímavá! Byla jsem ve školách, vězeních, pečovatelských ústavech. Dokonce jsem měla stipendium na ropné plošině. A to byla teprve legrace.“ Po těch slovech se k němu naklonila a srdečně ho plácla.
- - -
„Slyšela jste někdy o člověku jménem Thomas Mann?“ zeptal se jí.
Priscilla si zamyšleně položila prst ke rtům, po chvilce ale zavrtěla hlavou. „Ne, to jméno mi nic neříká. Proč?“
„Když se mi poprvé vybavilo, říkal jsem si, že to musí být nějaký příbuzný. Ale teď mě napadá, jestli to náhodou nebyl nějaký spisovatel, že to byste ho musela znát.“
„Číst jiné autory není žádnou důležitou součástí tvůrčího procesu, tedy kromě toho, že člověk musí mít nějaké povědomí o trhu. Když jsem před třemi lety promovala z tvůrčího psaní, za celé studium jsme četli jediný román, a to jen proto, že jsme měli za úkol ho převést do filmového scénáře.“
(str. 67–68)
Obdobné pasáže se nacházejí v zásadě jen v první třetině knížky. Pak se text promění v komerční slátaninu s intelektuálním nátěrem. A to, co bylo na počátku knížky podrobeno kritice − hrabání peněz, podvody, bažení po slávě a úspěchu, zařazení se do systému − se promění v hodnoty kladné. Rozpadne se kompozice i styl.
Přesto knížka vzbuzuje řadu otázek a zamyšlení. Jak pokud jde o historii, tak pokud jde o současnost. Nesporně zajímavé je téma „zlatého věku fyziků“, jak by se dala nazvat první tři desetiletí dvacátého století. Fyzikové v čele s Einsteinem byli hrdiny tehdejšího intelektuálního světa. Zdálo se, že teoretická fyzika se stala novým nástrojem v poznání světa, který nahradí filosofii i náboženství. Pak ovšem přišla výroba a použití atomové bomby a aura kolem fyziků rychle vybledla. Co z té velké slávy dnes zbylo? Skladiště jaderných zbraní a atomové elektrárny, drahé a stále hrozící katastrofou.
Knížka tento oblouk opisuje. Od Einsteina a Schrödingera až k atomové elektrárně na severu Skotska ničící zdraví obyvatel v jejím okolí na počátku dvacátého prvního století. A protože autor je fyzik, umí přesvědčivě popsat fyzikální teorie a jevy, což by spisovatel neodborník asi dokázal jen těžko. Vím, že jsem nebyl sám, kdo kouzlu dějin fyziky a vůbec vědy podléhal v letech končícího socialismu. Bylo to něco mystického a zároveň režimem povoleného. A bez odborného studia to jaksi nikam nevedlo, leda ke zklamání duchovními výsledky vědy, což se od té doby nijak nezměnilo. Jen vědců přibylo. Čím dál tím víc ovlivňují celý náš svět, ale literatura, ani jiné druhy umění jejich práci nedokáží zobrazit, zůstává to na povrchu a dál už je prázdno. Teoretický fyzik se prostředky umění na rozdíl od mlynáře ze Starého bělidla dá popsat jen těžko. Ani autor knížky Schrödingerova velryba – ač z oboru − v tomto směru neuspěl. Celá jedna podstatná dimenze současného světa tedy nástrojům umění uniká a je jím nepopsatelná, což je situace, která tu nikdy v historii nebyla.
Témat k zamyšlení je v próze více. Kromě „úlohy teoretické fyziky v dějinách“ tu považuji za výrazné téma ještě splývání extrémní racionality představované světem fyziků s iracionalitou halucinačních, paralelních světů. O drogách se v knize nepíše, „výlety“ do paralelních skutečností se tu uskutečňují na základě teoretické fyziky. Ale jsou to přitom tripy jak vyšité.
Svět se změnil, už není jen jeden. Změněné stavy vědomí už nejsou záležitostí nějaké úzké skupiny lidí, ale staly se obecnou záležitostí. A to i pro ty, kdo drogy neužívají a ani jiným způsobem mimo všední svět proniknout nechtějí. Jsou tam ale vtaženi obecným vědomím-nevědomím, které se už vytvořilo a uniknout před ním není kam. Próza Schrödingerova velryba o tom dosti intenzivně vypovídá.
Nicméně zpátky k literatuře. Ta knížka je vpodstatě škvár. Zklamává s přibývajícími stránkami a závěr jak z tuctového dobrodružného filmu ve mně zanechal trpkou pachuť a otázku, proč jsem knížku vlastně až do konce dočetl. O současném světě ovšem přes svou literární rozkolísanost něco vypovídá.
Andrew Crumey: Schrödingerova velryba. Přeložil Ladislav Nagy. Argo, Praha 2014.