Chrámové družstvo v Pelhřimově
Do kategorie družstev s netypickou činností můžeme zařadit i bývalé Chrámové družstvo pro Republiku československou. Družstvo bylo založeno 16.listopadu roku 1922 v Pelhřimově na tamějším děkanství z iniciativy děkana Msgre. Františka Bernarda Vaňka. František Bernard Vaněk byl všestranně společensky a kulturně angažovaný člověk, jehož činnost byla natolik zajímavá, že si zajisté zaslouží alespoň krátkou zmínku.
František Bernard Vaněk se narodil 15. července 1872 ve Stádlci u Tábora a zemřel 1. dubna 1943 v Dachau. Od roku 1906 byl pelhřimovským děkanem, později Monsignorem (1930) a čestným papežským prelátem (1937). Je znám rovněž jako spisovatel a publicista – uveďme například dva jeho romány: Na krásné samotě, za který obdržel cenu České akademie věd a umění, a Na srdci. Dále mu vyšla sbírka poezie Sacerdotium, báseň v próze Loučení a kniha vzpomínek a pamětí Vlaštovky se vracejí (vydána posmrtně v roce1946, naposledy vydána v roce 2016). V letech 1902–1942 redigoval časopis Kazatelna, který měl rozsáhlý okruh přispívajících autorů – např. Jindřicha Šimona Baara, Xavera Dvořáka nebo Václava Bělohlávka. Děkan Vaněk byl také nadšeným příznivcem sportu. Stal se mecenášem pelhřimovského hokejového oddílu, obstaral pro hokejisty výstroj a zařídil na pozemcích děkanství kluziště s elektrickým osvětlením. V první i druhé světové válce byl František Bernard Vaněk opakovaně za svoje vlastenecké postoje vyšetřován a perzekuován. Ve druhé světové válce byl v době takzvané heydrichiády v roce 1942 gestapem zatčen a odvlečen nejprve do Terezína a následně deportován do koncentračního tábora v Dachau, kde 1. dubna 1943 zemřel.
Vraťme se však k jím založenému družstvu, které mělo za prvotní cíl pozvednout úroveň výzdoby církevních staveb a církevního umění obecně. V družstvu se soustředila celá řada vynikajících výtvarníků a uměleckých řemeslníků, kteří se starali o výzdobu kostelů v celé zemi. Restaurovali historické předměty a vyráběli nová umělecky hodnotná zařízení kostelů. Sídlo družstva a jeho dílny byly v domě čp. 17 na náměstí. Na počátku své činnosti družstvo obstarávalo a dodávalo kostelům hlavně mešní víno, kadidlo, olej do věčných lamp a knoty do svíček. První měsíce existence družstva byly opravdu nelehké, a tak děkan Vaněk činnost družstva dotoval z vlastních peněz a členové představenstva pracovali zadarmo. Družstvo se však začalo úspěšně rozvíjet a z původně nevelkého sdružení s malým kapitálem se rozrostlo na prosperující podnik. Již o čtyři roky později, v roce 1926, dokonce mohlo otevřít svoji velkoryse vybavenou filiálku v Praze. Také činnost družstva se postupem času podstatně rozšířila na rozsáhlý okruh služeb a prací. Chrámové družstvo se stalo jedinou organizací svého druhu v Československé republice, která zajišťovala kompletní dodávky všech chrámových potřeb. Provádělo odborné renovace a restaurování obrazů a oltářů, fresek, sklomaleb, soch, betlémů, křtitelnic, zpovědnic a mnoha dalších předmětů. Spolupracovalo při tom s Památkovým úřadem a s některými soudobými umělci a architekty. Za všechny jmenujme například alespoň Františka Doubka, Antonína Svárovského, Františka Bílka a Jaroslava Čermáka. Družstvo dodávalo různé umělecké předměty, zvony, harmonia, varhany, bohoslužebná roucha, koberce a chrámové zařízení. Zprostředkovávalo rovněž instalaci věžních hodin, elektrického osvětlení a ozvučení chrámů. Dále vyrábělo a prodávalo drobné předměty, jako byly formy a schránky na hostie, korouhve, svícny, pokladničky, mešní konvičky, kalichy, monstrance, kaditelnice, věčné lampy apod. a zároveň provádělo i opravy těchto předmětů. Družstvo usilovalo také o sjednocení chrámového zpěvu a jeho zásluhou vyšlo v roce 1926 lidové vydání Českého kancionálu. Svoji bohatou činnost prezentovalo Chrámové družstvo v roce 1935 výstavou svých výrobků při příležitosti světového eucharistického kongresu v Praze. Vedle úspěšného rozvoje v domácím prostředí se působnost družstva rozšířila i za hranice Československé republiky. Chrámové družstvo spolupracovalo a obchodovalo se zahraničními firmami a zákazníky v Německu, Francii, USA, Palestině a v dalších zemích.
Do činnosti družstva samozřejmě zasáhla 2. světová válka, vedle nedostatku materiálu zde byla neustálá hrozba, že činnost družstva bude ukončena z důvodu, že není pro válečné účely důležitá, i když jako nový výrobní program byla zavedena například výroba protéz. Zaměstnancům družstva stále hrozilo i totální nasazení. Zakladatel a předseda družstva Msgre. F. B. Vaněk byl zatčen a zahynul mučednickou smrtí. Přes všechny útrapy ale družstvo svoji existenci obhájilo.
Po osvobození Československé republiky v roce 1945 byla činnost družstva v plném rozsahu obnovena. Přestože mnoho kostelů bylo ve válce zničeno a práce bylo hodně, v poválečném hospodářství bylo velmi obtížné získávat materiál a prostředky na obnovu kostelů. V rámci politických změn po roce 1948 se objevily i přímé útoky na družstvo jako na škůdce, který kazí dobrý vkus lidu. Došlo k aféře kvůli údajné podvratné činnosti několika zaměstnanců a k násilné reorganizaci družstva. Bez jakéhokoliv zdůvodnění a přes protesty členů i zaměstnanců bylo roce 1951 sloučeno s distribuční organizací Charita Praha se sídlem v Praze. V Pelhřimově zůstaly jen provozovny na výrobu keramiky a ateliéry, bez možnosti samostatně rozhodovat o budoucích zakázkách. Proces směřující k úplné likvidaci Chrámového družstva však dále pokračoval. Z dílen se vytrácela církevní tvorba a ve druhé polovině 50. let 20. století muselo začít družstvo pracovat pro socialistické organizace, jeho trosky byly delimitovány pod Městský stavební podnik v Jihlavě. Výrobní činnost byla nadále zaměřena na výrobu zábradlí, dveří, židlí a dalšího nábytku, péče o vnitřní zařízení chrámů se změnila na jejich pouhou stavební údržbu. Další organizační změna nastala v roce 1960, kdy se družstvo stalo součástí Okresního stavebního podniku Pelhřimov se sídlem v Humpolci. Jeho činnost byla napříště směrována na stavební údržbu všech památek, nejen církevních objektů.
Definitivní zánik Chrámového družstva nastal v roce 1962 založením Jihočeského podniku pro údržbu památek.
Prameny: M. Kvášová, Chrámové družstvo, Vlastivědný sborník Pelhřimovska, č. 12, 2001.