KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Recenze fenoménu Most! z pohledu obdivovatele dvojice Kolečko-Prušinovský, ale zároveň i sociálního pracovníka, jehož otec žil v Mostě.

Petr Kolečko (a jeho Jan Prušinovský)

Bůh mi dal z bůhvíjakého důvodu jeden životní bonus, kterému říkám forrestgumpovská kvalita: často mě pošle k lidem, věcem a do míst, které se – někdy až časem – stávají slavnými. Vezmu to chronologicky: Když jsem v roce 2005 začal pracovat pro Nakladatelství Mladá fronta, zmínil se můj ředitel, doktor Jiří Kolečko, že „má synka, jehož studia ho stojí peníze a který pořád píše nějaké amatérské divadlo, ze kterého beztak nic nebude“. Už tehdy jsem Petrovi Kolečkovi (jehož díla jsem ještě neznal) prorokoval skvělou budoucnost. Když se pak dal dohromady s někdejším režisérem reklam Janem Prušinovským a vytvořili spolu fenomén Okresní přebor, poprvé od roku 1989 jsem pocítil, že se původní český seriál (2010) i následný celovečerní film (2011) důstojně postavil na roveň Papouškově řadě o Homolkových a Troškově řadě o Slunci a senu. Česká vesnice, na níž jsem vyrostl, byla ve fotbalových Houslicích popsaná dokonale. I Kolečkův scénář Masaryk (2016) na dvou letech po osudovém podzimu 1938, kdy byl Jan Masaryk bez funkce v USA, stejně dobře ukázal jak stránku Jana Masaryka, o níž idealizující národ doposud nechtěl slyšet, jako skvěle popsal k pěšákům (jimiž tehdy byl vlastně celý „československý národ“) nemilosrdný manévr Edvarda Beneše z roku 1938. Ne, že bych neměl výhrad: Kolečkův Okresní přebor ukazoval českou vesnici (která spolu s pohraničím tvoří dvě entity, které oproti minulému režimu dramaticky zchudly) v zásadě bez sociálního konfliktu a Kolečkův Masaryk si příliš rád naskočil na dnešní způsob dramatického zpodobňování historie skrze postavy, které se zobrazují jaké nebyly a vyskytují tam, kde nebyly (v Masarykovi je to plukovník generálního štábu Emanuel Moravec, který nejenže nejel za Janem Masarykem do Londýna, ale ani by tam v době zvýšeného ohrožení štábu jet nemohl – a i kdyby mohl, jel by spíše do Paříže, která tehdy byla naším hlavním partnerem). O to víc mě překvapil vrcholný Kolečkův a Prušinovského seriál Trpaslík (2016), jehož archetypy sice mírně připomínají Simpsonovy, ale jinak je (na rozdíl od Okresního přeboru, který příběhem i obsazením kopíruje film Karla Čabrádka a Karla Kachyni Kožené slunce z roku 2002) scenáristicky úplně původní, ačkoli jeho syžet je až bajkově jednoduchý: Ve městě Nymburk se objeví sádrový trpaslík, který v každém díle šestidílné řady splní jednomu nálezci doslova jeho přání – z čehož ve městě vznikne krize, skrze niž se Nymburčané poučí, jak jsou sobečtí a hloupí. V tomto seriálu se herecky osvědčili Martin Hofmann a Michal Isteník, kteří v Mostu! ztvárňili klíčové role popeláře Luďana a hospodského Edy.

Most?

Druhá situace, která mě spojila se dnešním fenoménem jménem Most, byl fakt, že můj otec se v roce 2007 do Mostu odstěhoval, nastěhoval se do jednoho z činžáků poblíž dnes už legendární Severky a začal ve výparech místní chemičky v Záluží sloužit stomatologickou pohotovost pro potřebné. Díky svým cestám za ním a styku s jeho okolím a především díky pointě jeho příběhu, kterou jsem popsal ve svém článku v Kulturních novinách i v rozhovoru pro deník Hlídací pes, jsem se měl dlouhodobou možnost se s Mostem seznámit. Jako Mostečák po otci musím konstatovat, že tvůrci Mostu! udělali sice mnoho práce pro popularizaci regionu s největší nezaměstnaností, exekuovaností a nejhustším romským osídlením v republice – ale jádra problému regionu se nedotkli.

Na samý začátek bych chtěl říct, že se tvůrcům seriálu klaním za to, že dokázali filmovat v Chanově. Když jsme se tam v roce 2016 s kamarádem Martinem dostali (vytvořil jsem o tom následující fotoreportáž, z níž pochází i úvodní foto), po jedné minutě pobytu nás obsypala hromada dětí, a deset minut poté, co jsem začal fotografovat, jsme museli utéct do Martinova auta, kde jsme se zamkli a odjeli. Ať už to, že se jedna z mála no-go-zón v naší zemi otevřela natolik, že se po ní dnes i provádí, zajistily honoráře pro místní komparz či romští herci v čele se Zdeňkem Godlou, jde o převratný sociální čin. Dvojice Kolečko-Prušinovský (neboť Jan Prušinovský, mj. scenárista filmu František je děvkař, je též významným spolutvůrcem scénářů dvojice; práce je rozložena tak, že Kolečko v zásadě generuje gagy a Prušinovský uhlazuje celkový syžet) s tematizací českého vztahu k menšinám začala už v Okresním přeboru, kde tematizovala vztah vesničanů z klubu k vietnamskému spoluhráči Fun Din Dungovi a pokračovala v Trpaslíkovi, kde se mladý hrdina Luděk Staněk na základě svého přání „změní rasu“ a stane se „černochem“. Je třeba říct, že na rozdíl od jiných dvojice K-P zobrazuje „český rasismus“ realisticky: jako fenomén, který se často změní, když prostí Češi narazí na to, že spoluobčan jiného původu je „domestikovaný“ (jak o sobě v Mostu! říká Rom Franta), chodí do práce a po práci s nimi na pivo – a když mluví plynně česky. Cikán Franta z Mostu!, který navíc Luďkovi v Chanově zachrání kůži, je přijat do party – z čehož plyne, že gros Čechů jsou spíše než rasisti „parolisti“, tedy ti, kterým nevadí cizí rasa, ale cizí řeč a kultura. To ostatně potvrzuje vztah Luďka a jeho kamarádů k Němci Gerdovi (který má v seriálu nejspíš připomínat německou historii Mostu a snad i masový fenomén dnešního osidlování našeho pohraniční nezaměstnanými východními Němci - i když kdo ví, zda o tomto fenoménu autoři ví, protože v seriálu na to nezamíří narážka a nepadne o tom slovo). Gerd je na rozdíl od „černého Franty“ seriálovým Mostečanům cizí, mluví "nesrozumitelnou hatmatilkou", je se svou partnerkou Ilonou, Luďkovou bývalou manželkou, stále doma, lakuje jí nehty, do hospody nechodí, a tak ho Luděk častuje pozdravem Heil! a poznámkami, ať si Ilona toho domácího mazlíčka zas odvede. Stejnou vstřícnost znám od mosteckých přátel svého otce k „domestikovaným Romům" – a stejnou nevstřícnost k místním německým "naplaveninám" (onen drobný zbytek místních Němců, který se vyhnul odsunu, nepočítám, neboť se za tři čtvrti století asimiloval, takže často ani po dlouholeté známosti nepoznáte, že váš známý je původem Němec). Velmi nerealistické je ale zpodobnění vztahů mezi majoritou a „nedomestikovanými Romy“ z Chanova na konci seriálu. Česká mostecká majorita je daleko rasističtější (vžitou hláškou autentických Mostečanů není ironické Dycky Most!, ale zlověstné V Mostě je černo!) a „nedomestikovaná“ část romské menšiny daleko nevstřícnější, spolupráce s ní v programech typu Snědá tíseň se navazuje těžko a seriálové akce jako úklid Chanova jsou sci-fi. Jediným realistickým motivem ve vztahu majorita - nedomestikovaná minorita je svit v modrých i snědých očích při vyřknutí slova "dotace". V nejnezaměstnanějším regionu naší země (někdejším nejlépe placeném hornicko-chemickém kraji země, který v 90. letech mimochodem vytuneloval dnešní majitel největšího českého nakladatelského domu v oboru ezoteriky) je to logické...  

Skutečný Most

Hlavním problémem (až prohřeškem) Mostu! je nerealistické zobrazení sociálních konfliktů ve městě. Už to, že seriál začíná tím, že hlavní hrdina Luděk je vyhozen z práce za klackovské chování vůči majiteli firmy, je zcela mimo reálnou situaci. Obyčejní obyvatelé Mostu, který po vytunelování drtivé většiny zdejšího důlního a chemického průmyslu patří mezi města s největší nezaměstnaností, se buď snaží si práci udržet za cenu někdy nebetyčné šikany ze strany šéfů a majitelů firem – anebo se s prací vůbec nezdržují: buď jsou na dávkách, nebo (což je v případě Luďka, který pracuje jako popelář za minimální plat a přesto je každý den v hospodě, pravděpodobnější) jsou v několikanásobné exekuci, která člověku, co chce třikrát denně jíst a zajít si na pivo, vylučuje možnost legálního zaměstnání. Je to o to pravděpodobnější, že v dospělé populaci města Most bylo v době natáčení seriálu 21,58 % exekuovaných. 

Dalším faulem seriálu je, že (asi díky fotogenickým interiérům) bydlí Luděk, Čočkin a další hrdinové seriálu v rodinných domech. Ve skutečnosti bydlí drtivá většina Mostečanů v bytech, které jsou z velké části stižené pandemií parazitické hmyzové populace (lidově řečeno jsou plné štěnic, blech a jiného hmyzu). Důvodem stávající situace, která tento region posunuje na Balkán, je nevyhovující legislativa, která nenutí ani jinak nemotivuje majitele domů a bytů k povinné dezinsekci, což vím nejen díky tomu, že jsem se minulý rok na setkání sociálních pracovníků s ministryní práce a sociálních věcí setkal s ředitelem organizace Most k naději (tedy jakési skutečné „Mostecké tísně“) Lubomírem Šlapkou, který v zásadě už léta nedělá nic jiného, než že objíždí kompetentní úředníky a upozorňuje je na tuto časovanou bombu. Vím to i díky vlastnímu praktickému zážitku, kdy jsem pro svého otce-Mostečáka, který se snažil zbavit hmyzu ve svém bytě, od své kamarádky-bývalé krajské hygieničky sháněl informace o tom, jak může deszinsektovat svůj byt - a dozvěděl se, že existují firmy, které to za nemalou úplatu udělají, ale v případě, že není desinsektován celý činžovní dům, jde o nesystémové řešení (lapidárně řečeno: hmyz se k vám z okolních bytů po nějaké době zase nastěhuje zpátky).

Strhující finále okolo pohřbu Čočkina, dohnaného na smrt šéfem místních gangsterů Romanem (což je poměrně realistický obraz města, jehož se v éře masové nezaměstnanosti skutečně ujali kmotři, kteří mohou dát práci) jsem prožíval velmi osobně, protože reálné předobrazy několika ztvárňovaných scén jsem skutečně zažil. Skutečný typický mostecký příběh je ale poněkud jiný. V době, kdy je každý pátý Mostečan lapený v systému českých exekucí (který vás kvůli vaší nezaplacené složence, o níž exekutor deset let pomlčí, načež vám pošle účet na částku rovnající se hodnotě vašeho bytu) se pohřby v tomto regionu odehrávají trochu jinak. Pozůstalý (jako jsem byl já, když mi náhle zemřel můj mostecký otec) je znalými Mostečany (v mém případě to byly úřednice místního sociálního odboru, které otce znaly) upozorněn, aby se k mrtvole nehlásil, protože pokud vypraví pohřeb anebo si z pozůstalosti mrtvého odnese i jen osobní věci, exekuční advokáti ho spojí s dluhem mrtvého a on už se ho nadosmrti nezbaví. Což jsem jako sociální pracovník, který si i v „kvetoucím“ Hradci Králové zažil, co je to exekuce, učinil. A protože jsem neměl parťáky, jako jsou Luděk s farářem, kteří by mi pomohli odnést si ze skladovny popela ostatky mého otce podvodem, pohřeb s ostatky neproběhl, a můj předek je dnes uložen na sociálním oddělení mosteckého hřbitova (kde by skončil i Čočkin, kdyby ho Luděk s farářem neukradli). Ostatně zápletka přesypávání popela zemřelého do igelitového pytlíku pochází už z Okresního přeboru (stejně jako zápletka pornofotografie poslané dobývané dívce ememeskou, je z Trpaslíka).  

DObře i špatně

Mám samozřejmě pro Most! i slova pochvaly:

- Motiv kmotra Romana, kterého ve skutečnosti materiálně i citově drží nad vodou maminka, která mu podstrojuje, se dotýká samotné podstaty nezaměstnaného Mostu!, který (podobně jako je tomu na Sicílii a v dalších chronicky nezaměstnaných regionech Evropy) drží nad vodou matky v důchodu. 

- Petr Kolečko má dietlovský talent obdařit svůj vyfabulovaný vesmír podrobostmi včetně zdrobnělin, hlášek ("Drž úhel!"), a drobných obsesí jednotlivých postav, díky kterým uvěříme, že jde o vesmír autentický. 

- Petr Kolečko zároveň používá některé skvělé techniky Cimrmanů, a to jak osvětově-didaktické (v Trpaslíkovi tím, že skin si opakovaně v knihovně vypůjčuje knihy Jaroslava Foglara, vytvořil zároveň gag a zároveň upozornil nejen skiny, ale i českou širokou veřejnost na existenci veřejných knihoven a Jaroslava Foglara, v Mostu! upozornil skrze zpovědi falešnému knězi Most i celou republiku na unikátní přesunutý gotický Chrám Nanebevzetí Panny Marie), tak popularizační (vždy přiznaně umístí děj do konkrétního místa, pro které se dílo stane kultovním; v Trpaslíkovi to byl Nymburk, v Mostu! Most).    

- Scénář a střih jsou technicky dokonalé, má-člověk všechny díly Mostu! pohromadě, neodtrhne se od obrazovky dokus se nedodívá.

- Práce dvojice Kolečko-Prušinovský s hudebním doprovodem, vybíraným z hudby charakteristické pro tematizované sociální skupiny, byla a je geniální (detail za všechny: radostná bavorská dechovka při nástupu lynčujících skinů je tak dokonalá, jako byla líbivá „protihudba“ Zdeňka Lišky v nejdrastičtějších scénách Spalovače mrtvol).

- Herci i neherci (především Zdeněk Godla - jistě i díky dobré režii) hrají tak, že jim věříte každou větu. Erika Stárková, jejíž hlas nemá v reálu s mosteckou kráskou Dášou mnoho co dělat, je po předabování Janem Cinou přesná  - a pokud tvůrci chtěli, aby se diváci zamilovali do transsexuální dívky, jistě toho docílili. 

V souvislosti s mnoha do nebe volajícími sociálními tématy, které autoři Mostu! (z toho logického důvodu, že o skutečném sociálním Mostě nic moc nevědí) pominuli či posunuli do burlesky, mi ovšem celý motiv transsexuála Pavla-Dáši přijde trapně konjunkturální a konformní s požadavky dnešní veřejnoprávní "ideové linie". Jako vyznavač selské filosofie "bližší košile než kabát" ( = nejdřív ať mají všichni práci bez gangstera a lichvy a nad hlavou nazavšivenou střechu, pak se budeme moci zabývat jejich sexuální orientací) to ani nemohu vidět jinak. 

Chápu, že v dnešní době zábavy je třeba spojit popularizaci alarmujících témat s nějakým sledovaným, a tedy dobře prodatelným, žánrem: otázka je, která témata se bez posunutí hranice vkusu ještě dají zpodobňovat skrze komedii a která už ne. Pro téma české hamižnosti a sobectví byla Kolečkova-Prušinovského seriálová crazykomedie Trpaslík ideální, pro tematizaci nejtěžších sociálních zločinů dneška, které nejhůře dopadají na naše vyloučené pohraniční oblasti, byla však vkusnější "noirová" detektivka Pustina scenáristicko režijní trojice Hulík-Nellis-Zachariáš, či dvojdílný sociální horor Metanol trojice Szántó-Podzimek-Kopáčová. 

 
Most! Česká televize 2019, scénář: Petr Kolečko, režie: Jan Prušinovský, 8×45 minut.

Autorovu fotoreportáž z Chanova a Bíliny těchto dnů si můžete přečíst a prohlédnout zde.