Naštěstí už dnes spisovatelé neexistují
Současná slovenská literatura je v českých zemích stále poněkud přehlížena – přitom se z ní můžeme dozvědět leccos zajímavého nejen o Slovensku, ale i o nás samých.
Egon Hostovský píše ve svém románu Úkryt: „Napadlo mě, že většina knih mladších autorů, které jsem v poslední době četl, znavuje smysly temnosvitnou šedí, obestírající hrdiny i jejich osudy. Jako by život měl co nevidět skončit a jako by dobrodruzi, snílkové, světci i ničemové byli v slepé uličce. Odkud přepadá literární mládež její podivný strach a věštecké škarohlídství?“ Řeč je konkrétně o Janu Čepovi a vypravěč tato slova pronáší v létě 1938 (kniha vyšla v roce 1943). Asi se nemůžeme divit, že blížící se hrůzy druhé světové války v citlivějších jedincích probouzely neblahé předtuchy. Dnešní doba je poněkud jiná – na obzoru se nerýsuje ani katastrofa, ani obrat k lepšímu. Ze současné literatury je proto cítit spíše zmatení hodnot, všeobjímající skepse, která však nic neboří, protože už je všechno v troskách. Několik slovenských knih nedávno vydaných v českém překladu tuto dobovou náladu vystihuje přesněji než tuzemská produkce.
Nedávné prezidentské volby na Slovensku přinesly řadu textů zabývajících se rozdíly mezi oběma částmi někdejší federace. Není sice radno přeceňovat jeden volební výsledek, ale přece jen byl výrazně zpochybněn mýtus o konzervativním a patriarchálním Slovensku, které na rozdíl od českých zemí patří pořád nejmíň jednou nohou na Východ. Zatímco Česká republika byla dlouho chválena jako vzorný žák západních demokracií, Slováci si už prošli zkušeností se zapšklým národovectvím, i mafiánský kapitalismus tam byl výrazně intenzivnější a přestřelky mezi konkurenčními gangy patřily k běžnému koloritu. Snad právě tyto zážitky vedly k tomu, že současná slovenská literatura jako by byla sebevědomější a drzejší než ta česká, která se stále potácí v osidlech didaktické státotvornosti z dob, kdy se polistopadový režim všeobecně pokládal ze nejlepší z možných světů.
Pokud se někteří publicisté v poslední době rádi diví tomu, že je česká společnost názorově rozdělená, je to zřejmě důsledek dlouholetého kultu jednomyslnosti a bezproblémovosti – i čeští neoliberálové, verbálně hlásající nemilosrdný konkurenční boj, si zvykli na své existenční jistoty a na to, že jsme, řečeno s klasikem, „všichni tak nějak z jedný český mámy“. Slováci jsou přece jen průbojnější a ochotnější riskovat – samozřejmě že zdaleka ne všichni, ale ti, co jsou vidět, rozhodně (u nás je nejdůležitější podmínkou úspěchu příliš nevyčnívat). I slovenská literatura je podstatně otevřenější experimentům, formálním i námětovým než ta česká, která jako by stále ještě žila z výdobytků minulého století.
Zdá se, že politická stabilita zkrátka není pro umělce dostatečně inspirující. A pak je tu ještě jeden faktor – Slováci se o českou kulturu zajímají podstatně víc než Češi o slovenskou. Tím samozřejmě neobjevuji Ameriku, Ludvík Vaculík o tom psal už před třiceti lety – ale podstatné je, že se na tom stále nic nemění. Je příčinou setrvačnost nebo spíš naše neochota podívat se do zrcadla a přiznat si, že lepší spisovatele mají dnes už i ti Slováci?
Tři knihy
Hlavním hrdinou knihy Stanislava Rakúse Nenapsaný román je deklasovaný intelektuál, který píše román z období Slovenského štátu a hledá „pokrývače“, pod jehož jménem by mohl publikovat. Kniha se odehrává v období tzv. normalizace a realisticky popisuje tehdejší atmosféru ve společnosti, která nebyla otevřenou totalitou, ale spíše jakýmsi simulakrem normální společnosti: naoko fungovaly všechny instituce typické pro civilizované státy, ale byla to jen forma zbavená obsahu, v níž to podstatné se skrývalo mezi řádky. Univerzity byly plné pedagogů plnících předepsané publikační penzum, avšak jejich texty se vyznačovaly schopností mnoha slovy nic neříci, protože jakákoli nová myšlenka by se mohla dostat do konfliktu s vládnoucí ideologií: „Utajeností tématu si vytvořil dobré jméno i mezi vedoucími činiteli fakulty. To, že jeho vědeckovýzkumným a včas zhotoveným kvalifikačním pracím nerozuměli, v nich budilo úctu a pocit, který člověka nutí hledat chybu v sobě.“ Lidé, kteří tehdy na Slovensku zastávali vedoucí funkce ve vědeckých a uměleckých oborech, byli ve skutečnosti venkované s ryze venkovskými zájmy jako zahradničení, lov a pití samohonky, kteří však museli markýrovat intelektuály, protože ti skuteční byli zlikvidováni. A usilovné hlídání, aby náhodou nevypadli z role a nebyli zavrženi, vedlo k tomu, že nebyli schopni cokoli vyprodukovat.
Zatímco v českém psaní o normalizaci stále ještě převažuje anekdotická povrchnost Báječných let pod psa a Hrdého Budžese, na Slovensku našli odvahu k diferencovanějšímu pohledu. Rakús, podobně jako například Pavel Vilikovský v Příběhu opravdického člověka, dokáže otevřeně zobrazit spoluvinu řadových občanů na přikrčenosti oné doby. Je třeba skoncovat s mýtem o „totáči“, pod nímž jsme trpěli, který legitimizoval všechny polistopadové zhůvěřilosti.
Od zadrátovaného světa normalizačního pojďme do toho současného, který je naopak tak otevřený, že můžete jít dělat gastarbeitera téměř kamkoliv do světa – jenom nečekejte, že místní vás přijmou mezi sebe. Zuska Kepplová ve své povídkové sbírce Buchty švabachem nezapře dlouholetou úspěšnou novinářku: hýří bonmoty, slovními hříčkami a ironickými pointami, nejnápadnějším rysem knihy je ležérní světáctví, které se vždy rádo blýskne znalostí exotických reálií. Pohotově reaguje na aktuální dění, platí za to ovšem jistou povrchností – postavy jsou až příliš typizovanými zástupci svých sociálních skupin. Kniha se dá číst jako ironické ohlédnutí za nepříliš vydařeným pokusem vychovat univerzální nadnárodní elitu – vyšlo najevo, že všichni si s sebou z domova přinášejí zátěž různých tradic a zvyků, které ostatním připadají podivné, jako je u jedné z hrdinek fetišistický vztah k oplatkům Horalkám: „Slováci nikdy neseděli v salónech, ale na štokrleti v kuchyni!“ Optimismus z dob radostného sbližování Západu s postkomunistickým světem se vytratil a ukazuje se, že výměna zkušeností probíhala až příliš jednostranně. V centru pozornosti jsou ženské osudy, čímž získává, podobně jako tematicky blízká kniha Ivany Dobrakovové Toxo, poněkud feministický nádech: oficiálně jsou ženy, stejně jako obyvatelé východní Evropy, dnes už naprosto rovnocenné, ovšem při bližším pohledu se objeví až příliš mnoho různých „ale“…
Anekdotickou strukturu má i Ballova kniha Velká láska. Bizarní příhody antihrdiny Andriče ve světě, kde permanentní komunikace jen prohlubuje vzájemnou cizotu. Literatura je mrtvá, skutečnými básníky dneška jsou tvůrci konspiračních teorií. U Bally je přítomen existencialismus, ale zbavený veškerého patosu, je tu rovněž absurdita, která však není revoltou proti normálnosti, neboť normálnost už dávno neexistuje. Demokracie je jen pokračováním normalizace v odlišných kulisách: „(…) zkušený úředník se nenechal oklamat zdánlivou svobodou, zdánlivým obratem ke svobodě po pádu režimu, zkušený úředník si totalitu nenechá vzít a nosí si ji všude s sebou, nikdy nic otevřeně neříká a nemá žádný názor (…).“ Avšak: není vlastně ten postkomunistický marasmus normální podobou světa? Je přece v přirozené povaze věcí se rozpadat, jakmile nejsou udržovány, je v povaze moci, že bude zneužívána. Možná že anomálií je naopak současná západní civilizace, jejíž udržování v chodu stojí všechny až příliš mnoho energie – a jako by se tomu přizpůsoboval trend volání po silných vůdcích a jednoduchých řešeních, který se z východu Evropy šíří za bývalou železnou oponu. Možná Západ tak dlouho vyvážel své hodnoty do celého světa, až mu doma vyrostla generace, která už o ně nestojí.
Výše zmíněné knihy vyšly u nás v českém překladu, s čímž je zřejmě nutno se smířit – a pochopitelně i s chybami, které vznikají z představy, že každý Čech přece slovensky umí, tak proč by nepřekládal beletrii. Například, slovo „korenie“ neznamená jakékoli koření (to označuje výraz „koreniny“), ale konkrétně pepř černý. Každopádně vydávání slovenské beletrie brněnským nakladatelstvím Větrné mlýny je záslužným činem, který může být příležitostí rozšířit si obzory, byť konfrontace není pro českou literaturu příliš lichotivá.