Zmije a Jára Cimrman
Cimrman zmije obdivoval. Dokladem toho je, že tak nazýval samotnou Rakousko-Uherskou císařovnu, které ostatní občané monarchie hanlivě říkali Sisi. O kladném vztahu Cimrmana ke zmijím svědčí i scénka ze hry Němý Bobeš, kde se popisuje, jak jde hajný se „Starým Papouškem“ na zmije. Starým Papouškem je právě sám Cimrman, kterému tak přezdívali pro jeho zálibu v létání. Jára Cimrman byl také vlastně prvním, kterého podezírali z toho, že ze své řiditelné vzducholodě Karel zmije vysazuje. Ve dvacátém století by byl označen za ochránce přírody a dnes za ekoteroristu. Profesor Fidler z Vídně se mylně domnívá, že tato fáma typu „urban legend“ pochází až ze sedmdesátých let dvacátého století, a že k nám přišla z Francie. Opírá se při tom o bádání Jean-Noela Kadferera, který tvrdí, že tyto legendy byly reakcí na přijetí zákona o ochraně přírody, týkajícího se i hadů, který Francie přijala v roce 1979. Jedná se ovšem o snahu vzít Cimrmanovi jeho prvenství. Pověsti o vypouštění zmijí jsou totiž doloženy písemně již z roku 1897 v archivech Rakousko-Uherské státní bezpečnosti. Bohužel tento archiv vypálila Rudá armáda v roce 1945 při dobývání Vídně.
Dnes je zmije na pokraji vyhubení a fámy o vysazování žijí dále. Tyto okolnosti vedly až k domněnkám, že ekologové mají farmu, kde množí zmije a vypouštějí je do přírody. „Je to jak z fantastického filmu,“ řekl pro Lidové noviny profesor Zdeněk Knotek z Veterinární a farmaceutické univerzity Brno. „Množení naší zmije dá teraristům násobně víc práce než u exotických plazů,“ připomíná herpetolog Knotek a dodává: „Jedna zmije má průměrně kolem deseti mláďat, z nichž velká část nepřežije zimu. Navíc často nemá mláďata každoročně.“
Jára Cimrman ovšem u zmije obdivoval především její jed. Neustále mu vrtalo hlavou, proč ho vlastně zmije má. Z vyprávění hajného, a nakonec i z vlastní zkušenosti věděl, že jed není smrtelně nebezpečný, a že ho tedy zmije nepoužívá prvoplánově k útoku či obraně. Vzhledem k tomu, že se nad Orlickými horami pohyboval převážně v řiditelné vzducholodi, tak mu patrně uniklo, že zmije používá jedu k lovu kořisti. Avšak Cimrman, jako aviatik – přírodozpytec (der Luftnaturforscher) zjistil, že zmije (na rozdíl od tehdy všeobecně rozšířeného názoru) nevyhledává suché skalnaté a prosluněné stráně, ale že se zdržuje v rašeliništích a mokrých loukách a vlhkých zákoutích. Obyvatelé takových míst vesměs trpěli revmatismem. Nikoliv však zmije! Cimrman tehdy vyslovil revoluční hypotézu, že zmije používá jedu jako prostředku k prevenci a samoléčbě revmatizmu. RNDr. Mojmír Vlašín na moji otázku ohledně této hypotézy odpověděl následovně: „Cimrmanovi se ovšem kvůli zatuchlosti vědy v rakouskouherské monarchii nepodařilo svoji hypotézu plně doložit. Dnešní věda však pro to předložila řadu, byť třeba nepřímých, důkazů. Jako nejpádnější bych uvedl tento: ze statistik WHO vyplývá, že revmatizmus (rheumatoides latentus) postihuje nejčastěji kolenní a ramenní klouby (articulatio talocruralis et articulatio genus). Tento typ revmatizmu nebyl u zmije prokázán ani v jednom případě!“
Cimrman, když se svým návrhem na výrobu mazání „Zmijovka“ v mocnářství neuspěl, odjel do carského Ruska, kde za pomocí knížete Myškina a alchymisty Rasputina prosadil výrobu přípravku Gadjuka. Ten ochránil cara Mikuláše před revmatismem, ale před bolševismem ho již, jak známo, uchránit nedokázal. Přesto se dodnes vyrábí v Estonsku přípravek Viprosal s se zmijím jedem. Tento hadí jed totiž obsahuje velké množství nízkomolekulárních bílkovin, enzymů, aminokyselin, minerálů. Jedna z indikací toho přípravku je právě revmatické onemocnění kloubů. A tak moderní věda dala našemu Járovi zase jednou za pravdu.