Co všechno se změní, když z jeviště odejde tichý herec
Úvaha inspirovaná skonem herce Jaroslava Kepky (14. 8. 1935 – 24. 4. 2019)
Herci malých rolí to nemají lehké. Díky tomu, že hrají v každém druhém českém filmu, je zná od vidění skoro každý, ale jejich jméno nezná skoro nikdo. (Rekordmanem v tomto směru byl „neznámý“ herec z Činoherního klubu a dvou set českých filmů Václav Kotva, kterého jsem měl tu čest poznat i jako člověka.) Jaroslava Kepku by si naše generace „čtyřicet plus“ dokázala vybavit hlavně jako kapsáře Ferdu Vosátku z Třiceti případů majora Zemana anebo jako (opět!) zloděje ze zfilmované Čapkovy povídky Ukradený kaktus. Doménou Jaroslava Kepky byly postavičky z pohádek a bajek, čapkovští zlodějíčci – anebo naopak pouliční strážníčci. V hlavní roli jsme ho mohli nikoli vidět, ale slyšet, jen jednou: jako kocoura Mikeše, který dovezl Pašíka z mnichovické pouti domů do Hrusic namísto na trakaři na „veluciperu“ – na ladovské dvojdesce společnosti Supraphon z roku 1981. Znalci si pak možná vzpomenou na jeho vrcholnou tragickou roli profesora Jeravého alias Buchtálka, který (v seriálu Pavla Kohouta o československé emigraci 80. let Konec velkých prázdnin) své trápení muže, kterého žádná země nechce, nakonec ukončil sebevraždou.
Pamatuji si, že na divadle jsem pana Kepku poprvé viděl na jeho domovské scéně, ve Vinohradském divadle (kde působil od roku 1960 až do smrti) v Daňkově Karlu IV. aneb Jak je snadné vládnout. Hrál tam Karlova soka Ludvíka Braniborského, většinu hry proležel na rampě přikrytý pláštěm, aby se tu a tam zvedl se zlověstnou replikou: „Bůh jednou sečte hříchy onoho Karla!“ Na této roli jsem pochopil tři věci: že i tichá služba epizodního herce je řehole vznešená, že Bůh jednou sečte dobré skutky onoho herce – a že k tomu, aby se herec stal pilířem představení, někdy stačí jediná replika...
Epizodní a zároveň významné role se ale hrají nejen na divadle. Jaroslav Kepka sehrál hlavní roli v osudu své kolegyně z divadla, krásné Gabriely Vránové. Když bolestně skončilo její první manželství, seznámil ji se svým bratrem, kterého pro ni považoval za vhodnou partii – manželství vyšlo a jeho plodem je jeho synovec, někdejší Honzík z Arabely a dnešní televizní režisér Ondřej Kepka. A herci jsou taky obyčejní smrtelníci se svými problémy. Jaroslav Kepka bydlel v nájemním bytě v domě, který jeho rodina obývala od roku 1909, ten ale v dnešní době, kdy si byty ve středu Prahy už nemohou dovolit ani podnikatelé, koupila zahraniční firma, která zvýšila nájmy tak, že herci Kepkovi museli na nájem přispívat jeho přátelé…
Obdivovatel celebrit naší doby, který se nějakým kuriózním způsobem dostal na tuto stránku, by se asi divil, z jakého důvodu píšu už čtvrtý odstavec o člověku, jehož jméno nikomu nic neříká. Můj důvod je jednoduchý. V době, kdy se herci stávají „mediálními tvářemi“ stran, firem a think-tanků, fenomén tichého poctivého herce a člověka není vůbec běžný. Ani já si u mnoha filmů a divadelních her nevybavím, co v nich Jaroslav Kepka hrál za roli - ale na rozdíl od řady dalších herců, o nichž nevím, že v díle účinkovali, o Jaroslavu Kepkovi vím, že tam BYL. Jeho tichý, srdečný tón s jemným humorným podtónem totiž byl a je pro mne v každém jeho díle nepřehlédnutelný.
Přeji nám, aby zase přišla doba, která české slovesné kultuře přinese takové herce vedlejších rolí jako byl Jaroslav Kepka. (Kdyby snad zrodila i mistra, který se stejnou vnitřní i vnější prostotou bude hrát i „hauptky“, budu se radovat, že i Thálie a Melpomené se k české zemi zase obrátily čelem…)